Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

desátník Rudolf Kovařík (* 1965)

• narozen 24. března 1965 v obci Šindelová, Krušné hory

• potomek přesídlenců z rumunského Banátu

• 1980–1983 vyučen obráběčem kovů

• 1984–1986 vojenská služba u 4. protiletadlového pluku v Jihlavě

• 1984 v rámci výkonu vojenské služby vyslán do Kazachstánu

• od roku 1985 pracuje v závodě Škoda Rotava (dnes Rotaz Strojírny spol. s r.o.)

• od roku 1986 spravuje meteorologickou stanici v Šindelové

• je kronikářem obce Šindelová

• iniciátor výstavby Památníku obětem Rudých gard v Krásné Lípě

Obec Šindelová leží v Krušných horách asi osm kilometrů vzdušnou čarou od německé hranice. Je poznamenaná dodnes patrným stigmatem událostí roku 1945. Kroniky, které jsou dnes v péči Rudolfa Kovaříka, uvádějí, že k obci, která byla elektrifikována jen o pět let později než Karlovy Vary, v roce 1939 přináleželo třináct katastrů. Pro 3848 obyvatel je uváděno 5100 pracovních příležitostí, devatenáct hospod, osm škol, dva velké hotely, škola v přírodě a četnická stanice. Krušné hory byly významnou průmyslovou oblastí se silnou kulturní rozmanitostí včetně dialektů, krojů atd. „Egerland, historické Chebsko, znamenalo mnoho, ale Krušné hory byly své. Přebuzák si těžko mohl vzít někoho z Falknova, dnešního Sokolova. Zdejší lidé měli úplně jiné vazby na kulturu, na krajinu. Byli to spíš movití horalé, takoví ti ´top´.“

Události roku 1945 a let následujících, vysídlení původních obyvatel a následné dosídlování pohraničí vše přeťaly. Většina obyvatel byla odsunuta do oblasti Augsburgu a ti, kteří směli zůstat, stát přestěhoval alespoň do jiné vesnice, čímž je vytrhl z jejich kulturního kontextu. Také necitlivá ruka centralizovaného hospodářství, která roku 1946 rozebrala vysokou pec v Šindelové a odvezla ji i s přilehlými budovami do Žiaru nad Hronom nebo nechala pole nad Šindelovou osadit kukuřicí, která v srpnu dosáhla výšky pouhých 45 cm, nepřinesla nic dobrého.

Z Banátu do Šindelové

Zmrtvený kraj ožíval jen pomalu. Postupně se obnovil provoz ve velkých podnicích, jako byla Amati v Kraslicích a Vlnap v Nejdku, ale malé provozy a dílny zůstaly liduprázdné. Dosídlováním se sice do pustého kraje vracela lidská duše, ovšem velmi nesourodá. Neměla jak (a možná ani proč) navázat na místní tradice a pocházela z různých koutů světa – z českého vnitrozemí, z dnešního Slovenska, Ukrajiny, Maďarska a ve třech vlnách sem byli přesídleni i obyvatelé z přelidněného rumunského Banátu.

Roku 1947 ze Svaté Heleny do Čech připutoval i Rudolfův otec se třetí vlnou navrátilců. V Brně přišel o dlouhé „á“ ve jméně, dostal nový občanský průkaz a s ostatními ho poslali do Chebu. Usadil se v Šindelové, kde mu byl přidělen dům, který nesměl následujících deset let prodat, a nastoupil do závodu Škoda Rotava. Roku 1964 se oženil a 24. března 1965 se mu narodil syn.

Rudolf Kovařík odchodil první až pátou třídu v Šindelové, následující ročníky v Rotavě a pak náboroví předáci rozhodli: „Tvůj táta je horizontkář, jdeš taky do Škodovky,“ takže se v letech 1980 až 1983 vyučil obráběčem kovů a pak přišla vojenská služba.

Vojna v Jihlavě

Otázkou zůstává, zda ta pohledná vychovatelka, která se náhodou objevila v Šindelové na škole v přírodě a která také působila na vojenské správě v Sokolově, opravdu zařídila, aby se nic od života neočekávající a demotivovaný Rudolf Kovařík ocitl v jednom z center vojenského dění, nebo zda to byla jen náhoda. Každopádně byl Rudolf roku 1984 přidělen ke čtvrtému protiletadlovému pluku, přeřídil si hodinky na moskevský čas a vydal se na dalekou cestu do čerstvě zbudovaných kasáren v Jihlavě.

Zde se často setkávali vysocí vojenští pohlaváři Západního vojenského okruhu, především kvůli zápasům HC Dukla Jihlava. „Když se měli na podzim sjet velcí pohlaváři, natírali jsme trávu na zeleno, trhali jsme listí ze stromů a kytky, protože narušovaly ráz zeleně. Široký smeták jsme namáčeli v sudu s barvou a v pásech natírali trávu. Taky jsme drhli asfaltku. Na to se používala nějaká látka s olejem, aby byl asfalt správně černý.“

Služba byla vysilující. Rudolf Kovařík prošel náročným teoretickým i praktickým výcvikem, což bylo u ‚rakeťáků‘ běžné. Od přísahy neopustil 380 dní kasárny jinak než v rámci výcviku. Není se tedy čemu divit, že přípravu na spartakiádu považovali za fantastické zpestření, přestože vůbec nebylo jisté, zda do Prahy pojedou, protože ji nacvičovali pouze jako záložní útvar cvičenců. V červnu je odvezli na soustředění do Hájku u Dukovan. Nakonec všechno dopadlo úplně jinak: „Měli jsme se přesouvat a čekali jsme, jestli pojedeme do Prahy, nebo ne. Libavá! A to je konec... Dojeli jsme do Východoslovenských železáren a tam nás převagonovali na širokorozchodnou ruskou trať. Československou republiku jsme opouštěli ve chvílích, kdy ostatní kluci už okukovali holky na spartakiádním stadionu. Za sovětskou hranicí nám sebrali mapy a teprve teď nám začali líčit, co nás čeká. Bylo nám divné, že u každého mostu stál voják nebo celé osádka. Bylo jasně vidět, že nám nevěří.“

Za ukrajinskými horami se rozprostřela pláň, tráva i lesy začaly řídnout. Nafasovali ostré náboje. Volgograd je už zdálky po celý den vítal pozvednutým mečem Mamajevovy mohyly, v krajině byly patrné zákopy a z plání se k trati plížily úzkokolejky na svoz vojenského šrotu.

Velký zlom přišel, když přejeli Volhu. „Během zastávek nás pronásledovali. Házeli jsme jim konzervy i vlastní vybavení. Trošičku se i střílelo, ale zatím to bylo jen oťukávání. Při jedné zastávce se vlak předčasně rozjel. Rychle jsme na vlak naházeli všechny věci a natahovali se pro kluky, kteří utíkali za vlakem. Tři už nedoběhli. Protestovali jsme, ale Sověti jeli dál. A tady začali prvně říkat: ‚Сколько погибло? – Kolik zahynulo?‘ To bylo jediné, na co se ptali. Jinak je vůbec nic nezajímalo.“

Kazachstán a Krug

Po čtrnácti dnech jízdy dorazili do Kazachstánu. Cílem jejich mise bylo naučit se zacházet se systémem vzdušné obrany Krug a kromě výcviku se dostali do mnoha dalších zajímavých situací. Pro Čechy byl velmi silným zážitkem už samotný pobyt v poušti, zahlédli vzlétat zásobovací raketu Progress z Bajkonuru, a dokonce mohli v oblasti Semipalatinsk sledovat nadzemní průběh testovacího atomového výbuchu prováděného pod zemí.

Veškeré události a výjevy na všechny hluboce zapůsobily - lidé působící stejně vyprahle jako okolní krajina, lodě zapíchnuté v písku, bumážky. „Ztratili jsme všechny iluze. Člověk byl naplněný socialismem, a pak viděl paneláky bez oken, strašlivou bídu, žebráky, vazaly místa. Nejvíc mě fascinovaly skály, které byly u města Aralsk vedle železnice. Jedna skála byla uříznutá a byla do ní vytesána plastika Lenina, který ukazuje k Aralsku, u ní nápis: ‚Soudruzi, jdete správnou cestou.‘ Říkal jsem si: ‚To teda fakt jdete správnou cestou!‘“

Po celou dobu, kterou na východě strávili, měli pocit účastníků válečného stavu. Všichni se tak k nim i k sobě vzájemně chovali. „Celkově se nás ze SSSR nevrátilo devět. Což bylo pořád pod tři procenta. Povolené ztráty byly čtyři procenta. Když jsme přejížděli zpátky přes hranici mezi Sovětským svazem a Československem, brečeli jsme, všichni, celý vlak. To byl zážitek, který si neumí nikdo představit. Když jsem šel v roce 1986 do civilu, měl jsem červené desky. Ještě mě upozornili: ‚Kapitalistickej západ, chlapče, ten pro tebe už nikdy nebude!‘, takže do východního Německa jsem mohl jen s doprovodem.“  

Zpátky doma

Po neobvyklé vojenské službě se Rudolf Kovařík vrátil do vykořeněné Šindelové. Obohacen o nevstřebatelné zážitky začal budovat vlastní existenci. Díky nenávratné půjčce postavil dům a stal se stejně připoutaným k místu jako jeho otec – nejméně na deset let. Nastoupil do Škodovky, roku 1990 se oženil a roku 1991 se mu narodila dcera.

Všechen volný čas věnoval svým zálibám. Fascinován historií a pamětí kraje se stal obecním kronikářem. Meteorologii se věnoval již od roku 1976 (v době jeho nepřítomnosti měření zaznamenávala jeho matka) a od tohoto roku provádí kontinuální záznamy měření. Od roku 1986 spravuje meteorologickou stanici v Šindelové, kterou roku 1988 rozšířil o klimatologickou stanici, a roku 1991 přibral také profilové měření sněhu. Provádí i fenologické sběry dat. Jeho dalším koníčkem je truhlařina.

Šindelová dnes

Nejen jako kronikář, ale také jako obyvatel Šindelové se Rudolf Kovařík pokouší vyrovnat s minulostí vázanou na kraj, ve kterém dodnes v podobě trosek zchátralých domů a rozjitřených historek vztažených k určitým místům trčí neurovnané vztahy a s únavou přicházející amnézie. Je přesvědčen, že „v krajině mizí historie, stejně jako paměť lidí“.

Možná právě pocit ztráty paměti spojil všechny iniciátory léčby nejpalčivější rány – výstavby Památníku obětem řádění Revolučních gard v Krásné Lípě. Hlavní iniciátorkou byla paní Seidelová žijící v Augsburgu, jejíž dva strýcové se stali oběťmi masakru. Požádala o svolení k výstavbě prezidenta Václava Havla, za tehdejší okres Sokolov se jednání účastnil pan Michalský a za obec Šindelová starosta Zdeněk Fischer. Přestože se mezi lidmi objevovala hesla typu „Zdeňku, do roka visíš!“, památník byl postaven a 28. května 1992 vysvěcen monsignorem Antonem M. Ottem. Obřadu se zúčastnilo velké množství původních obyvatel Šindelové, kteří dnes žijí v Německu.

Zprvu se uvažovalo o exhumaci a přenesení těl na hřbitov, ale nakonec zvolili variantu postavit památník přímo na místě masakru. Po dlouhých diskusích deska památníku nese jen lakonické „Den Toten zur Ehr“ (Na památku mrtvým) spolu s výčtem jmen usmrcených. Je to právě proto, aby opět nedošlo k vandalismu, jak se stalo během předchozích neoficiálních pokusů o památník. Nutno dodat, že památník je schovaný v lese, nevede k němu přístupová cesta, ta se vysekává pouze v době pouti. Památník není zaznamenán v žádné mapě.

Až do nedávné smrti jedné z iniciátorek jeho stavby, paní Seidelové, se každoročně v době výročí události k památníku pořádal velkolepý průvod čítající stovky lidí. Posledních pár let je účast mnohem skromnější, ale tradice se zachovala. „Přineslo to velké uvolnění i z druhé strany. Začali jsme se poznávat a Šindelová opět získala své původní obyvatele. Žádná imaginární čísla. Z ‘těch Němců‘ se stali naši předci.”