Jan Král

„Myslel jsem si, že se režim nikdy nezmění. Neuměl jsem si to představit. O emigraci jsem skutečně často a dlouho přemýšlel. Státní bezpečnost mně emigraci nabízela a skutečně by se tím změnil celý život. Emigrace prostě byla v mých myšlenkách každý den. Určitě. Ty úvahy, jestli se tady na to všechno nevykašlat a neodjet a nezačít si užívat normálního života. Ale že by to tady někdy mělo padnout, to jsem si nedokázal představit. Byli optimisté, jako třeba Tomáš Hradílek, který říkal, že to brzo padne. To byli ti osmašedesátníci, ale ta naše generace nikdy nic jiného než tu normalizaci nezažila. Výměna Svobody za Husáka, to byla největší politická změna za dvacet let.“

„(Jak si pamatuješ na 17. listopad?) To jsem přišel večer z divadla, pustil jsem si Svobodnou Evropu a tam už hlásili, že v Praze zmlátili svazáky, kteří pořádali ten pochod, a tak dále. Takže jsem usínal s takovým lehkým pocitem zadostiučinění, že už nemlátí pořád jenom nás. A že už také někdo jiný pozná, co jsou zač. Dobře se mi usínalo. To si pamatuji. Jenže druhý den ráno, v sobotu, už byl u mne Petr Šulák a to se rozšířila ta zvěst o Martinu Šmídovi. Já jsem totiž jednoho Martina Šmída v Praze znal. Byl v nějakém sdružení Johna Lennona nebo v něčem podobném, a tak jsem si byl jistý, že to musel být on. To už mi teda trochu zatrnulo, že zabili člověka, kterého znám, že je po smrti. Potom se naštěstí ukázalo, že to nebyla pravda… Dohodli jsme se, že teda dvacátého v pondělí půjdeme na náměstí Lidových milicí. Vzal jsem si čepici zmijovku, omotal jsem se šálou, jako bych byl z Islámského státu, šel jsem na tramvaj a čekal, že mě zase seberou. Jel jsem tou tramvají a nic. Nikdo mě nikam netahal, jak to estébáci normálně dělali. Vystoupil jsem tedy na Smetanově náměstí a šel jsem na to tehdejší náměstí Lidových milicí. A pořád jsem se ohlížel. Tam už se shromažďovali pro mne neznámí lidé. Odtud se pak šlo k divadlu. Ti soudruzi postávali na rohu, já jsem je pozoroval, ty policajty v civilu, a nijak jsem se neangažoval. A oni nic. Neudělali nic. Potom ještě 22. listopadu byli pro mne v divadle, to už jsem jim ale utekl.“

„Pamatuji si, jak nám v roce 1977 ve škole vykládali o Chartě. Jednak jsme už předtím nesměli chodit do školy v oblečení, které na sobě mělo nějaký nápis, natož anglický. A součástí naší výchovy byla přednáška o Chartě. Soudružka učitelka nám říkala: ‚Děti, chodíte přece ze školy domů po té Leninově třídě, na které je knihkupectví a ten obchod Dílo. A představte si, že jsou u nás lidé, kteří tvrdí, že se nesmí psát knížky a že se nesmí malovat. Vy to ale vidíte, když jdete kolem toho knihkupectví, že tam je spousta knih. A v tom Díle zase visí obrazy. Takže to není vůbec žádná pravda, co ti lidé říkají.‘ To si pamatuji dodnes. Už tehdy mně bylo jasné, že nám lžou. Ta lež byla zřetelná. Tuhle přednášku bych dokázal zrekonstruovat úplně přesně. Kdybych psal scénář pro nějaký film z té doby, tak ji tam klidně vrznu.“