Vladimír Kovář

* 1942

  • „Mezi lidmi zavládl takový strach, protože nevěděli, co se bude dít. Tady na vesnici, a možná že i jinde, byli komunisti ti nejspodnější na sociálním žebříčku. A jejich charaktery také tomu jejich postavení odpovídaly. S nimi nebylo radno se dávat dohromady, před nimi všichni varovali. Před tamtím a tamtím. Nesměli jsme nic říkat, aby nás... A ve škole jsme měli čtvrtku na kreslení, přepůlenou čárou, a nahoře jsme napsali dříve a nyní. A pak jak na poli orají s koněm, to bylo dříve, a nyní tam byl traktor, jak táhne pluh a orá pole. A v Putimi to bylo přesně naopak, tady měl sedlák Mára traktor. I když jsme byli děti, tak jsme to chápali. A v ten moment jel zrovna Mára okolo školy v traktoru. Ale museli jsme to psát tak, jak nám přikázali. A taky špatně hospodařili, všichni byli špatní hospodáři v JZD. Jenže ten neustálý tlak sílil - na všechny, co ještě v družstvu nebyli. Dostávali takové nesplnitelné - kontingenty se tomu říkalo. To znamená, že museli odvádět povinně státu. Já si vzpomínám, že jsme museli jednou, možná i víckrát, jet do Písku k řezníkovi koupit sádlo, abychom splnili ten limit, který nám ze zabíjačky určili. Nebyla to jednoduchá doba.“

  • „Byla tam spoušť. Hořelo, hasiči hasili domy, které hořely. Kandelábry a troleje, to všechno leželo na zemi, proudy vody tam protékaly, sanitky jezdily. Pak zase střelba, a tak jsme se utíkali schovat. A z boční ulice, od Riegerových sadů, tam vpochodovala četa ruských samopalníků, mezi ten dav, co tam byl, a tu válečnou vřavu, a my jsme je obklopili. Snad tisíce nás tam byly. A ti vojáci byli mladí kluci, byli vystrašení. Zdvihli samopaly a stříleli do výšky. A semkli se v hloučku, jeden ke druhému, bylo jich snad třicet. Tenkrát tam zastřelili asi sedmnáct lidí a raněných - těch muselo být spoustu. Krev, voda tam tekla, kouř, plameny.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Putim, 09.12.2018

    (audio)
    délka: 01:48:42
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Mezi lidmi zavládl strach, nevěděli, co se bude dít

Vladimír Kovář
Vladimír Kovář
zdroj: archiv pamětníka

Vladimír Kovář se narodil 18. července 1942 v Písku. Otec byl kovářem a matka v domácnosti. V roce 1944 se rodina musela na příkaz protektorátních úřadů přestěhovat do Žatce, tehdejších Sudet. Otec musel nahradit chybějícího německého kováře. Vladimír má dětské vzpomínky na spolužití s Němci, se kterými bydleli v jednom domě, na odsun Němců i německé ženy a děti opouštějící rozbombardované Německo. V roce 1947 jeho otec zemřel a matka se s třemi malými dětmi vrátila do jižních Čech. Bydleli pak v Putimi u Písku. Tam se seznámila s tehdejším putimským starostou, o generaci starším, který se později stal jejím dalším životním partnerem a dětem nahradil otce. V Putimi pak prožili padesátá léta, která na vesnici přinesla výrazné změny související s kolektivizací zemědělství. Vladimír po vojně u Technických praporů a krátké brigádě v dolech odešel koncem šedesátých let pracovat do Prahy. Intenzivně se zajímal o politické dění a 21. srpna 1968 se stal svědkem příjezdu sovětských vojáků, potyček a posléze krvavých střetů mezi demonstranty a vojáky v okolí budovy Československého rozhlasu. O rok později se účastnil i demonstrací proti okupaci. V roce 1970 se vrátil do Putimi a oženil se. Pracoval nejprve v panelárně, pak jako strojník v krytém bazénu. Po roce 1989 začal podnikat. Je aktivní sportovec, žije s manželkou v Putimi, má dvě dcery.