Mgr. Jan Kouřil

„Abych to upřesnil, opravdu jsem tam přišel dřív, vybral si druhé čtení. Bylo tam těch lektorů mnoho, každý měl číst jednu věc. On [Josef Jančář] za mnou přišel, že budu číst přímluvy. Řekl jsem, že už čtu druhé čtení a že bych tedy přímluvy číst neměl. Řekl, že je to v pořádku, a odešel. Bral jsem tedy jako samozřejmé, že najde někoho jiného, kdo bude přímluvy číst. V tom zmatku, který tam byl, na to pravděpodobně zapomněl, což se nedivím, takže vlastně potom k tomu ambonu nikdo nepřišel. Já jsem stál hned vedle ambonu a on na mě kývl, abych ty přímluvy četl, takhle to bylo. Přemýšlel jsem o tom doma, byl jsem připravený, že bych tu přímluvu za Františka Líznu, Rudolfa Smahela a zatčené řekl, ale chtěl jsem se vyhnout tomu, abych je četl, taková je pravda. A protože František Lízna měl dole v přízemí ten pokoj v arcibiskupském paláci, jak jsem uváděl, měl jsem klíč od vedlejšího vchodu arcibiskupského paláce. To všechno bylo komické, byla tam spousta samizdatů. Já, jako člověk, který byl hned brán na výslech od StB, a bylo zjevné, že mě mohou sledovat, jsem ho [Josefa Jančáře] požádal, aby samizdaty pokud možno vynesl ven. On tak učinil, donesl velkou tašku a jeden velký kufr do Prioru tady v Olomouci, já to převzal, odnesl k jednomu kamarádovi na sídlišti do paneláku a odtamtud jsem to distribuoval. Z Brna si přijeli vlastně Adámkovi a ještě Petr ...teď si nevzpomenu jeho jméno, takže takhle to bylo. Za to jsem Josefu Jančářovi velmi vděčný, že to takhle statečně prostě..., protože tady šlo opravdu o to, že by ho mohli za toto (i mě samozřejmě) zavřít, že jsme rozšiřovali tajně vytištěné samizdaty, literaturu.“

„Když jsem se vrátil od výslechu a šel jsem do kostela k Mořicům, po mši jsem viděl, že tam stojí člověk a sleduje mě, tak jsem se už s nikým po mši nebavil a šel jsem domů a viděl jsem ho na druhé straně ulice. Pak jsem si říkal, že už tady není, pak jsem ho zase viděl, tak jsem se rozběhl přes park a on utíkal za mnou. Byl jsem dobrý běžec, takže neměl šanci. Pak jsem oběhl celý okruh, přes ulice různě, a zaběhl jsem k Vítkovi Pelikánovi, abych mu řekl, aby si dával pozor, že nás sledují. Protože jsme spolu nejvíc dělali. Co zatkli ty lidi, tak jsme spolu nejvíc sháněli podpisy, a já je vozil do Prahy, tak mě samozřejmě sledovali. Časem udělali domovní prohlídku u nás doma, to už jsem pracoval na Velehradě a odešel ze školy. Takže mě sledovali.“