Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Koukal (* 1954)

• narozen 16. května 1954 v Praze

• kvůli nenávisti k ruštině rezignoval na studium a vyučil se instalatérem

• 21. srpen 1968 strávil v pražských ulicích, zažil boje u rozhlasu

• během sovětské okupace mu ve Vysočanech zastřelili kamaráda

• od vojny si nesl nálepku politicky nespolehlivého

• ve dnech sametové revoluce v roce 1989 se účastnil demonstrací

Zdeněk Koukal se narodil v květnu 1954 v Praze jako nejstarší ze tří dětí. Jeho otec sice vždycky uváděl, že pochází z dělnické rodiny, ale nebyla to tak úplně pravda – měl v Tuchoměřicích mlýn a pekárnu. Díky tomu se dokonce vyhnul totálnímu nasazení v Říši, protože byl zaměstnaný ve mlýně jako tovaryš, nakonec ho pracovní úřad přidělil až v roce 1944 na práci v rámci tehdejšího protektorátu v Kolbence. Matčina rodina měla povoznictví a vozila z Vysočiny do Prahy brambory, nejdříve na koňských povozech, časem i auty. Za války potom s bramborami, ale i s masem a dalším zbožím obchodovali načerno a prý si tak vydělali slušné jmění. O to je ale připravila měnová reforma: „Největší ránu dostali v třiapadesátém roce, kdy pan prezident vykřikoval, že teda koruna je silná a nikdy nebude změna, a druhej den ráno byla babička úplnej žebrák.“

Zajímavou postavou v rodině byla pamětníkova prateta, sestra babičky z otcovy strany. Babička pocházela z Rakouska, z rodiny s devíti dětmi, a spolu se svými dalšími třemi sestrami přišla původně do Čech za prací, sloužit, protože v Rakousku měly problém se uživit. Nakonec se tu všechny usadily. Jedna ze sester žila celý život v Sobotíně u Šumperka a nikdy se nenaučila česky: „Když si dopisovala s babičkou, která česky uměla, tak psala německy, a babička německy uměla, tak to dědovi překládala. Takže takhle tady komunikovaly.“ Zdeněk sám se byl za tetou na konci šedesátých let dvakrát podívat a skutečně měl potíže se domluvit.

Osudová nenávist k ruštině

Zdeněk už v dětství prožil hned několik rodinných stěhování – nejprve po babiččině smrti do Tuchoměřic k dědečkovi, poté zpátky do Prahy a několikrát ještě v rámci hlavního města. Až v roce 1959 získala rodina Koukalových byt ve Vysočanech, kde se už usadila. Tam chodil pamětník i na základní školu – ZŠ Slovenského národního povstání. „Byla to na tu dobu strašně moderní škola.“

V roce 1968 odtud potom nastupoval do učení – stal se instalatérem. Jeho motivace k vyučení ale byla jiná, než by asi mnozí očekávali: „Šel jsem do učení ne proto, že by mě to učení bavilo, ale já měl chronickej odpor k ruskému jazyku a v té době ruština byla povinná skoro všude, tak jsem sháněl učební obor, kde nebyla ještě povinná ruština.“ Ruštinu se odmítal učit už na základní škole, a musel tak z ní dokonce v sedmé třídě dělat reparát, který dostal za jedinou ruskou básničku, kterou se naučil. Své tehdejší paní učitelce je za to dodnes vděčný.

S prakem proti tankům

V době okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy bylo Zdeňkovi čtrnáct let, vzpomíná si na ni ale velmi detailně. I na to, jak se o okupaci vůbec dozvěděl: „My jsme spali, prožili jsme nějakej krásnej rodinnej večer, a sousedka, maminčina kamarádka, ta přiběhla a ve čtyři hodiny ráno – my jsme bydleli v přízemí – nám mlátila na okno. A můj tatínek jí vynadal, že když táhne z baru, tak ať táhne chrápat domů a neotravuje slušný lidi.“ Sousedce se ale nakonec podařilo na rodinu dobouchat a přesvědčit ji, ať si pustí rádio, kde se všichni dozvěděli, co se děje. Otec, který tehdy pracoval v mlýně v Holešovicích, prakticky ihned vyrazil do práce na ranní směnu. Cestu měl přes Libeňský most, přes který ho už okupanti nechtěli pustit. „A můj tatínek, jak nenáviděl ruštinu a kvůli ruštině neodmaturoval, tak na ně začal mluvit rusky a dokázal ho přesvědčit, že musí jít do práce.“ Voják ho potom pod nataženým samopalem převedl přes celý most. V práci v Holešovicích zůstal přes týden a domů jen telefonoval.

Pamětník neměl doma stání a brzy vyrazil ven za kamarády, aby se  zapojil do dění. Ve Vysočanech, u Gongu, se sešel s ostatními kluky a málem se hned dostali do pořádného průšvihu. Jeden z nich vystřelil po projíždějícím tanku prakem. „A ty Rusáci v tu ránu zastavili a natočili tu věžičku s tím kulometem na nás, cvaknul závěr, ale nevystřelili. Ale my jsme byli v tu ránu na zemi a úplně málem posraný, když to řeknu takhle vulgárně.“

Z Vysočan potom Zdeněk pokračoval k rozhlasu. „Tam byla opravdová válka, tam se střílelo, tam padali mrtví, ranění, barikády se stavěly…“ Asi hodinu strávil skrytý na chodbě domu v Balbínově ulici, kam je pustil někdo z jeho místních obyvatel, aby také nebyli zranění. Od rozhlasu pak vyrazili dál, nejdříve se chtěli podívat do Kbel na okupanty na letišti: „Když se furt něco dělo, my jsme chtěli bejt u toho, my jsme to chtěli vidět!“ Na letiště je nepustili, ale spolu s kamarády zašli na libeňské nádraží, kde dostali od nádražáků k roznášení různé letáky a noviny. Ale ani u libeňského nádraží nebylo bezpečno – právě když z něj chtěli odejít, projíždějící sovětští vojáci chytili procházejícího mladého kluka a nutili ho, aby ze zdi setřel nápis: „Jdi domů, Ivane.“ Ten mu setřít nešel, a tak po něm začali střílet. „Nezastřelili ho, ale dvakrát po něm vystřelili a stříleli mu kolem hlavy. Strašně dlouhou dobu tam ty díry byly, ještě v sedmdesátých letech.“

Zdeněk si z 21. srpna vybavuje i jeden příjemnější zážitek – Koukalovi ten den obědvali husu. Když šel totiž pamětník s maminkou ráno nakoupit, zjistili, že lidi ze strachu, že bude válka, všechno vykoupili. „Ono tam v těch krámech nikdy nic moc nebylo, ale v tuhletu dobu byly úplně prázdný. A jediný, co v tom krámě měli, dodneška si to pamatuju, byla husa. Tak jsme koupili husu.“

V ČKD ve Vysočanech poté probíhal známý mimořádný sjezd KSČ. Protože to měl pamětník blízko, byl se s kamarády podívat i tam. Další den, 23. srpen, strávil u babičky, přivázaný prý za nohu řemenem ke stolu, aby jí neutekl. Babička mu tím možná zachránila život – ostatní kamarádi se totiž zase šli podívat na tanky a jeden z nich se už nevrátil. „Bylo mu patnáct let. Toho tam zastřelili. Prý si zavazoval tkaničku a oni si údajně mysleli, že po nich chtěl hodit dlažební kostku, tak ho tam zastřelili.“ 

Z vojny s cejchem politicky nespolehlivého

V roce 1973 nastoupil Zdeněk na vojnu. „Byly to dva roky zbytečně strávenýho mladýho času. V tý době bych si asi představoval něco jinýho než se někde válet v blátě a ve sněhu, hrát si na vojáky a předstírat, že nás můžou napadnout imperialisti a že musíme bránit socialistickou vlast.“ Navíc hned jeho první střet s vojenským prostředím nebyl právě příjemný. Na politickém školení se dozvěděl, že v roce 1968 probíhala v Československu „kontrarevoluce“ a země byla „osvobozena“. Tehdy se postavil a ohradil se proti tomu, co jim vykládají, že jemu během toho „osvobození“ zastřelili kamaráda. „A za hodinu už jsem byl u kontrášů v Litoměřicích.“ Ti ho sice druhý den pustili, ale tohle ohrazení se proti očividným lžím na politickém školení táhlo se Zdeňkem po zbytek komunistického režimu. Vysloužil si tím do kádrových materiálů poznámku, že je politicky nespolehlivý.

Krátce po návratu z vojny, v roce 1975, se pamětník seznámil se svou první ženou. Pracovala jako prodavačka v potravinách kousek od místa, kde bydlel, a on si k ní chodil kupovat cigarety. A když pak prožil těžkou nehodu na motorce, po které byl devět měsíců odkázaný na lůžko, ona byla jediná, kdo za ním chodil domů. „A dopadlo to tak, jak to dopadlo – v sedmasedmdesátém roce jsme se vzali.“ Brzy se jim narodila první dcera, Lenka, a o čtyři roky později Martina. Manželství ale nakonec bohužel nevydrželo. Těsně před pádem režimu musel Zdeněk ze zdravotních důvodů zanechat instalatérského povolání a nastoupil do potravin k manželce nejprve jako údržbář a posléze jako skladník. Jak sám říká, společné zaměstnání je nakonec rozvedlo. V roce 1990 se pamětník seznámil se svou druhou ženou, se kterou má syna. 

Mít svobodu říct, že pan prezident je vůl

Zdeněk se zapojil do dění i v roce 1989, už během takzvaného Palachova týdne v lednu: „Tenkrát jsem za to dostal pendrekem a taky mě spláchli.“ Na Národní třídě 17. listopadu sice nebyl, ale od neděle chodil demonstrovat. V pondělí i v dalších dnech byl na Václavském náměstí, kde na něj silně zapůsobilo třeba vystoupení Marty Kubišové nebo Karla Kryla. Cítil potřebu se zapojit, aby mohl žít svobodný život a konečně říkat pravdu, což je jeho celoživotním cílem. „Pro mě bylo jediný to, jestli si můžu rozbalit tyhlety noviny a ty noviny si přečíst, nebo jestli si můžu říct, že pan prezident je vůl – přitom to vůl byl, aby mě někdo nezbil nebo, nedej bože, nezavřel. Anebo, což je ještě horší, uctít památku zemřelých tím, že někde zapálíte svíčku a položíte kytičku – a oni vás za to zmlátěj. To byl důvod, proč jsem já chodil na ten Václavák. Ne kvůli tomu, že se stály fronty na banány nebo na pomeranče.“