Bohumil Kožela

 „A po přijímači za námi přišel nějaký důstojník, politický pracovník, a ptal se nás, jak se nám to líbilo a co budeme dělat a že by vybírali někoho do poddůstojnické školy, a protože jsme měli průmyslovky, tak nás vybrali do Pezinku do poddůstojnické školy. A já jsem se tak jenom mimoděk zeptal, že nám slíbili, že půjdeme do Dukly hrát někde hokej, jestli není někde Dukla, která by se zakládala. A on se mě ptal: 'Prosím tě, odkud ty jsi?' A já říkám: 'No, já pocházím z Uherského Ostrohu a ten dotyčný byl důstojník ze Starého města. Najednou vyskočila jiskra mezi tady tím důstojníkem a mnou, a ježiš, my jsme spolu hrávali Ostroh! No, já se podívám. A během čtrnácti dnů přišlo převelení do poddůstojnické školy a během dalších čtrnácti dnů přijeli dva vojáci ze Zvolena, ze Slovenska, kde se zakládala Dukla Zvolen, hokej. No a my jsme se převlíkli ze zelených uniforem do modrých a odjeli jsme do Zvolena a tam jsem strávil v Dukle Zvolen vlastně dva roky při hokeji. Čili tím jsem vlastně se zachránil pro hokej, jinak bych byl u Bratislavy v poli a hlídal bych před imperialistama.“

„A u nás se [Rudolf Plajner] dostal nějakou náhodou do naší školy na strojní průmyslovku. A protože jsme neměli třídního, tak nás vedl jako třídní profesor. Na něj mám takovou mimořádnou vzpomínku, protože při hokeji jsem tady přišel k úrazu s kolenem a měl jsem nohu v sádře a nechodil jsem do školy, ležel jsem na internátě. A musím říct, že k velkému zděšení zaklepal někdo na dveře na internátě na našem pokoji a otevřely se dveře a vstoupil inženýr pan doktor Rudolf Plajner, můj třídní. Přišel si se mnou povykládat o tom, jak se mám, jak se cítím, proč nechodím do třídy, do školy. To bylo velké překvapení, protože za celou dobu si nepamatuju, že by na internát za mnou přišel třídní učitel.“