Justina Koutníková

„My jsme měli často muziky, tance, každou neděli. Teď nemáte půl roku nic. Nastalo jaro, léto, venku byly zábavy, před školou to vždycky ohradili a tam se tančilo. A jak jsem už řekla, tak chlapi vzrostlí, dospělí, ti chodili po vesnici a zpívali, to bylo takové veselé. Jak se setmělo, tak už jsem věděla, aha, za chvíli už budeme slyšet, za chvíli už budou zpívat. A hoši se pak chytili a po jedné ulici a po druhé ulici a po třetí, všade zazpívali. (...) Hodně se slavily Vánoce i Velikonoce. A byly různé hry. Já si pamatuju, když se holky ustrojily a ustrojily si smrtičku a pak šly v průvodu a nesly ji za vesnici a tam tu smrt spálily. To bylo před Velikonocemi.“

„Já jsem 1. září v 1942 šla do školy pozdě. To nebylo jako teď, aby máma nemusela nikam jít a starala se a pak chytla dítě za ruku a odvedla do školy. Ne, dopoledne se ještě šlo na pole. A zvlášť ty starší děti, já jsem byla prostřední, měla jsem mladší sestru i starší, ta už dávno na poli, a já jsem se musela starat o tu mladší sestru. Takže se dopoledne ještě šlo na pole, tam se dělalo, a najednou máma se začala rozhlížet: ó joj, jak je vysoko to slunce. A povídá tátovi: ‚Pojď, už musíme domů, holka musí jít do školy.‘ Tak táta brzy zapřahal koně a všechno nakládal, to nářadí a kočár se sestrou, a už ujížděl. Ale byli jsme asi na půl cesty mezi Rastovcem a Ivanovým Selem, asi na půl cesty najednou zazvonilo poledne. Máma povídá: ‚Vždyť ta holka zapozdí dneska!‘ Ale co, táta popohnal koně a za chvilku jsme byli doma. Tak máma honem vodu připravila, dobře mě umyla, šaty měla připravené od rána, tak mě umyla a honem česala. Já jsem tehdy měla trošku delší vlasy, a tak mně dělala copy, které uvázala mašličkou. To se mi zdálo, že to hodně dlouho trvá, ty copy, opravdu jsem se bála, že zapozdím. Ani jsem nestačila obědvat, tak máma namazala dva krajíce chleba s povidlama, slepila, dala do čisté utěrky. Pak mě políbila a řekla: ‚Teď utíkej, utíkej, ať nezapozdíš.‘ Ale běda, přišla jsem před školu a tam prázdno.“