Jan Kovanic

„Ve tři hodiny odpoledne, to byl už druhý nebo třetí den větších demonstrací u Václava, mi manželka volala, že je zpráva, že na Prahu jedou tanky. Že mají zasáhnout tanky proti demonstraci, že bude vyhlášeno stanné právo. A že bude vyhlášeno až v půl čtvrté, aby to lidi nevěděli a nemohli svou cestu zrušit. V té době to znělo dost pravděpodobně. Na letácích byla čísla jednotlivých organizací místních občanských fór, tak jsem vzal telefon a začal jsem je obtelefonovávat. Nejdřív jsem se představil jménem a dal telefonní číslo, aby to mohli ověřit. Věděl jsem, že jestli mě odposlouchávají, pak jsem jasnej, a říkal jsem si, že stejně vědí, který telefon odposlouchávají. Věděl jsem, že to je ten okamžik, kdy do toho člověk musí jít: a jestli tanky přijedou, bude to masakr, ale komunisti půjdou do prdele. Všechny jsem obvolával a dostával jsem odpověď: ‚My už to víme.‘ Nebo: ‚My svoje studenty stahujeme.‘ Nebo: ‚Naši už odešli.‘ Fámu jsem měl potvrzenou z různých stran, v ten okamžik to pro mě znamenalo jistou pravdu, že moc se chystá zasáhnout. A věděli jsme, že v srpnu 1969 zasahovaly československé tanky a stříleli milicionáři a byli tam mrtví lidi. Televizi jsem měl puštěnou, běžela tam textová zpráva: ‚V 15:30 bude mimořádné zpravodajství, nevypínejte, v 15:30 bude mimořádné zpravodajství.‘ To jsem si mohl myslet. V 15.30 jsem přestal telefonovat, říkal jsem si: ‚Tak teď už se nedá nic dělat.‘ Bylo mimořádné zpravodajství, ale nic zajímavého – žádné stanné právo nebylo. Zajímavé bylo, že ten den nepřišlo tolik študáků, zato se tam měli možnost vtěsnat ostatní lidi včetně dělníků a návštěv z okolí.“

„Tam jsem najednou viděl, jak jede nahoru kolona tanků proti mně. A vzpomněl jsem si na film Blbec z Xeenemünde, kterej tam byl točenej. To mně tak strašně připomnělo. A ještě ke všemu přijížděly z Německa. Měly na sobě nakreslený ty invazní pruhy, ty kříže vepředu a pak kolmo přes věž. Myslel jsem, že to jsou německý tanky. A bylo to prostě hrozný. Seběhl jsem po schodech s kolem přes rameno a pak jsem jel do toho kopce bez přehazovačky vedle jednoho tanku a pěstičkou jsem máchal na toho vojáka, co stál ve věži. On se takhle na mne otočil a s ním se otočil i ten samopal, ta hlaveň. Prostě jsem přestal máchat pěstičkou a okamžitě jsem zabrzdil a ztratil jsem se. A to jsem viděl, že tam jsou už kulky zarytý do místního národního výboru, kterej tam byl na rohu a v F. X. Šaldě. Oni když ráno přijížděli od Frýdlantu, tak tu ulici preventivně postřelovali.“

„Už tam bylo po tom největším spektáklu s tím tankem číslo 314, kterej narazil do podloubí na východní straně náměstí Bojovníků za mír – nomen omen – nevím, proč to tam nenechali. Přerazil tam dva sloupy, jeden narušil, někde mezi domy č. p. 3 a 4, Fotografia, to je dům, kterej měl ten nápis a to F bylo upadlý na těch fotkách potom. A byl tam zasunutej do tý sutě a kolem něj už jezdily další tanky a ty už jako přejely, a když jsem tam přišel já, tak už to bylo v situaci, kdy lidi vyhrabávali z tý sutě raněný a kdy tam přijely už tři sanitky, který se postavily kolmo za ten tank. To byly ty nízký dvanáct set jedničky, myslím. A teď došlo k tý situaci, kdy ten tank nastartoval a začal couvat. Couval z toho rumu, protože on nemohl nic vidět, měl zasypané přední průhledy, poklop měl taky zasypanej, takže on vycouval. A jak couval, tak ty sanitky, jak za ním stály, začaly poskakovat na těch pneumatikách, jak je hrnul. Pak je rozhrnul na dvě strany, takže byly dost poškozený. A pak se otevřel ten poklop tý věže, opadala z něj ta suť, co na něm byla, a vylezl ven sovětskej důstojník, protože měl pistoli a samopal, tak to musel bejt velitel toho tanku, a potřeboval se podívat na cestu dál. Ale samozřejmě, když on to poničil, to náměstí a sanitky, tak to byl takovej impulz, že to člověk cejtil, ten adrenalin začal šumět – tak, vy svině, sem přijedete, vy to tady zničíte, vy tady postřílíte lidi a ještě likvidujete sanitky. Tak počkej, já ti dám! A von pak vylezl ven – tak to byla ta situace, kterou už jsem několikrát popsal, tak si musím dát pozor, abych to nespletl, jak to reálně bylo. Stál jsem vedle kluka, pak jsem si to změřil, muselo to bejt asi třicet metrů od toho tanku. To náměstí už bylo plný nejen třísek, ale i cihel a jejich zlomků. A ten kluk vzal do ruky půlku cihly. Ten důstojník, jak se rozhlížel po tom náměstí, tak se otočil, a on, jak se ještě otáčel, tu cihlu po něm hodil. Viděl jsem, jak ta cihla stoupá po balistický křivce, a bylo to takový zastavení, takový to zpomalení jako ve filmu. Pomaličku stoupala – to přece nemůže dohodit. A on ještě stojí vysoko na tom tanku. Ale on se trefil!! Mezi lopatky toho vojáka!!! To nebylo nikde zaznamenaný, pak vám řeknu, co se traduje. On to dostal prostě mezi lopatky, naštěstí ne do hlavy. Takže vytáhl pistoli a vystřelil dvakrát nebo třikrát do vzduchu. A tady začal ten můj vztek na něj, že ještě navíc si dovolí tady takhle střílet. A já jsem pokročil k němu, abych mu řekl, co je to za duraka, co si to dovolí udělat. A pak on udělal to, že tu pistoli sklonil hlavní dolů a půlkruhem přejel to náměstí. V tom okamžiku já mám prostě okno – black out – dvě tři vteřiny nevím nic, a byl jsem najednou za rohem tý radnice, dalších padesát metrů. Nevěděl jsem jak. Kamarádi tam leželi za schodama a smáli se mi, jak jsem blbej, ale pak jsem viděl fotografie, jak se ty lidi rozutíkávají a jak na ně míří ten voják.“

„Na rohu Sokolské ulice Rusové vysadili z auta malého vojáčka, chudáčka osmnáctiletého. Tou dobou už bylo v Liberci asi osm mrtvých a spousta raněných. Kolony přejely, on zůstal stát mezi davem, lidi na něj plivali, sliny mu tekly po tváři a on brečel. Měl na hlavě helmu s hvězdou, která nám řekla, že to jsou Sověti – protože tanky přijely z Německa a měly invazní kříže, říkal jsem si, jestli to nejsou Němci. On brečel, že jim večer řekli, že ráno jedou po cvičení domů, že mu je právě osmnáct let, a byl opravdu nešťastný. Tak se nad ním naši lidi slitovali a přinesli mu polívku a chleba, protože ho tam, chudáčka, vysadili bez jídla, hladovýho. Jestli si mysleli, že ho lidi roztrhají…“