Jarmila Králíčková

„Bohužel jsme si o tom (s rodiči, pozn ed.) moc nepovídali. Vím, že mě vozili do krytu, domů, protože jsem se ve 44. roce narodila a ve 45. bylo osvobození. Vím, že to bylo těžké žití, nebylo moc potravin, to si pamatuji. Mamka jezdila na venkov za příbuznými a ti nám pomáhali, dováželi potraviny. Matně si to pamatuji, ale jinak moc ne. Nebyly to dobré doby, nevyrůstali jsme v bohatství, v nějakém dobrém prostředí, spíš naopak. Moc jsme si to nepřipouštěli.“

„Pamatuju si, že jsme v létě jezdili se známými přes pozemní hokej na družbu do Jugoslávie s „rukometem“ (házenkářkami). Jezdili jsme tam na dovolenou, celá parta ze Slavie i s dětmi. V tom 68 jsme tam zažili vstup sovětských vojsk a nemohli jsme tomu věřit. Neměli jsme spojení, tenkrát telefony nebyly, Facebook také ne a místní kamarádi z Jugoslávie nás přišli navštívit a říkali, že tam máme sovětská vojska. My jsme tomu nechtěli věřit a mysleli si, že si dělají legraci. Dovedli nás před televizi, kde byly záběry a tam jsme opravdu věděli, že nelhali, a že jsme byli okupovaní. Museli jsme tam zůstat asi o měsíc déle, protože jsme se nemohli dostat do Prahy. Pak jsme jeli speciálem, letecky, snad i vlakem přes Vídeň, těžko jsme se dostávali zpátky do Čech.“