Jiří Kovtan

„Když se naše jednotka začala formovat v Buzuluku, tak přišel rozkaz z Moskvy, aby nás, kteří jsme zůstali naživu, sebrali a převezli do Magadanu. Ale nás - asi deset chlapů, kteří jsme nebyli odsouzeni za nelegální přechod hranice, ale za to, že jsme byli více kulturní, měli maturity a tak dále - tam nechali. Toho se Sověti strašně báli. Já jsem dostal paragraf 103 a dali mně pět let. Ostatní měli paragraf 80 a dostali tři roky. A já tam musel zůstat i dále.“

„Já už byl tenkrát desátníkem. A Svoboda ukázal na mě, tak jsem řekl: ,Já jsem ale taky raněný, pane generále.‘ Tak chtěl odejít, ale já mu povídám: ,Dejte mně auto a řidiče, já budu na Duklu vozit materiál a zpátky raněné.‘“

„Ti naši chlapi byli už v Magadaně a my jsme zůstavali s pár ostatními tam (v Susumanu), poněvadž jsme měli vyšší tresty. Tak jsem napsal tomu vedoucímu NKVD Drapkinovi do Magadanu, že jsme taky českoslovenští občané a chceme také do Československé armády. Tak okamžitě přišel rozkaz a převezli nás do Magadanu k ostatním. Nás deset bylo tak vysílených, že jsme měli pětačtyřicet, padesát kilo, zatímco předtím jsme vážili osmdesát, tak jako vážím dneska.“

„Já jsem jednou našel samorost (zlata), bylo toho asi dvacet deka. Tak jsem za to dostal kilo chleba, deci vodky, a pončik, to byla taková těstovina. A nemusel jsem dělat dva dni.“