Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Králíčková (* 1944)

• narozena 11. května 1944 v Praze

• v letech 1957-1989 brankářka pozemního hokeje Slavia Praha

• maturita v roce 1961 na Střední všeobecně vzdělávací škole Sanytrová

• v letech 1965 - 1980 členkou Československé reprezentace

• v letech 1968-73 pracovala jako sekretářka ve Slavia Sportu v Praze

• v letech 1973 - 1993 pracovala v Českém ústředním výboru ČSTV

• držitelka stříbrné medaile z olympijských her 1980 v Moskvě

Jarmila Králíčková, rozená Bejlková, se narodila 11. května 1944 v Praze. Na válku si pamatuje jen z vyprávění – Bejlkovým pomáhali příbuzní z venkova s dovážením potravin a s malou Jarmilou se rodiče často schovávali ve sklepě. Otec, Jaroslav Bejlek, se živil jako úředník, matka, Štěpánka Bejlková, rozená Holečková, pracovala v Československém rozhlase jako členka činohry. Kvůli zaměstnanosti rodičů ji vychovávaly její dvě starší sestry, Jiřina a Božena, společně s babičkou.

Dětství ve znamení sportu

Jarmila se v dětství kamarádila převážně s kluky, protože ji bavil pohyb. Hráli hlavně fotbal, házenou a vybíjenou a ve škole tak patřil tělocvik k jejím oblíbeným předmětům. Popisuje, že v poválečném období, ve kterém vyrůstala, chodili oblečeni univerzálně, protože ničeho moc nebylo. V její rodině se sportu nikdo nevěnoval, jedině dědeček z matčiny strany a jeho syn hráli fotbal.

Na únor 1948 nemá žádné vzpomínky, ale dozvěděla se, že kvůli komunistickému puči musel její otec opustit své místo zemského rady a odejít do výroby. „To ho dost zdeptalo, měl z toho pak ve stáří cukrovku. Pracoval jako vedoucí skladu v podniku Kovoslužba.“ První vnímání politiky má spojené se základní školou „V padesátém roce jsem nastoupila do první třídy, tam se občas něco povídalo. Když jsem chodila do 2., nebo 3. třídy, to bylo období Slánského, tak jsme měli v čítankách a knížkách zalepené jeho jméno. To mi otec poté vysvětloval.“

V deseti letech začala Jarmila s kamarádkou ze školy chodit na Letnou do Sparty na atletiku. Trénoval je Čeněk Hanka, známý atlet. Jarmila však u atletiky dlouho nevydržela. Nebavily ji dlouhé tratě, a tak po roce s tímto sportem skončila. Ve třinácti letech začala hrát pozemní hokej v klubu TJ Dynamo Praha, kterému se později vrátilo původní jméno Slavia Praha. „Neměli brankářku a já měla zkušenosti s kopáním s klukama, tak jsem šla do brány. Zalíbilo se mi to a vydrželo mi to celých 40 let.“ Do „áčka“ Slavie se dostala už v šestnácti letech. „Byly jsme na dobré druhé, třetí příčce a později jsme se vylepšovaly a vylepšovaly, až jsme byly čtrnáctkrát mistři Československa“. I na evropské půdě Slavia zaznamenala úspěchy, v roce 1976 byla tehdy dvaatřicetiletá Jarmila u vybojování bronzové medaile v Poháru mistrů evropských zemí.

Maturita, svatba a invaze vojsk Varšavské smlouvy

Maturitu složila Jarmila na jedenáctiletce, tehdejší Střední všeobecně vzdělávací škole Sanytrová, v roce 1961. Škola tehdy sídlila na dnešním náměstí Curieových. Rok poté se vdala za Františka Králíčka a novomanželům se brzy narodil syn Petr. Pozemního hokeje se nechtěla vzdát a snila o studiu Fakulty tělesné výchovy a sportu na Univerzitě Karlově, ke kterému se však dostala až mnohem později.

Jarmila musela skloubit péči o rodinu se sportem a prací sekretářky ve Slavia Sport. Naštěstí jí pomáhala její tchýně, se kterou měla velmi dobrý vztah. Kvůli soustředění si musela brát v práci volno, ale pozemní hokej ji tak naplňoval, že v něm pokračovala. „Považovaly jsme to trochu za takový sportovní únik,“ vzpomíná pamětnice. „Ženy to měly těžší v tom, že přišly v sobotu, v neděli ze zápasu a musely vyprat, vyžehlit, uvařit, postarat se o rodinu,“ komentuje Jarmila Králíčková postavení žen v době své sportovní kariéry. Nemyslí si však, že se situace příliš změnila: „Nemají to [dnes] o moc jednodušší. Není to profesionální sport, je to zájmová činnost.“

Srpnovou okupaci 1968 prožila v Jugoslávii, kam slavistické hráčky a jejich rodiny jezdily na dovolenou za spřátelenými házenkářkami. Informacím o invazi vojsk Varšavské smlouvy uvěřily až po shlédnutí záběrů v televizi. Jak vzpomíná paní Králíčková: „Museli jsme tam zůstat asi o měsíc déle, protože jsme se nemohli dostat do Prahy. Byli jsme z toho vyděšení, báli jsme se o sebe, o děti.“ Dodává však, že po návratu situaci „nevěnovaly takovou pozornost. Musely jsme chodit do práce, trénovat, doma pracovat. Bylo to takové samozřejmé.“

Během 70. let Jarmile nabídli kandidaturu do KSČ. Byla tehdy zaměstnaná v administrativě Českého ústředního výboru ČSTV. To odmítla a jak sama říká, „vybruslila z toho.“ Prý pomohlo i to, že na sekretariátu působil doktor práv, který členem KSČ rovněž nebyl.

Stříbrná olympijská medaile v roce 1980

Zásadním úspěchem Jarmiliny sportovní kariéry a zároveň i celého československého pozemního hokeje je zisk stříbrné medaile na olympijských hrách v Moskvě v roce 1980. V reprezentaci pamětnice hrála od roku 1965 a podílela se na získání 6. místa na mistrovství světa v Madridu. V Moskvě se pozemní hokej dostal vůbec poprvé mezi olympijské sporty. Československé reprezentaci se nejprve kvalifikovat nepodařilo, ale v důsledku bojkotu západních zemí kvůli sovětské invazi v Afganistánu se pro ně nakonec uvolnilo místo. Olympiády se zúčastnilo pouze 80 zemí (pro porovnání OH 1976 v Montrealu se zúčastnilo 92 zemí a OH 1972 v Mnichově dokonce 121 zemí), chyběli tak například sportovci z USA, Kanady, Japonska nebo západního Německa. 

Pozemkářky navštívily Moskvu již rok před olympiádou. Jarmila atmosféru v srdci Sovětského svazu popisuje jako „ještě o něco horší, než u nás.“ Slavnostní atmosféra olympijských her na ni ale o rok později působila lépe.

Tým v prvních dvou utkáních sice prohrál se SSSR a remizoval s pozdějšími vítězi, Zimbabwe, ale poté porazil Indii, Rakousko i Polsko a získal stříbrnou medaili. Jarmile Králíčkové bylo tehdy 36 let, na turnaj jela jako druhá brankářka a rozhodující zápas s Polskem sledovala na lavičce. Byla to pro ni muka - její spoluhráčky nejprve nedaly dvě penalty, avšak střídající Jana Lahodová nakonec utkání jediným gólem rozhodla. Oslavy nebyly příliš bujaré: „Dostaly jsme pár plzeňských piv z našeho sektoru, tak jsme to oslavily, ale ne zas tak moc. Tam se to nedalo a ani jsme na to pak už neměly sílu.“

Po návratu domů sledovala, jak se o pozemní hokej začíná více zajímat veřejnost. Cílem pozemkářek bylo dostat tento sport do škol podle vzoru Francie a Anglie. Reprezentantky navíc byly pozvány na setkání s Lubomírem Štrougalem, tehdejším předsedou federální československé vlády. Prezidenta Gustava Husáka potkaly už v olympijské vesnici. Za zisk medaile obdržela Jarmila Králíčková odměnu 30.000 Kčs. Zvýšený zájem o pozemní hokej vyvolaný olympijským úspěchem však po čase pominul. 

Úspěšné zakončení sportovní kariéry

Jarmila po zisku olympijské medaile ukončila reprezentační kariéru. Také se v tomto období rozvedla, dodává však, že s bývalým manželem udržují dobré vztahy. Nadále pracovala v Českém ústředním výboru ČSTV, kde se jí však konečně dostalo prostoru ke vzdělání - účastnila se dálkově studia na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Nadále chytala ve Slavii a to až do roku 1988, kdy jí bylo 44 let. Hned následující rok se však do slavistické brány vrátila vypomáhat a na konci své poslední sezóny získala ještě jeden titul z mistrovství Československa. Celkem jich po dobu svého působení ve Slavii získala 14. Dálkové studium však nakonec musela předčasně přerušit ze zdravotních i rodinných důvodů.

Sametovou revoluci uvítala s radostí a účastnila se demonstrací. Toto období má spojené s boji o moc uvnitř ČSTV i v klubu olympioniků, jehož byla součástí. Komunistická strana se po revoluci měla podle ní spíše zakázat: „Nebyly tam zrovna moc dobré příklady chování, nevadilo by mi, kdyby se zakázala. Dali jim možnost se ještě nějak očistit a tolerovat to.“

Věrnost své zemi a svému klubu

Jarmila Králíčková se dodnes s hráčkami ze Slavie setkává a váží si přátelství, která jí sport přinesl, a spolehlivosti, kterou ji naučil. Pamětnici se v současném demokratickém režimu žije dobře, mrzí ji „rozmíšky ve vládě“, ale jinak je spokojená.

Její věrnost klubu i své zemi vyvstává v odpovědi na otázku ohledně emigrace: „Měla jsem tu rodinu a veškeré příbuzné, byla jsem tu zvyklá žít. Nikdy bych neemigrovala. Nebyla jsem schopna přejít do jiného klubu, natož ještě do cizí země.“