„Já jsem na podzim v roce 1944 onemocněla těžkým černým kašlem a rodinný doktor pan Vytrhlík mi doporučil, abych v Impregně, kde se impregnovaly pražce, dýchala impregnační olej. To ale nepomáhalo, proto mi doporučil, abych šla někam, kde by bylo hodně dobytka, do stáje. Tak jsem se dostala za tetou k rodině Hanákových do Ivanovic na Hané, kde jsem strávila asi čtyři měsíce. Maminka musela z Bystřice před nacisty utéct, taky se schovávala v Ivanovicích, ale já jsem o ní nesměla vědět, protože bych za ní chtěla jít. Byla u paní učitelové Kořínkové. Po Vánocích jsme odešli z Ivanovic k rodině do Mrlínku. Ti v rohu místnosti vykopali bunkr, kde nás v případě nebezpečí schovali. Úkryt byl velký metr krát metr, nahoře byla dřevěná podlaha přikrytá plechem. Na ten se postavila kamna, v nichž už bylo přichystané dřevo. V případě nebezpečí se v kamnech zapálilo, aby se nemohla odsunout.“
„Otec po válce pracoval na městském výboru, odkud musel odejít do mlékárny, protože nebyl prokádrován. Po dvou letech odešel na stálo do Impregny, kde dělal údržbáře. Věděli jsme tedy, že nás StB sleduje. U tenisových kurtů stálo auto, motorka a pohybovali se tam muži, kteří by tam normálně nebyli. Chodili k nám na kontrolu pomocníci StB, každých 14 dnů. Štěstí, že se jejich pes na hůru nedostal, protože se u nás schovávali pan Pludek a ještě jedni manželé, které by pejsek prozradil. Kontrola se psem přišla dokonce i na Štědrý večer.“
„Po roce čtyřicet osm musel pan Bartoš s rodinou odejít z republiky, protože ho čekal špatný osud. Byl by býval zaplatil za vše, co dělal a mluvil, neboť na něj vypsali zatykač. Bartošovi tedy odešli s osmnáctiměsíčním chlapcem do ciziny. Jiří Štokman utekl taky, protože jako voják nechtěl přejít, a stejně by ho zavřeli. V republice zůstal jen pan Šikola, který strávil 5–6 let ve vězení. O jeho rodinu jsme se starali ze Sokola. Vybíraly se a posílaly se jim peníze, potraviny, protože paní Šikolová nebyla v zaměstnání a měla malého chlapce. Naše rodiny se mohly jen sejít, ale bylo to pod dozorem, protože náš dům hlídali, abychom náhodou něco špatného nedělali. Dopisovali jsme si do Ameriky s panem Bartošem, Štokmanem a Skopalem, ale dopisy se musely nosit do tajné schránky StB do Holešova. Tam prohlídli, co se píše, a odeslali. Dopisy z Ameriky taky zkontrolovali, zalepili a poslali nám.“
„Jak k nám někdo přišel [na návštěvu] a nestačil se schovat [ukrývaný], byl třeba v ložnici, tak já jsem si prostě udělala takový pokojíček (...) a přes to se nesmělo. Před ty dveře, ano, před ty dveře, kde oni byli, a tam jsem si hrála, seděla, hrála jsem si, žádný tam nesměl, protože by mi to shodil.“
„No a potom ještě přišli parašutisti a ti od nás vysílali a zajímavý je, že se zjistilo, že Němci jich nezaměřili, protože tam byla trať. Z jedné strany byla trať železniční a z druhé strany bylo vysoké napětí. A mezitím byl náš domek a to se všechno rušilo. Akorát okolní domy, jim blikaly světla, když se vysílalo. No tak to bylo za války, tak se tomu nějak nevěnovala pozornost. Ale po válce přijela nějaká generalita se na to právě podívat a ti to zjistili. Že to byla jediná vysílačka, která vlastně zůstala celou dobu a celou dobu vysílala. Takže bylo dobře, že přišli do Bystřice. (Že přišli právě k vám.) Aspoň se zachránili.“
„Odvezli ho dvakrát do Hradiště a vrátili nám ho za tři dny. Hodili ho přede dveře. Byl dobitý. Hrozný. Takže můj dědeček pro doktora musel zajet. Ten se ho snažil dostat na nohy. To se stalo dvakrát a potřetí byl někde u soudu v Novým Jíčíně, no a tam se ho zastal jeho kamarád, co spolem byli na vojně. Ten řekl, že se za něho zaručí, ten byl v KSČ. Řekl, že se za něho zaručí a že nebude jako nic dělat no, a tak od té doby pak už měl pokoj. Že jak se zaručí za něho dobrý člověk, který je v KSČ, tak to...“
„No a to bylo první, co se dělalo, když jsme tam přišli. Hned se kopal bunkr. Hromada se udělala na zahradě, tam u nich. (A to bylo někde jako teda v přízemí?) Oni měli jenom přízemí, pak byla veliká hůra nad tím. Takže v přízemí v rohu se udělal, to, myslím, bylo, já nevím, metr krát metr nebo jestli to bylo větší, nevím, už si to nevzpomínám. No a na to se dala podlaha, co se vzala. Byl akorát mezi trámama. Na to se položil plech kvůli kamnům, aby neprohořely, na to se dalo ještě cosi, no a ty kamna se na to posadily. A už tam bylo nachystaný dřevo, a když viděli, že Němci jsou na kopečku na mostě, že tam stojí s autem, no tak už se šlo a zapálilo. My jsme museli napřed důle, pak se zapálilo, no a už nikdo nechtěl horký kamna oddělávat. To by jim možná ani nenapadlo, že tam něco je. My jsme měli v kuchyni doma taky bunkr. Ten byl hned za dveřima. To zas bylo lepší, protože když se na to stouplo, mělo to jiný zvuk, tak to nevadilo, protože pak to další kroky už jinak tlumily. Ale kdyby byl bunkr udělaný mimo a tady se šlo a tam to dunělo jinak, tak by bývali na to přišli. (To se taky vykopalo, když přišel první člověk se schovávat?). To se taky kopalo, ano, to bylo za dveřima. To se otevřelo, tam se šlo, koberec se na to hodil. (Poklop tam byl?) Poklop tam byl na panty. Zvedlo se to a tam se naskládali všici. Ale na té hůře to bývalo nejlepší, protože byla dvojí střecha. To žádnýho nenapadlo, že by mohla být dvojí střecha. Byla pobitá lepenkou, zevnitř taky lepenkou a ještě tam byly na to daný takový starý koberce a tam měli lávky. Tam se jich vešlo hodně, na hůru. Oddělal se žebřík a už tam nikdo nemohl.“
„Pan Sobota měl firmu s látkama, dovážel látky z Francie, z Německa a šil šaty, kravaty. Pomáhal taky odvážet lidi za hranice i po 48. roku, než mu tu fabriku sebrali. Pak už to dělat nemohl. Převážel lidi ven. Po 48. roku bylo hodně lidí u nás schovaných. Nikdo o tom nevěděl. Dokonce nám nastrčili dva nějaký mladý lidi, kteří se k nám chtěli vecpat a schovat. Tím pádem chtěli moje rodiče nachytat, že pracují proti naší republice. Dokonce použili i zbraně, vystřelili po mojí mamince, jenomže ta se stačila schovat, takže ju netrefili. Zrovna držela bratra v náručí, no a tak to bylo poslední, taková nějaká zkouška. Akorát jsme si říkali, kdyby věděli, kdo u nás všecko je, jak dlouho a kde jsou, tak by určitě naše bejvali byli zavřeli. Ale zas se to udělalo proto, že to bylo potřeba.“
Bohuslava Kouřilová, rozená Zicháčková, se narodila 18. ledna 1941 v Bystřici pod Hostýnem do rodiny, která se angažovala v odboji. Její otec Vojtěch Zicháček a matka Bohuslava Zicháčková byli aktivními členy Sokola, který fungoval jako vlastenecká základna. Doma ukrývali mnoho lidí, kteří se skrývali před gestapem a v dubnu roku 1944 se k nim připojili i parašutisté seskoku Clay. Úspěšně vysílali pomocí vysílačky Eva, kterou se nepodařilo gestapu nikdy lokalizovat. Díky opatrnosti a obětavosti obou manželů Zicháčkových a mnoha spolupracovníků se dařilo činnost a přítomnost tolika skrývaných lidí tajit. Bohužel jen do chvíle, kdy do organizace infiltrovali dva konfidenti gestapa Bednář a Šmíd. Následovalo zatýkání v prosinci roku 1944, kterému však Zicháčkovi i všichni tři parašutisté unikli. Pozatýkané odbojáře většinou čekala depotrace do koncentračního tábora v Mauthausenu, kde byli popraveni. Zicháčkovi se každý zvlášť ukryli u příbuzných a známých. Tříletá Bohuslava přebývala už dříve u známých v Ivanovicích, kde se léčila s černým kašlem. Tam ji následovala matka, otec zůstal v Bystřici. V lednu se jim podařilo shledat se opět v Bystřici a ukrýt se u prarodičů v Mrlínku. Až do května 1945 se museli při kontrolách gestapa ukrývat v bunkru pod podlahou. Po válce se rodiče radostně vrátili k Sokolu. Otec se po válce společensky angažoval, ale po únoru 1948 a zákazu Sokola se nuceně stáhl do ústraní. Pomáhal však dál s ilegálním převáděním občanů přes Slovensko a dál ukrýval potřebné. Roku 1949 na něj byla nastražena past v podobě dvou mladých agentů provokatérů. Ti dokonce, když viděli, že neuspějí, ve zmatku použili zbraň a málem zranili paní Zicháčkovou. Následovalo několik výslechů na StB v Uherském Hradišti a soud v Novém Jičíně. Díky známosti s vlivným komunistou, který se za něj zaručil, byl pan Zicháček zproštěn viny, ale do své smrti roku 1980 musel čelit dohledu StB. Maminka pamětnice skonala roku 2003. Paní Kouřilová žije v Rychlově, přátelí se se syny parašutistů a jezdí do Hostišové, kde se každoročně pořádá k výročí seskoku skupiny Clay vzpomínkové setkání.
