Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alena Kovaříková (* 1927)

• narozena jako Němcová 27. dubna 1927 v Plzni

• pamětnice německé okupace a osvobození Plzně americkou armádou v roce 1945

• v poválečném období redaktorkou deníku Práce

• vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ)

• vystudovala pedagogickou školu, obor matematika a hudební výchova

• učila a byla ředitelkou základní školy v Dolním Žandově na Chebsku

• v roce 1968 vyjadřovala podporu demokratizačním reformám

• po 21. srpnu protestovala proti invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa

• v roce 1969 se stala ředitelkou kulturního střediska v Chebu

• za normalizace vyloučena z KSČ a propuštěna ze zaměstnání

• pracovala jako dělnice, poté na recepci v hotelech Slávie a Hvězda v Chebu

• roku 1973 se zavázala k tajné spolupráci se Státní bezpečností

• po roce 1989 pomáhala při obnově poutního místa Maria Loreto

• obdržela Cenu města Chebu za zásluhy o rozvoj kultury

Alena Kovaříková dospívala za německé okupace, většinu života prožila v komunistické totalitě. Čtyřiceti roky nesvobody neproplula bez následků, protože nepatřila k mlčící většině. Jako dvacetiletá vstoupila do komunistické strany, ale brzy o ní začala ztrácet iluze. V době pražského jara v roce 1968 vyjadřovala podporu snahám o obrodu strany a demokratizaci režimu, po 21. srpnu organizovala protesty proti vpádu cizích vojsk. Za normalizace za to byla potrestána. Když byla v největší tísni, podlehla nátlaku Státní bezpečnosti a zavázala se ke spolupráci. „Byli jsme v té době zbaveni vší naděje. Potřebovala jsem si udržet aspoň práci vrátné v hotelu a neviděla jsem jiné východisko. Měla jsem čtyři děti, které jsem musela živit. Nikoho jsem ale neudávala. Nikdy bych nikomu neublížila,“ říká s odstupem téměř padesáti let.

Šťastné dětství

Alena Kovaříková, za svobodna Němcová, se narodila 27. dubna 1927 v Plzni. Otec, bývalý legionář, pracoval jako úředník na revírním báňském úřadu, maminka byla učitelka a hudebnice. Významnou postavou v rodině byl její dědeček, učitel na gymnáziu, skladatel a sbormistr Emanuel Wieser. Skoro celá rodina, která se hlásila ke katolické víře, zpívala pod jeho taktovkou v kostele.

„Dětství jsem měla velice šťastné. A byla to taky ještě šťastná doba. Chodila jsem do Sokola. Když bylo 28. října, recitovala jsem ve vypůjčeném chodském kroji básničky o Masarykovi. Zpívala jsem ve sboru. S dědečkem jsme nacvičili například Haydnovu mši a díla dalších velkých skladatelů,“ vzpomíná.

Idylické časy skončily po Mnichovu v roce 1938. Československo odstoupilo Německu sudetské pohraničí. Plzeň zůstala v okleštěné republice a stala se městem na hranici. V březnu 1939 začala německá okupace, ze zbytku Československa se stal Protektorát Čechy a Morava. Okupační správa brzy zavedla diskriminační protižidovská nařízení, což se dotklo i rodiny pamětnice.

Trápení tety Marušky

„Sestra mojí maminky byla provdána za Žida Alexandra Tajnera. Strýček brzy vytušil hrozící nacistické nebezpečí a chtěl, aby se odstěhovali do Anglie. Teta Maruška o tom nechtěla slyšet. Pak se strašlivě trápila. Strýček dělal vedoucího prodejny aut Tatra. Po vyhlášení protektorátu byl propuštěn, musel uklízet ulice, pak ho i s jeho rodiči poslali do Terezína. Teta se navíc bála o syna, který měl ve čtrnácti nastoupit do pracovního tábora,“ vypráví.

Alena chodila na gymnázium, které se před okupací jmenovalo Masarykovo. „Bylo velice smutné, když ze třídy najednou zmizeli všichni židovští spolužáci,“ říká. Okupační správa zřídila v gymnáziu lazaret wehrmachtu. Studium pokračovalo v budově reálky dál od centra. „Přišla heydrichiáda a v Plzni vyvěšovali plakáty se jmény popravených. Nikdo si nebyl jistý životem.“

V té době nastoupila na dvouletou obchodní školu. Po jejím absolvování ji pracovní úřad poslal do Západočeských elektráren v Plzni, kde pracovala v telefonní centrále. K jejím povinnostem patřilo i spouštění alarmu při leteckých poplaších. Chodila do krytu v práci, v paměti jí zůstaly hlavně noční poplachy, které zažila doma.

„Tatínek vždycky snášel do sklepa i koberce tety Marušky. Žila hlavně z toho, že prodávala perské koberce. Vyměňovala je se šmelináři za mléko, vejce a různé jiné potraviny. V rodině se říkalo, že za války projedla asi čtyři perské koberce,“ vypráví. Lidé se podle pamětnice báli padajících bomb, zároveň doufali, že jim přinesou svobodu. „Říkali jsme si, že čím více bude náletů, tím rychleji válka skončí.“

Američané v Plzni

Spojenci bombardovali Plzeň asi jedenáctkrát. Britské a americké letectvo cílilo hlavně na Škodovy závody, které Němci proměnili ve svou strategickou zbrojovku. Při náletech zahynuly i stovky civilistů. S blížící se porážkou nacistického Německa se představitelé Sovětského svazu, Velké Británie a Spojených států dohodli na demarkační linii, podle které měli Američané osvobodit také západní a jihozápadní Čechy. Do Plzně dorazily americké jednotky pod vedením generála Pattona 6. května 1945.

„V Plzni už mnoho Němců nebylo. Už dříve začali utíkat do Německa. Když Američané přijížděli, mávali jsme jim a oni mávali nám. Pak si vzpomínám, že se ozvala střelba. Utekli jsme se schovat do jednoho domu. Před ním potom stál americký voják s puškou. Přestřelky ale moc dlouho netrvaly,“ říká. Z polní kuchyně amerického tábora se prý po Plzni linula lákavá vůně pokrmů. Osmnáctiletá Alena se učila anglicky a s Američany mohla i pohovořit.

„Chovali se velmi slušně a přátelsky. Zvali nás také na taneční večery. Jednou nás pozvali na slavnost do zámku v Chodové Plané. S přítelkyní jsme se nabídly, že budeme pomáhat vydávat občerstvení. Byl to pěkný večírek. Pamatuji na proslov jednoho důstojníka, který prohlásil, že jsou rádi, že nás mohli osvobodit. Řekl také, že pro ně válka nekončí, protože budou muset jet ještě do Japonska,“ vypráví.

Hněv lidu

Strýc pamětnice se vrátil z Terezína, jeho rodiče i další příbuzní zahynuli. Zlé časy nastaly po válce pro zbylé Němce. Nenávisti Čechů neunikli ani ti, kteří neměli s nacistickou mašinérií nic společného. „Jednou jsem šla s tatínkem v Plzni po ulici a potkali jsme velký průvod Němců. Měli bílé pásky a byli to většinou starší lidé a děti. Naši se na ně vrhli a chtěli je bít. Ti, co je vedli, se je trochu snažili bránit, ale paní s bandaskou na mléko v ruce začala mlátit jednoho Němce, až mu tekla krev. Bylo mi jich hrozně líto, dala jsem se do pláče. Otec mě odváděl pryč a říkal: ‚Nedělej tady scény, nebo se vrhnou i na tebe.‘“

Pamětnice si našla nové místo na báňském úřadu, kde pracoval otec. Ve volném čase chodila do recitačního a divadelního souboru, se kterým jezdila vystupovat i po okolí Plzně. Uvažovala, že by se divadlu věnovala více, ale jeden kolega ji zlákal do redakce deníku Práce. Nastoupila tam jako redakční úřednice, ale brzy se dostala k psaní soudniček. „Nechala jsem se také přesvědčit ke vstupu do komunistické strany. Byla jsem naivní. Doma to nebrali moc dobře. Pro babičku jsem byla ostudou rodiny,“ vypráví.

Přišel únor 1948 a v republice začali vládnout komunisté v čele s Klementem Gottwaldem. Alena se stala redaktorkou deníku Práce. „Noviny se ale začaly měnit. Po vzoru sovětských novinářů jsme měli referovat hlavně o práci. Jednu dobu jsem působila v Kladně, kde jsem dělala reportáže z dolů a hutí,“ vzpomíná. Tehdy se seznámila s bývalým italským partyzánem, odborářem a komunistou Mariem Sanvenerou, který přijel s dalšími italskými dělníky do Československa pracovat. Vzali se a narodili se jim synové Daniel a Ludvík. Brzy se ale rozvedli.

Učitelé v pohraničí

Už před prvním mateřstvím pamětnice odešla z novin. Říká, že ztrácela iluze o komunistickém režimu a zvláště se jí příčilo informovat o vykonstruovaných politických procesech, kterými si komunisté upevňovali moc. „Museli jsme přinášet rozhovory se zaměstnanci továren a podniků, kteří žádají nejpřísnější tresty pro zrádce národa. To na mě bylo moc,“ říká Alena. Pustila se do dálkového studia. Nejprve si dodělala maturitu, poté absolvovala pedagogickou fakultu, obor matematika a hudební výchova. Ve škole se seznámila se svým druhým manželem Karlem Kovaříkem. V roce 1956 se jim narodila dvojčata Herbert a Veronika.

S mužem, který učil češtinu, se rozhodli přestěhovat do pohraničí, kde po odsunu Němců stále chyběli učitelé. Jejich prvním působištěm bylo městečko Luby na Chebsku. V polovině šedesátých let přesídlili do Chebu. Manžel pracoval na odboru školství na okresním národním výboru, pamětnice dojížděla do Dolního Žandova, kde nastoupila jako ředitelka základní školy. Hrdě se hlásí k tomu, že si škola pod jejím vedením dovolila propagovat výuku nepovinného vyučování náboženství, které režim potlačoval.

To už ale začala doba politického uvolňování a takzvané pražské jaro. Do čela komunistické strany se dostal Alexandr Dubček a další straníci, kteří prosadili demokratizační reformy, mimo jiné zrušení cenzury. „Já i můj manžel jsme se v době pražského jara silně angažovali. Na jednom komunistickém sjezdu jsem dokonce obhajovala manifest Dva tisíce slov. Byla jsem vždycky trochu rebelka a nebála jsem se říct svůj kritický názor,“ uvádí. Když přijela 21. srpna 1968 vojska Varšavské smlouvy, vnímala to jako tragédii. Organizovala protestní petice a proti okupaci vystupovala i jako ředitelka kulturního a společenského zařízení v Chebu, kam nastoupila po vyhraném konkurzu v roce 1969.

V nepřízni režimu

„Pořádala jsem hojně navštěvované přednášky, diskusní večery, zvala jsem i osobnosti pražského jara. Estébáci si všechno natáčeli. Už dříve jsem chtěla vystoupit z KSČ, ale okresní tajemník, kterému jsem přišla vrátit legitimaci, ji ode mě nepřijal. Jistě si říkal, že mě vyloučí sami, což se v roce 1970 stalo. Byla jsem za to ráda, ale bylo mi jasné, že to nebudeme mít lehké. Propustili mě z práce, vyhazov dostal i manžel,“ vypráví.

Krátce učila na chebské základní škole, ale i z tohoto místa musela odejít. „Pak jsem nemohla najít vůbec žádné zaměstnání. Jediné, co jsem sehnala, byla práce dělnice v podniku Kovo v Hazlově. Navlékala jsem na dráty nějaké součástky. Byla jsem hrozně pomalá. Paní, která dělala se mnou, mi pomáhala, ale opravdu mi to nešlo,“ vzpomíná. Další práce se pro ni našla v jedné závodní jídelně. Nakonec ji přijali na místo vrátné s recepční službou v chebském hotelu Slávie. Její muž rozvážel v Českých Budějovicích poštu. Manželství se po několika letech odloučení rozpadlo. Pamětnice zůstala s dětmi sama.

Hotel plný estébáků

V recepci hotelu mohla uplatnit jazykové znalosti. V té době mluvila anglicky, rusky, italsky, francouzsky a německy. „Jezdilo k nám hodně cizinců, hlavně Němci. Stýkaly se tam rodiny ze západního a východního Německa. Pro hosty z kapitalistických zemí jsme museli vyplňovat takové bloky a pak jsme to nosili na takzvanou pasovku. Hosté ze socialistických zemí se zapisovali jen do speciálního sešitu. Chodili tam pořád estébáci. Půjčovali si od nás v recepci klíče a některým hostům dávali do pokojů štěnice. Poprvé jsem jim klíč odmítla půjčit, ale přišel vedoucí a řekl, že musím spolupracovat, jinak bych mohla o místo přijít. Snažila jsem se hosty aspoň varovat. Seznámila jsem se se spoustou Němců, některé jsem po práci doprovázela na místa, která chtěli navštívit. Vznikla z toho i celoživotní přátelství,“ říká pamětnice.

V recepci Slávie, později v hotelu Hvězda, pracovala až do důchodu. I za komunistického režimu navštěvovala katolické bohoslužby a začátkem osmdesátých let vstoupila do Československé strany lidové, která byla tehdy součástí takzvané Národní fronty. Vzpomíná, že chebský předseda lidovců se jí zmínil, že na městském hřbitově jsou hroby 80 sester Kongregace Milosrdných sester svatého Kříže, které chátrají, a že by se měla udělat nějaká brigáda.

Maria Loreto

„Vzala jsem si to na starost. Sekala jsem a hrabala na hrobech trávu. Než jsem došla na osmdesátý, ten první už byl znovu zarostlý,“ popisuje. Přes péči o hroby sester, které byly většinou Němky, se seznámila s Antonem Hartem, odsunutým Němcem z Hrozňatova u Chebu, kde jeho rodina v minulosti vlastnila továrnu na kameninové trubky. Jedna z jeho sester byla členkou kongregace. „Moji známí ze Stuttgartu měli styk s křížovými sestrami a Hartovým o mně řekli,“ říká.

Anton Hart se po roce 1990 stal hybnou silou obnovy poutního místa Maria Loreto v chebském Hrozňatově. Alena Kovaříková mu v tom pomáhala. Kaple Maria Loreto byla velice zdevastovaná. „Nikdo moc nevěřil, že půjde zachránit. Zvonice byla vyhořelá, střechy propadlé, z ambitů nezůstalo nic. Pan Hart ale sehnal peníze od různých nadací, pak přispělo i ministerstvo kultury. Loreta se začala budovat,“ vypráví.

Pamětnice je jednou ze zakladatelek Spolku Maria Loreto, jehož hlavní náplní se stala péče o obnovené poutní místo. Členové spolku zajišťují jako dobrovolníci také péči o areál a jeho zpřístupnění pro věřící a turisty. Pamětnice tuto činnost organizuje. Hned v roce 1990 založila v Chebu také Klub křesťanských žen. V roce 2020 jí představitelé Chebu udělili cenu za zásluhy o rozvoj kultury ve městě a příkladnou občanskou aktivitu. Ocenili také její přínos pro obnovení důvěry a spolupráce mezi Čechy a Němci.

Zájem Státní bezpečnosti

Do začátku sedmdesátých let byla Alena Kovaříková vedena a také sledována Státní bezpečností (StB) jako nepřátelská osoba, a to především kvůli postojům a aktivitám v roce 1968, za které byla vyloučena z KSČ. Ona ani její manžel nesměli pracovat v profesi, na kterou měli vzdělání. Jejich děti se nemohly dostat na střední školy. Když pamětnice získala na začátku sedmdesátých let místo v recepci hotelu, kam hodně jezdili i cizinci z kapitalistických zemí, ocitla se v centru zájmů estébáků. Zajímaly je také její styky s kapitalistickou cizinou. Její první manžel Mario Sanvenero se vrátil v šedesátých letech do Itálie. Začátkem osmdesátých let tam emigroval i jejich nejstarší syn.

Státní bezpečnost získala Alenu Kovaříkovou ke spolupráci v roce 1973. Z evidence agentů byla vyřazena až v roce 1988. Pamětnice v dodatečném telefonickém rozhovoru přiznala, že se ke spolupráci skutečně zavázala a zvolila si krycí jméno Jana. Další natáčení na toto téma v domácím prostředí či ve studiu Paměti národa v té době nebylo možné kvůli covidové epidemii. Pamětnici bylo 93 let.

„Podepsala jsem to, abych si udržela místo v recepci. Měla jsem čtyři děti. Pokud bych o tuto práci přišla, musela bych jít někam umývat nádobí. A já chtěla dělat něco, kde bych aspoň trochu uplatnila gramotnost. Skoro všichni v hotelu to podepsali. Nepřikládala jsem tomu velkou důležitost. Ani jsem to pořádně nečetla. Nikdy jsem nikoho neudávala. Když se mě na někoho vyptávali, neřekla jsem nic, co by mu mohlo ublížit. To bych jako katolička nikdy neudělala,“ uvádí. Estébákům, kteří za ní chodili, prý dohromady nic neřekla. „Oni si tam pak ale napsali, co se jim hodilo.“

Nikoho bych neudala

Ve zprávě StB v Chebu, která je uložena v Archivu bezpečnostních složek, je uvedeno, že v roce 1972 udala občana Německé demokratické republiky, který se chystal utéct do západního Německa. Muž prý byl podle zprávy StB na základě informace pamětnice zadržen v hraničním pásmu. „To není pravda. Je to naprostý nesmysl už z toho důvodu, že někdo, kdo by chtěl přejít hranici, by se mi s tím určitě nesvěřil,“ říká v telefonickém rozhovoru.

Pamětnice tvrdí, že ze spolupráce neměla žádný prospěch kromě toho, že si udržela práci v hotelu. V dalších letech tuto etapu života vytěsnila a vrhla se do záchrany loretánské kaple. „Jsem šťastná, že jsem se dožila svobodných poměrů a že mě tady pánbůh ještě nechal, abych mohla dělat něco smysluplného.“