Alena Kovaříková

* 1927

  • „V recepci byla práce poměrně pěkná. Jezdilo k nám hodně cizinců, hlavně Němci. Stýkaly se tam rodiny ze západního Německa a východního Německa. Pro ty z kapitalistických zemí jsme museli vyplňovat takové bloky, a to jsme potom ráno vždycky nosili na takzvanou pasovku. Ti, co přijeli z východního Německa, se psali jenom do takového sešitu nadepsaného Hosté ze socialistických zemí. A tak měli [estébáci] přehled o tom, kdy se které rodiny stýkají. Vypůjčovali si u nás v recepci klíče a dávali tam hostům do bytů štěnice. Poprvé jsem jim klíč nechtěla půjčit, ale přišel vedoucí a říká: ‚Paní Kovaříková, to jinak nejde, tady musíte spolupracovat. To byste taky mohla o to místo přijít.“

  • „Jednou jsem šla s tatínkem z kanceláře a po ulici šel velký průvod Němců. Měli bílé pásky a byli to většinou jen starší lidé a malé děti. A teď se na ně naši lidé vrhli a chtěli je mlátit. Ti, co je vedli, je sice trochu bránili, ale jedna paní měla v ruce bandasku na mléko a tou toho jednoho Němce uhodila. Začala mu téct krev. Já se dala do pláče, protože mi jich bylo opravdu líto. A tatínek mě honem vedl do vedlejší ulice a říkal: ‚Prosím tě, nedělej tady scény, nebo tě ještě taky zbijí.‘ Naši lidi byli tenkrát plni nenávisti. Dá se to chápat, protože jim třeba zabili příbuzné. Ale skutečně se k těm Němcům potom moc pěkně nechovali.“

  • „Doma, když byly noční poplachy, tatínek vždycky snášel do sklepa koberce tety Marušky, protože ona neměla celkem žádný příjem a živila se tím, že prodávala perské koberce. Tenkrát byli takzvaní šmelináři. To byli lidé, kteří kupovali na venkově maso, mléko, vejce, různé jiné potraviny a věci, a ty potom prodávali. Riskovali přitom kriminál, někdy za to byl i trest smrti. Místo peněz chtěli hlavně zlato, šperky anebo perské koberce. Teta za války projedla asi čtyři perské koberce. Mohu říct, že všichni jsme se z náletů i radovali, protože jsme doufali, že čím více bude náletů, tím dřív válka skončí a dočkáme se konečně osvobození.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Plzeň, 01.10.2020

    (audio)
    délka: 02:07:04
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
  • 2

    Plzeň, 24.10.2020

    (audio)
    délka: 40:45
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Plzeňský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Jsem šťastná, že jsem se dožila svobodných poměrů v republice

Alena Kovaříková, 60. léta
Alena Kovaříková, 60. léta
zdroj: Archiv Aleny Kovaříkové

Alena Kovaříková, za svobodna Němcová, se narodila 27. dubna 1927 v katolické rodině v Plzni. Otec byl úředník, matka učitelka. Pamatuje německou okupaci v letech 1939–1945 a osvobození Plzně americkou armádou. Po válce pracovala v deníku Práce a vstoupila do komunistické strany (KSČ). V době začínajících politických procesů z redakce odešla. Dálkově vystudovala pedagogickou školu, obor matematika a hudební výchova. Poté odešla učit do pohraničí na Chebsku. V roce 1968 sympatizovala s demokratizačními změnami v Československu a po vstupu vojsk Varšavské smlouvy aktivně vystupovala proti okupaci. V roce 1969 nastoupila jako ředitelka kulturního domu v Chebu. Roku 1970 byla vyloučena z KSČ a propuštěna z práce. Pracovala jako dělnice, poté byla zaměstnána na recepci hotelů Slávie a Hvězda v Chebu. Aby si udržela místo v hotelu, který kvůli hostům ze Západu neustále sledovali estébáci, podepsala spolupráci se Státní bezpečností. Tuto skutečnost pamětnice nepopírá, odmítá ale, že by někomu ublížila. Po roce 1989 založila v Chebu Klub katolických žen a pomáhala při obnově poutního místa Maria Loreto. V roce 2020 obdržela Cenu města Chebu za zásluhy o rozvoj kultury a občanskou aktivitu. Pamětnice byla dvakrát vdaná a narodily se jí čtyři děti.