Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Kovtan ()

• rodák z Podkarpatské Rusi

• v roce 1940 překročil hranice do SSSR

• internován v sovětských pracovních lágrech

• vstoupil do čs. zahr. armády

• bojoval u Kyjeva, Bílé Církve

• Karpatsko-dukelská operace

• po válce pracoval u dráhy

Ve věku, kdy se dnešní mladí lidé rozhodují, jestli půjdou do zaměstnání nebo na vysokou, přerušila celé generaci plány okupace a druhá světová válka. Jedním z této generace byl i Jiří Kovtan, který pochází z bývalé Podkarpatské Rusi. Počátek okupace jeho rodné země byl pro něj impulsem k překročení hranic do Sovětského svazu, kde ho ironie osudu nechala poznat hned několik sovětských lágrů, než vstoupil do československé zahraniční armády.

Za hranicemi čekalo zajetí

V domovské Podkarpatské Rusi zažíval pan Kovtan jako dítě chudobu, jeho rodina se živila zemědělstvím. Pozemek získali Kovtanovi takto: byl jim přidělen československými úřady poté, co zabraly majetek jednoho maďarského Němce a rozdělili ho na 24 dvorů. Pan Kovtan stačil před vypuknutím války vystudovat reálné gymnázium (tato okolnost mu později velmi přitížila),. Po maďarské okupaci Podkarpatské Rusi překročil jako asi 40 tisíc dalších hranice Sovětského svazu. S přechodem velký problém nebyl – pan Kovtan žil blízko hranic a terén znal lépe než maďarští pohraničníci. „Mysleli jsme, že v Sovětském svaze vstoupíme do armády anebo že tam dostaneme práci, třeba v kolchoze.“ Na druhé straně hranic však nikoho z utečenců svoboda nečekala. Jiří Kovtan přešel hranice 8. 8. 1940.

Nic než kalhoty a opasek

První setkání se Sověty proběhlo ve vesnici Butla – zle překvapeného Kovtana vojáci chytili a sebrali mu úplně všechno až na kalhoty a opasek. To, co následovalo, byla série výslechů trvající skoro celý týden, přičemž Kovtan byl držen v jakémsi opuštěném domě spolu s dalšími dvanácti vězni. Na výslechy byl zaměřen i takřka měsíční pobyt v dalším záchytném lágru: „Sami jsme si museli udělat lůžka z prken, která jsme tam kolem našli, celé dny jsme strávili výslechy, k jídlu byl černý chléb, sem tam polévka, nebyl tam žádný záchod.“ Právě fakt, zda v lágru byl či nebyl záchod a jakým způsobem se tam vykonávala potřeba, velmi významně určoval kvalitu života v lágru a pan Kovtan neopomíjí tuto okolnost u každého lágru zmínit. Například další lágr – k potřebě šestatřiceti mužů musel na prostoře cimry pětkrát pět metrů stačit jeden hrnec v koutě. Bylo to v městečku Stryj, kde byla už regulérní věznice – okna byla nejen zamřížovaná, ale také opatřena dřevěným košem, aby se vězni nemohli dívat ven. Sklo z oken vězni rozbili a střepy použili k holení. K jídlu byla trocha chleba, voda, někdy polévka a kaše. 

Jako dobytek

Pro 250 až 300 vězňů využili Sověti klášter ve Starobelsku, což byla další stanice pamětníka Kovtana na dlouhé cestě po sovětských lágrech. Bylo to krátce poté, co odtamtud odvezli polské důstojníky, jež pak zavraždili v Katyni. Když v roce 1941 začal Sovětský svaz válčit s Německem, pocítil to Jiří Kovtan se svými druhy opět změnou lágru. Tentokrát  k němu vedla úmorná cesta vlakem a poté lodí. Vězně nahnali do dobytčích vagonů po šestatřiceti a sám pan Kovtan se mimoděk v této souvislosti o sobě a svých druzích vyjadřuje jako o zvířatech: „Krmili nás jen každý druhý nebo třetí den – chleba, voda, někdy čaj.“ Tímto způsobem projeli vězňové stejnou trasou, jakou jeli českoslovenští legionáři, tedy Transsibiřskou magistrálou. Před Vladivostokem však vlak odbočil k moři a 510 lidí muselo přestoupit do podpalubí lodi. Při bouři na cestě přes Japonské moře přišlo z tohoto počtu o život prvních deset chlapců. Další z nich zahynuli ve velkém sběrném táboře v Magadanu, který byl cílem jejich cesty. „Když jsme tam dorazili, mohli jsme prodat své šaty. Než jsme se k tomu ale dostali, sovětští vězni nám je všem ukradli. Místo toho jsme dostali pracovní šaty a boty s gumovou podrážkou a jeli jsme padesát kilometrů odsud na stavbu letiště. Pak nás znova nákladními vozy převezli, a to do Susumanu, kde bylo středisko zlatouhelných dolů.“ 

V Susumanu pan Kovtan strávil jeden rok, jen za první zimu zemřelo padesát lidí. Pracovalo se při teplotě 41 stupňů pod nulou dvanáct hodin denně – kdo nesplnil normu, musel pracovat navíc v neděli. Kolem lágru stála ozbrojená stráž, ačkoliv nebylo kam utéct – tisíc kilometrů dokola nic nebylo. Oblečení dostávali vězni plátěné na jaro a teplejší na zimu a k tomu láptě. Když Jiří Kovtan jednoho dne našel valoun zlata, který vážil aspoň dvacet dekagramů, dostal za něj zvýšený příděl, trochu vodky a úlevu od práce na dva dny.

Krutá ruská trojka

Rok 1943 znamenal pro vězně sovětských lágrů s československým původem vysvobození. Nikoli však pro hrstku těch, kdo byli odsouzení zvláštním paragrafem, tak jako pan Kovtan. Ten doplatil na své středoškolské vzdělání a rozsudek takzvané „trojky“ mu udělil vězení na pět let. Většina jeho druhů dostala tři roky za nelegální přechod hranic. Pan Kovtan k tomu podotýká: „Žádný soud se nekonal, rozhodovala o nás takzvaná trojka, což byl jeden muž a dvě ženy. Já dostal pět let, poněvadž jsem měl maturitu, a vzdělání se Sověti nejvíc ze všeho báli. Tak jsem napsal dopis vedoucímu NKVD do Magadanu, že jsme také českoslovenští občané, a hned nás odvezli do Magadanu.“ Tam čekala všechny vězně před propuštěním zdravotní prohlídka. Z původního počtu 510 mužů jich zbylo 149 a z těchto přeživších žádný nevážil více než 45 nebo 50 kilo.

Po třech letech svobodným mužem

Na cestu (nákladním vozem, parníkem, vlakem) do Buzuluku vzpomíná pan Kovtan s radostí. Na parníku zažívali budoucí českoslovenští vojáci konečně svobodný pohyb po lodi a při zastávkách na trase vlaku se mohli konečně dosyta najíst, na stanici Bajkal dokonce i vykoupat v jezeře. Cesta tam a zpátky byla neporovnatelná, i když se jelo zase dobytčím vagonem – ale byli už svobodní, když jeli stejnou trasou Transsibiřské magistrály.

Knedlíková kúra

I první okamžiky v Buzuluku popisuje pan Kovtan jako slavnostní. Muži se museli vykoupat, shodili ze sebe šaty a ty prodali za jídlo, dostali anglické uniformy a shledali se s dalšími bývalými vězni z lágru. Pan Kovtan se dostal pod velení nadporučíka Jeníka a pamatuje si nařízenou čtrnáctidenní léčebnou kúru knedlíky, kterých denně musel sníst 15. Za dva týdny přibral patnáct kilo, dodnes však nemůže knedlíky ani cítit.

Žold na sbírku na tanky

Vojáci podstoupili zprvu méně náročný a potom regulérní výcvik. Všechny peníze, které měli vojáci dostávat, šly na sbírku určenou na tanky pro československé jednotky. Pan Kovtan připomíná jména některých z těchto asi deseti tanků: Praha, Partyzán, Lidice, Ležáky. Ve volném čase se vydávali vojíni mimo kasárny přes řeku Samarku minimálně ve čtyřech, aby je Sověti nepřepadali. Přes tuto řeku také postavili vojáci můstek, který strhli o dvacet let dříve českoslovenští legionáři za první světové války.

Většina vojáků z Podkarpatské Rusi

Funkčním zařazením byl pan Kovtan prostým vojínem, tak jako všichni Rusíni. Národnostní složení československých jednotek vysvětluje pamětník takto:„Osmdesát procent vojáků v Buzuluku bylo ze Podkarpatské Rusi, z těchto chlapců byli všichni řadoví vojíni, zatímco Češi byli vždy důstojníky. Jediným důstojníkem z Rusínů byl poručík Kostovič,“ vypráví pan Kovtan a zmiňuje ještě židovské spolubojovníky. 

Jiří Kovtan nebyl mezi těmi, kdo bojovali u Sokolova – prvně byl nasazen v boji při osvobozování hlavního města Ukrajiny, Kyjeva. Cestou na místo určení (vlakem) zažil spolu s ostatními vojáky první bombardování Němci. Přitom přišlo o život čtyřicet vojáků, mezi nimi i přítel pana Kovtana.

Na smrt jako na svatbu

Na boje o Kyjev pamětník vzpomíná jako na zvláště těžké – německé jednotky byly tou dobou v rozkladu a přílišný odpor obrovské přesile Sovětů nekladly. Ačkoliv šlo o první boj, pocity československých vojáků popisuje pan Kovtan takto: „Jako bychom jeli na veselku – byli jsme totiž svobodní.“  Do Kyjeva vstupovali přes hřbitov, obsadili hlavní nádraží a strategický bod závodu Bolševik se podařilo obsadit díky dívce, jež při akci přišla o paži. Po kratším odpočinku se jednotka odebrala pěším pochodem v trojstupu směrem na Vasilkovod. Jeden vždy spal a dva jej podpírali. Právě před Vasilkovodem čekala jednotku past, při které se dostala do obklíčení Němců a utrpěla určité ztráty (asi třicet mužů). Pan Kovtan pokračuje ve vyprávění líčením boje u obce Rudá před Bílou Církví, kde vojáci najednou zpozorovali mezi sebou zbloudilé německé vojáky, zneškodňovali bajonety.

Mezi raněnými

V těchto místech vojína Kovtana vážně zranila mina. Pak si pamatuje převoz s dalšími pěti raněnými na saních tažených koňmi do lazaretu. Poté ho převezli do vojenské nemocnice, kde byl operován a léčen, a ještě do další. Dále líčí krásné vzpomínky na pobyt na zámku bývalého hejtmana Ukrajiny, který sloužil k rekonvalescenci raněných. Velitelem byl Žid, který měl zvláštní slabost pro československé vojáky, poskytoval jim zvláštní úlevy a povolení k pohybu.

Dobrovolně na frontu

Když byl čas vrátit se ke své jednotce, nebylo to tak jednoduché – spolu s ostatními raněnými ji našel až u Sadové Gory, aby ji následně opět ztratil, protože se vzdálil kvůli služební cestě. Řidičem, který ho přepravoval za jednotkou, byl desátník (Martin) Dzúr, pozdější ministr Národní obrany Československa. Jiří Kovtan byl v tu chvíli desátníkem. V době, kdy byla takřka v závěru Dukelská operace, generál Svoboda stále sháněl schopné muže, a to i mezi raněnými. Zatímco ostatní před generálem Svobodou prchali do maštalí, pan Kovtan, ač sám raněn, nabídl své síly: „Dejte mi řidiče a auto a já budu na frontu vozit materiál a z fronty raněné.“

Po překročení Dukelského průsmyku vzpomíná pamětník, jak stále v Humenném nabírali nováčky, kteří podstupovali výcvik. Pak dojel až do Kroměříže, kde zanechal vůz, a pak se účastnil vítání vojsk v Praze. Jakožto raněný pobýval nejdříve v invalidovně v Chuchli, dále v Bohosudově.

Dožít v míru

V civilu se pan Kovtan uplatnil v řadě funkcí na dráze, nejdříve ve stanici Slaný, pak v Bohosudově. Tam také nalezl svou životní lásku a slavil svatbu. Díky Smrkovskému mohl odejít do důchodu již v pětapadesáti letech. „Dnes, když mi chybí něco k jídlu, tak si to vypěstuju, a mám se dobře,“ končí Jiří Kovtan vyprávění o svém životě. A mládí plné strašlivých vzpomínek z lágrů a fronty zůstává v minulosti jako zlý sen.