„Přejeli jsme Volhu – to se vůbec nedá vyprávět – a pak to nastalo. Během zastávek nás pronásledovali. Házeli jsme jim konzervy i svoje vybavení. Trošičku se i střílelo. Zatím to bylo jen oťukávání. Při jedné zastávce, která byla bez střelby i čehokoli jiného, se vlak najednou rozjel. Říkali jsme si: ‚Vždyť to je dvacet minut, měli jsme mít třicet minut.‘ Rychle jsme na vlak nahazovali všechny věci. Já byl v předposledním vagonu. Vlak měl čtyři lokomotivy, dvě vpředu a dvě uprostřed. Vzadu byly jen vagony, byl jsem v jednom z nich a pomáhal jsem natahovat kluky, kteří utíkali za vlakem. Tři už nedoběhli. Zůstali tam. Protestovali jsme, ale Sověti jeli dál. A tady začali prvně říkat: ‚Сколько погибло? – Kolik zahynulo?‘ To bylo jediné, na co se ptali. Jinak je vůbec nic nezajímalo. V životě jsme nepoznali nic víc než NDR, maximálně Maďarsko, a teď jsme projížděli pouští a zažívali takovéhle věci. To se nám jen protáčely panenky. Pak jsme jeli dál, a když jsme byli osmdesát kilometrů od Bajkonuru, uviděli jsme vzlítat zásobovací raketu Progress. Byla vidět velmi daleko, vypadalo to, jako když letí hvězda. Slyšet byla jen málo. Kluci, kteří tu byli v roce 1980, říkali, že ji slyšeli. Ale ani my jsme o nic nepřišli, protože Semipalatinsk, kam jsme později dojeli, je ruská atomová stanice. Tam nás potkala zvláštní věc. Měli jsme nástup na takovém provizorním autoparku. Najednou zazněl rozkaz, že všichni musí vystoupit z vozidel a vypnout motor. Vypnuli jsme ho. V dálce jsme viděli něco, co připomínalo písečnou bouři. Podle písečných bouří by se daly řídit hodinky, byly pravidelné; i teplota byla stálá, přes den 40 až 45 °C. Vypadalo to, jako kdyby zdálky přicházela písečná bouře. Ale od severu? To nám bylo divné. Pak to s námi smýklo a všechno bylo zase v pořádku. Říkali jsme si, co to bylo? Podzemní atomový výbuch. Viděli jsme, co jsme viděli, a nebylo to dál než sedmdesát kilometrů. I tohle jsem zažil. Nebezpečí jsme si moc neuvědomovali, prostě se to rozplynulo a hotovo. Tak jsme byli jako pokusní králíci. Co se dnes říká o Černobylu, že sem napadalo mnoho škodlivin, to my jsme tam měli za chvilku. I takové věci jsme tam zažili, ale především jsme si vyzkoušeli systém Krug, který chrání vzdušný prostor. Celkově se nás ze SSSR nevrátilo devět, což bylo pořád pod tři procenta, a čtyři procenta byly povolené ztráty. Přišel jsem o kamaráda Láďu, který spal vedle mě. Stalo se to při cvičení ruské armády s bojovými helikoptérami. Střílely tak šikovně, hned vedle našich palpostů, že byl Láďa zasažen nějakou střepinou, když rozmotával kabel mezi radiolokátory. Oni neměli nic jiného než ‚Сколько погибло?‘, na víc se neptali. Když jsme přejížděli přes hranici mezi SSSR a Československem zpátky, brečeli jsme všichni, celý vlak. To byl zážitek, který si neumí nikdo představit. V červnu jsme vyjeli a v září jsme se vrátili. Do oblastí, které jsem viděl, dodnes nikoho nepouštějí, protože to jsou vojenské oblasti doposud. Výlet s cestovkou ČSA. Ztratili jsme všechny iluze. Člověk byl naplněný socialismem, a pak viděl paneláky bez oken, strašlivou bídu, žebráky. Nejvíc mě fascinovaly skály, které byly u města Aralsk, vedle železnice. Jedna skála byla uříznutá a byla do ní vytesána plastika Lenina, který ukazuje k Aralsku. Stál tam nápis: ‚Soudruzi, jdete správnou cestou.‘ Říkal jsem si: ‚To teda jdete správnou cestou.‘ U toho kráva přivázaná... Když jsem šel do civilu, měl jsem červené desky. ‚Kapitalistickej západ, chlapče, ten pro tebe už nikdy nebude!‘ Takhle mi to řekli a do NDR jsem mohl jen s doprovodem. To znamená s někým od komunistů, s nějakým důvěrníkem. A jinak jsem nesměl nikam.“