Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslava Kouřilová (* 1941)

• narozena 18. ledna 1941 v Bystřici pod Hostýnem

• rodiče Vojtěch a Bohuslava Zicháčkovi zapojeni do odbojového hnutí

• ukrývání lidí pronásledovaných gestapem u nich doma

• v dubnu 1944 poskytnutí azylu paraskupině Clay

• útěk před gestapem a ukrývání až do května 1945

• obnovení ilegální činnosti po roce 1948

• agenti provokatéři

• výslech v Uherském Hradišti a soud s V. Zicháčkem

• otec umírá roku 1980, matka roku 2003

„Moje rodina byla zapojena od začátku do odboje v Sokole. Do ilegální skupiny, která se zabývala ukrýváním lidí pronásledovaných gestapem.“ Takto otevírá své vyprávění Bohuslava Kouřilová, dcera Vojtěcha Zicháčka a Bohuslavy Zicháčkové. Narodila se v Bystřici pod Hostýnem a dětství prožila v domě, kde její otec s matkou ukrývali pronásledované. Zatímco obětavá maminka se snažila obstarat jídlo pro všechny strávníky, malou Bohunku obveselovali „váleční strýčkové“, které si v duchu konspirace přejmenovala např. na Kulíška (F. Rendl z Prahy) nebo Miškulánka (F. Frkal). Otec pamatoval na důslednost a obezřetnost i doma, což se mu v životě mnohokrát vyplatilo, a nebýt konfidentů gestapa, nebyla by jejich organizace odhalena. Často doma ukrývali až deset lidí. Navíc se otec vydával jako partyzánská spojka Hostýnských vrchů do bunkrů na Čerňavě a Obřanech . Na jeho pravidelných dodávkách jídla a zbraní záviselo mnoho životů.

Výsadek Clay

V dubnu roku 1944, po seskoku skupiny Clay u Hostišové na Zlínsku, se spletly osudy parašutistů Antonína Bartoše, Čestmíra Šikoly, Jiřího Štokmana a bývalého četníka Vojtěcha Zicháčka. Parašutisté měli původně rozkaz po seskoku zamířit do Valašského Meziříčí nebo Rožnova pod Radhoštěm, ale shodou okolností se rozhodli pro jiný, bližší cíl – Bystřici pod Hostýnem. Cestou ukryli vysílačku v břehu potoka a vydali se hledat útočiště na adresu, kterou měli už z Londýna. Strážmistra Oldřicha Procházku nejprve nezastihli a ani poté, co se za ním vypravili večer podruhé, nevypadalo setkání a šance na spolupráci nijak růžově. Procházka je považoval za provokatéry a až pohrůžka likvidací jeho rodiny ho přesvědčila o tom, že stojí tváří v tvář vycvičeným pěšákům odboje. Jelikož měl ale Procházka děti ve věku, kdy hrozilo, že by „neudržely tajemství“, bylo nutné parašutisty ubytovat jinde. Tak se stalo, že se na Procházkovo doporučení ocitli všichni tři u Zicháčkových, kde už tou dobou pobývalo množství lidí skrývajících se před gestapem. Ve Sportovní ulici č. p. 872 byl už tehdy vybudován důmyslný bunkr vykopaný pod kuchyní a také dvojitá střecha, kde v době prohlídky gestapem našlo úkryt mnoho osob. Vysílačka byla ukryta ve sklepě za uhlím.

Jednu dobu u Zicháčkových pobývalo až 16 lidí. Všechny uživit se dařilo jen díky tajně chovaným živým zásobám v podobě slepic, hus, kachen, králíků a prasat. Paní Kouřilová vzpomíná, jak se zvířata ukrývala, když dostali echo od místního veterináře, že se chystá prohlídka: „To zas nám pan zvěrolékař vždycky přišel říct, bude kontrola, schovejte, to, to, to schovejte, protože jsme mohli mít jenom určitý počet králíků. Králíci se nedali schovat, tak jsme měli ve sklepě za uhlím takovou ohradu na otevírání, no a tam se to všecko poschovávalo. Slípkám se zatočilo, dalo se hlava pod křídlo, strčilo se to do bedýnky a tak se naskládaly vedle sebe. Tak mi to říkali, já si to nepamatuju. No a prasátka, co jsme měli, no tak těm se muselo dat strašně moc krmení a ještě se jim do toho přidávaly takový uklidňující kapičky, no a tak oni spali. Zakrytý to bylo všechno slámou, takže tak asi se to dělalo. Protože sehnat tolik jídla pro tolik lidí, co byli jak u nás, tak na Černavě a všude v lese, to těžko. No tak se to muselo dělat.“

Útočiště u Zicháčkových se osvědčilo, i když se členové výsadku postupně porůznu rozestěhovávali. Vysílačka Eva nebyla nikdy úspěšně zaměřena, ačkoli gestapo brousící kolem správně tušilo, že blikající domy jsou znamením spojení s Londýnem.

Jádro bystřické odbojové základny a hlavně prozíravost a opatrnost Ant. Bartoše v kontaktování a ověřování nových členů a spojek ustála i infiltraci konfidenty gestapa Bednářem a Šmídem a prosincové zatýkání spolupracovníků. Parašutistům se podařilo znovu ukrýt a manželé Zicháčkovi jako jedni z mála unikli zatčení a internaci v Mauthausenu, kde našlo smrt mnoho rodin spolupracovníků odboje. Většinou byli těsně před koncem války popraveni.

Paní Zicháčková našla úkryt v Ivanovicích, kde už byla u manželů Hanákových na léčení tehdy tříletá Bohunka. Na podzim onemocněla černým kašlem a na doporučení lékaře Vytrhlíka, který ošetřoval i Čestmíra Šikolu, ji přestěhovali k známým, kde celé dny trávila se zvířaty ve chlévě. Paní Zicháčková však nebydlela s malou dcerkou. Až do ledna žily obě sice ve stejné vsi, ale každá u jiné rodiny, aby malá Bohunka maminku mimoděk neprozradila.

V lednu se obě opět setkaly, a co víc, podařilo se jim ukrýt se spolu s manželem v narychlo vykopaném bunkru u rodičů v Mrlínku. „No a to bylo první, co se dělalo, když jsme tam přišli. Hned se kopal bunkr. Hromada se udělala na zahradě, tam u nich. (A to bylo někde v přízemí?) Oni měli jenom přízemí, pak byla veliká hůra nad tím. Takže v přízemí v rohu se udělal, to myslím bylo, já nevím, metr krát metr nebo jestli to bylo větší, nevím, už si to nevzpomínám. No a na to se dala podlaha, co se vzala. Byl akorát mezi trámama. Na to se položil plech kvůli kamnům, aby neprohořely, na to se dalo ještě cosi, no a ty kamna se na to posadily. A už tam bylo nachystaný dřevo, a když viděli, že Němci jsou na kopečku na mostě, že tam stojí s autem, no tak už se šlo a zapálilo. My jsme museli napřed důle, pak se zapálilo, no a už nikdo nechtěl horký kamna oddělávat. To by jim možná ani nenapadlo, že tam něco je.“

Držely se hlídky a takto ve střehu přežili všichni až do posledních dnů války. Osvobození Slováky, kteří přijížděli od Tesáku, už zažili v Bystřici u Zicháčkových.

Období po válce a rok 1948

Když už bylo jasné, že válka definitivně skončila, nastal u Zicháčkových „velký úklid“. Dům v Zahájeném vydal své poklady v podobě neskutečného množství zbraní a střeliva, které za války pan Zicháček distribuoval partyzánům. Vše skončilo v bažině u trati směrem na Chvalčov. Radostné poválečné roky prožili Zicháčkovi opět v Sokolu. Až únorové události roku 1948 udaly směr jejich dalšímu osudu.

Zicháčkovi navázali na zkušenosti z války a opět ukrývali potřebné. Tentokrát ty, kteří chtěli ilegálně vycestovat z republiky. Velkou pomocí byl Oldřich Sobota, který při cestách za nákupem látek pro svou firmu převážel uprchlíky na Slovensko. Potom mu ale podnik na šití konfekce znárodnili, a tak už nemohl Zicháčkovým pomáhat. I tak ale skrývání pokračovalo. Jedněmi z ukrývaných byla i rodina pana Pludka, vojáka, který se v Anglii za války oženil.

Na svůj mladistvý konspirační výcvik vzpomíná paní Kouřilová takto: „Jak k nám někdo přišel [na návštěvu] a nestačil se schovat [ukrývaný], byl třeba v ložnici, tak já jsem si prostě udělala takový pokojíček (...) a přes to se nesmělo. (Před ty dveře, kde...) Před ty dveře, ano, před ty dveře, kde oni byli, a tam jsem si hrála, seděla, hrála jsem si, žádný tam nesměl, protože by mi to shodil.“

Tato hra s ohněm se rodině málem stala osudnou, když StB nastrčila agenty provokatéry a nastražila na Vojtěcha Zicháčka past. Na stejného Vojtěcha Zicháčka, který po válce obdržel válečný kříž a byl finančně odškodněn na základě svědectví skrývaných. „Dokonce nám nastrčili dva nějaký mladý lidi, kteří se k nám chtěli vecpat a schovat. No a tím pádem chtěli moje rodiče nachytat, že pracují proti naší republice. (...) Oni dokonce použili i zbraně. Vystřelili po mojí mamince, jenomže ta se stačila schovat, takže ju netrefili. Zrovna držela bratra v náručí. No a tak to bylo poslední, co byla taková nějaká zkouška. Akorát jsme říkali, kdyby věděli, kdo u nás všecko je, jak dlouho a kde jsou, tak by určitě naše bývali byli zavřeli. Ale zas se to udělalo proto, že to bylo potřeba.“

Tento otřesný zážitek, kdy duchapřítomná maminka s kojencem v náručí odmítla poskytnout neznámým lidem útočiště, načež oni na ni ve zmatku vystřelili, pak udělal konec všem ilegálním aktivitám.

Léta pod dohledem StB

Událost s nastrčenými agenty měla pochopitelně ještě dramatické pokračování. Vojtěch Zicháček byl několikrát předveden k výslechu v Uherském Hradišti. Po několika dnech ho zbitého a v zuboženém stavu vyhodili doma přede dveřmi. Následoval soud v Novém Jičíně a jen díky kamarádovi, který byl vlivným komunistou a osobně se za něj zaručil, neskončil ve vězení. Podobně se jim pak i podařilo zvrátit osud mladé Bohuslavy Zicháčkové, která dostala po škole pracovní umístěnku až do Mimoně a takto mohla zůstat doma a pracovat v Thonetovce.

Jiný byl ale osud např. radisty skupiny Clay Čestmíra Šikoly, který si za „práci pro Západ“ vysloužil kriminál, nebo Ant. Bartoše a J. Štokmana, kteří s rodinami uprchli do Ameriky.

Tyto události spolu se zákazem Sokola způsobily, že se Vojtěch Zicháček zatvrdil a při pokusech o vzkříšení třetího odboje v Bystřici účastníky od činnosti spíše zrazoval. Nevěřil, že proti komunismu je možné bojovat beze zbraní. Přesto se však nebál podporovat rodinu Čestmíra Šikoly v době, kdy byl ve vězení. „Když byl zavřený, tak se to vozívalo nějak až k nim domů, do Malý Skály. Balíky a to všechno. To zas byli určití lidi, kteří měli slevu na vlak. No a ti jezdili a vozili jim tam jídlo, co se dalo, prostě zas od nás. Protože my jsme pořád měli nějakou drůbež. Tak se jim vozívalo jídlo jednou za 14 dní, jak to šlo. Jich tam taky hlídali, takže to pak bylo na šikovnosti těch lidí, co to tam vozívali.“

Ve styku se zbylými členy výsadku Clay mu nebylo bráněno, ale veškerou korespondenci určenou do Ameriky museli vhazovat v Holešově do hnědé schránky StB. Vojtěch Zicháček byl také až do konce života sledován agentem, svým strýcem. Několikrát měsíčně museli podstupovat domovní prohlídky.

Vojtěch Zicháček zemřel v sedmdesáti letech roku 1980.

Na jaře roku 1990 se uskutečnilo v Bystřici setkání s Ant. Bartošem, kterému bylo předáno čestné občanství města. Setkání se zúčastnila i paní Zicháčková. Po revoluci pokračovala sama v navštěvování debat s občany a dětmi ve školách, které absolvovala po válce ještě s manželem. Bohuslava Zicháčková zemřela v roce 2003.

Poslední roky se setkávají synové válečných kamarádů Bartoše, Šikoly, Štokmana, paní Kouřilová a jiní v Hostišové, kde se na výročí seskoku koná vzpomínková akce organizovaná Markem Bartošem.

Výsadek Clay patřil k těm nejúspěšnějším. Za dobu působení v okolí Bystřice pod Hostýnem se jeho členům podařilo rozšířit už tak rozsáhlou síť odbojových základen. Vysílačka Eva odvysílala téměř rekordní počet zpráv a nebyla gestapem nikdy zaměřena. Kroky parašutistů se už od začátku vydaly správným směrem. To vše by ovšem nestačilo. Nebýt obětavosti a zázemí, které parašutistům s nasazením života poskytli Zicháčkovi a ostatní spolupracovníci odboje, mohly se tyto příběhy vyprávět docela jinak.