Emílie Koudelová

„Když jsem ještě pracovala v továrně (v Německu), přišel tam do dveří voják a já jsem se tak na něj zakoukala a on normálně zčervenal. On byl německý voják, ale z povinnosti. Když byl na ruské frontě na stráži, tak si nechal zmrznout nohy, aby mu je částečně uřízli (palce) a on se mohl vrátit zpátky, aby nemusel být na vojně. Nakonec jsme se seznámili a zasnoubili, ale když pak přišel konec, já jsem se vrátila domů, nevědíc, že se odsud nebudu moct vrátit. Jmenoval se Rudi Ethel, nevím, co se s ním pak stalo. Chodila jsem pak i k nim domů, rodiče měl opravdu výborný, měli mě rádi, dokonce řekli, že se o děti (mladší sourozence pamětnice) budou starat, jestli zůstanou živé. On mi pomohl, abych děti dala ven, na vesnici, byly tam ve vystěhované škole, aby nebyly v Lipsku. Já jsem si pak pro děti, když už válka pomalu končila, odešla a dovedla je domů, ale jen co se přišlo na nádraží, už bylo znovu bombardování. Celý týden to tlouklo, ale pak už byl konec. Lidé, se kterými jsme byli v kontaktu, i když to byli Němci, byli to hodní lidé. Vídala jsem se i s lidmi z lágru, bylo nás tam hodně, už si nepamatuju kolik. A ještě něco je důležité: já jsem normálně směla do tramvaje, směla jsem všude chodit, nikdo mi nedělal žádné problémy. Nakonec si už ani nevšimli, že jsem cizinka, protože jsem se naučila tak dobře německy, že to na mně nebylo znát. A jednou jsem byla v tramvaji a přišli tam Češi, přišli na donucenou (nucenou) práci do Lipska. A hoši jako hoši, když si všimli nějakého děvčete... Oni se taky směli normálně pohybovat (po městě), nebyly žádné problémy s nimi. A v tramvaji byla nějaké Erika a oni se na ni navalili, chtěli, aby s nimi šla do kina, ale neuměli dobře německy, tak to šlo všelijak. Ale ona povídá, že nemá zájem. Já jsem věděla, kde bydlí, a slyšela, že mluví česky, věděla jsem, kdo to je. Takže když Erika vystoupila, tak oni přišli ke mně a slečno tohle a slečno tamto... Jeden říkal, slečno, vy byste mohla večer přijít. A já povídám, když bych neslyšela to, co jste mluvili s Erikou, možná bych i přišla. Ježíšmarjá! To je naše Češka!“ (Kluci byli překvapení, že umí česky.)

„Začínala jsem v Dežanovci (vesnici nedaleko Daruvaru), byla to neděle ráno, byla jsem povolaná na jeden porod. Přišla jsem tam a její maminka se začala smát a povídá, nesete jí to v klíně? Já povídám, že nenesu nic, nejdřív musím vidět, kdy to přijde. Když jsem se na to podívala, povídám, tohle bude asi zítra ráno. Povídám, já se ještě vrátím domů a odpoledne přijdu, všechno je v pořádku. Jenomže ve škole vy máte porodní sál, postel, všechno, co k tomu potřebujete, velké světlo a tady byl ten stožok (stolek), sláma. Vy si to musíte připravit, abyste to mohla porodit, aby všechno dobře dopadlo. A druhý den ráno se to opravdu narodilo, byla to holčička a ta holčička snad dostala mé povolání. Nevím, kde teď žije, už si nepamatuju ani příjmení, ale vím, že byla první. První jsem v Dežanovci měla holčičku. Dělala jsem tam asi sedm měsíců, chtěla jsem nejdřív do Daruvaru, ale tady mě nevzali, tak jsem odešla do Pakrace pracovat.“