Marie Krajíčková

* 1935

  • „Když jsme potom nechodili do té školy, tak jsme to měli domluvené, že tam prostě za ní přijdu to dopoledne (5. května 1945). Já jsem proběhla tam za těma humnama a okolo Rezidence a jako devítileté děvčátko, tak jsem nešla pomalinku, jsem to proběhla. A po té Sušilové dolů a jenom jsem přišla do zahrady, tam je velikajzná zahrada před tím. Tak jenom jsem prošla tou brankou a najednou lup, lup, lup – začalo to padat. Já jsem ještě nebyla v tom domě a spadly ty bomby. Pan Hubáček byl doma, hned pro mě vyšel a šli jsme do sklepa a viděli jsme, že byl nálet, že to opravdu do těch Boskovic spadlo. Tak mě tam nechal tak asi hodinu nebo dvě, tak nějak před polednem, to bylo tak mezi devátou a desátou hodinou, myslím. Tak mě tam nechal až skoro do toho poledne a potom šel se mnou dom. A tak už ti lidi tam na té křižovatce nebyli, ale byly tam fleky krve, já to prostě vidím přesně, kde ty fleky krve byly, a na tom jednom místě, tam nebyl jenom flek, tam byl celý mozek.“

  • „Tam chodila na zkoušku ta holčička, která byla na té pozvánce. Poslední kabátky předtím, než je odsunuli, takže jeden byl takový chrpově modrý a druhý byl takový zelinkavý. Pamatuju si, jaké měly límečky, takové kulaté, a knoflíky potažené tou látkou, protože asi ty knoflíky nebyly tehdy k dostání. Ten strýc ty kabátky zkoušel na mně, my jsme byly asi tak stejně veliký, a že jednou tam ta holčička byla, strýc ji postavil na stůl a tu délku jí dělal na tom stole. Od toho stolu to měřil a pak jsme jí ty kabátky nesli. Tak u Vážné studny je jeden jednoposchoďový dům, tak tam oni ti Goldmannovi bydleli. Strýc jí předával ty kabátky a ona mě vzala do prvního poschodí a vím, že tam byly takhle dveře a tady byla jedna skříň, potom taková mezera a další skříň a tam v té mezeře ona právě měla panenky a postýlku, kterou jsem nikdy předtím pro ty panenky neviděla. Už to měla, jak u dětské postýlky, takové ty sdělávací sítě. Já jsem z toho byla tehdy úplně vyvedená z míry, jak je možné mít takové krásné hračky, když já jsem měla jednu panenku, které pořád upadávaly nohy. Ale že bych tam potom víckrát chodila, to už nevím. Jak jsem byla malá, tak jsem si myslela, že ty židovský hvězdy, že to oni mají na ozdobu. Já jsem říkala mamince, proč já to nemám. To jsem netušila, co tyto děti a co tyto lidi čeká.“

  • „To byla postavená nová školka, tam jedna místnost byla, ale nebylo tam nic než jedna postel. Nějak autobusem jsem se tam musela dostat a domluvily jsme se, když nemám kde spát, tak že tam přespím s ní. Tak jsme spaly na jedné posteli, neměly jsme tam ještě ani peřiny, tak jsme si daly svetry pod hlavu a jednou pláštěnkou jsme se přikryly. Tam nebylo ani umyvadlo ráno na umytí tam v té místnosti, nic.“

  • „Je tam ta Hybešova ulice a tou jel jeden tank za druhým a teď ty tanky přijely na nejvyšší bod a začaly se všechny otáčet, tam nebyly žádné domky, jenom ten tety a strýce, takže na tu silnici bylo krásně vidět. Tehdy ji tam dělal Hitler. A ty tanky se začaly obracet hlavněma na Boskovice. Jsme to krásně viděli. A teď jsme nevěděli, jestli budou střílet, no, vypadalo to, že chtějí rozstřílet celé Boskovice. Pepík, ten můj bratranec usnul, teta vzala takový všelijaký oblečení a říká, když začnou střílet, tak aby to moc neslyšel, tak jak ležel na boku, tak vím, že měl na uších spoustu oblečení na té jedné straně. Oni tam potom postáli půl hodiny, hodinu, hlavně namířený na Boskovice a potom se stočili, popojeli kousek dál. Na tom nejvyšším bodě potom už ta silnice trošku klesala dolů. Namířili tady na tu Lipku (kopec) a nevím, jestli to ještě kromě mě někdo viděl, kam to všechno vystříleli.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Boskovice, 28.03.2022

    (audio)
    délka: 51:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
  • 2

    Boskovice, 07.04.2022

    (audio)
    délka: 01:43:57
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

To jsem netušila, co tyto lidi čeká

Marie Krajíčková, rok 1939
Marie Krajíčková, rok 1939
zdroj: archiv pamětnice

Marie Krajíčková se narodila 17. července 1935 v Boskovicích rodičům Marii a Janovi Šedovým. Bydleli v blízkosti židovské čtvrti, několikrát se setkala s Lilianou Goldmannovou, která byla později zavražděna s bratrem a prarodiči v koncentračním táboře Osvětim. Na konci války se při nebezpečí ukrývala ve sklepě domu a 5. května 1945 se pohybovala kousek od místa, kde vybuchly bomby shozené sovětskými letadly. Byla svědkem toho, jak ustupující německá armáda ohrožovala svými tanky bezpečí Boskovic. Po absolvování střední pedagogické školy v Boskovicích dostala v roce 1954 umístěnku na Ostravsko. V roce 1956 se vdala za Pavla Krajíčka a narodili se jim dva synové – Ivo (1958) a Zdeněk (1966). Jako jediná z rodiny přestala chodit do kostela po tom, co jí komise vyčetla křest prvního syna. Nikdy nebyla členkou KSČ. Pracovala v několika mateřských školách v okolí Boskovic a v roce 1980 musela odejít do invalidního důchodu. V době nedostatku péřových bund, spacáků a dětských fusaků zásobila široké okolí vlastní výrobou těchto produktů. Její manžel byl od dětství skautem a podílel se na obnově skautingu v roce 1968 i 1989. V roce 2022 žila Marie Krajíčková v Boskovicích.