Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Krátký (* 1929  †︎ 2024)

• narozen 24. června 1929 v Praze

• dětství a mládí strávil v Hradci Králové

• otec ruský legionář, živnostník, později označen za kulaka

• matka učitelka

• dvě starší sestry žily na Západě

• dva semestry studia na VŠ zemědělské

• 1950–1952 – služba v 51. pomocném technickém praporu (PTP)

• sloužil v Mimoni, Šternberku, Lešanech a pražských Střešovicích

• po odchodu do civilu pracoval ve stavebnictví a zemědělství

• předseda okresního klubu Svazu PTP v Pardubicích

• zemřel 9. února roku 2024

Pavel Krátký je pražským rodákem, dětství a mládí však prožil v Hradci Králové, kde jeho matka pracovala jako učitelka v obecné škole. Otec byl ruský legionář, do války narukoval již v roce 1914, bojoval ve slavné bitvě u Bachmače a do Československa se vrátil až v roce 1921. Na svou službu v československých legiích byl náležitě hrdý.

Otec také vlastnil pozemky v Bystřeci na Lanškrounsku, kam po druhé světové válce odešel hospodařit. „Benešovy zákony zněly: kdo na půdě nepracuje, tak mu nepatří. Tak odešel z Prahy do Bystřece, aby o ten majetek nepřišel. (…) Deset let tam byl jako neplnič, kulak. Byl tam víceméně sám, protože maminka učila. (…) Tam likvidovali kulaky. Zajímavé je, že likvidovali i ty, které vystěhovali už Němci v roce 1939. Potom je vystěhovali komunisti v 50. letech. (…) Nakonec to dopadlo tak, že byl na operaci prostaty v Rychnově. Hospodařit nemohl, tak ho odtamtud prostě vystrnadili. Koupil si baráček v Rybné nad Zdobnicí a tam s maminkou dožil.“

Pavel Krátký vzpomíná na výchovu, které se mu od rodičů za první republiky dostalo. „My jsme byly děti vychované v první republice. To je jistotou, že ti lidé prožívali výchovu v úplně jiných podmínkách než v pozdějších letech. Ať už to bylo v tom krátkém období nacistů, nebo potom v tom dlouhém období komunistů. My jsme nebyli zatížení tou komunistickou morálkou, tou byly postiženy všechny děti, které se narodily v tom systému. Protože i děti ze solidních rodin slyšely: ‚Tohleto můžeš slyšet, lepší, když to neslyšíš, ale nesmíš o tom nikde říct, protože to by tatínka zavřeli nebo vyhodili z práce.‘ I my jsme potom děti vychovávali v tom smyslu, že jsme říkali: ‚O těchhle těch věcech nikdy s nikým nemluvte!‘ O našich schůzkách nebo o třídních pohovorech.“

Sestry na Západě

Pavel Krátký měl tři sestry, z nichž dvě odešly se svými manžely do ciziny. Nejstarší žila v Kanadě. „Když v pětačtyřicátém roce Američané v Německu ustavili vojenskou organizaci, tak ona byla v Heidelbergu. (…) Měla kanadské státní občanství, byla u Američanů v Heidelbergu zaměstnána deset let.“

Prostřední sestra se vdala za Švýcara. Zajímavé je, že svatba, která se konala v Radotíně a na Zbraslavi, proběhla v osudný den 25. února 1948. „Když jsme projížděli přes Václavák do Jindřišské, tak u Melantrichu na nás plivali a řvali, rukama mávali – pracující lid.“ O pár dní později novomanželé odjeli do Švýcarska. Pavel Krátký je v jejich novém domově mohl navštívit až v roce 1963.

Studium zemědělství

„Počítalo se s tím, že jednou převezmu tu usedlost, a hlavně maminka si přála, abych byl vysokoškolák. Tak mě od mládí připravovali na celou tu moji anabázi. Jenomže pak přišla 50. léta.“

Pamětník chtěl nastoupit na střední zemědělskou školu, jenomže platila přísná pravidla. „Na zemědělskou školu mohl jedině ten, kdo měl nějaké pozemky nebo měl roční praxi.“ Otec Pavla Krátkého sice pozemky vlastnil, ty se však nacházely v Sudetech, na území, které v roce 1938 zabralo Německo. Pamětník tudíž odešel na praxi, kterou vykonával na Pelhřimovsku u známého sedláka své tety. Roční praxe se mu protáhla až do konce války.

V roce 1944 byl sice přijat na školu, ke studiu však nenastoupil. „Oni už ten ročník neotevřeli, protože první a poslední ročník se zrušily. My jsme nastoupili až v roce 1945. Situace byla zvláštní v tom, že jsme nastoupili ne v září, ale v červnu, a bylo nám umožněno, že jsme za ten rok udělali dva ročníky.“ Pavel Krátký maturoval v roce 1948.

Poté pokračoval na zemědělské vysoké škole v Praze. Kvůli původu svého otce i kvůli tomu, že dvě jeho sestry žily na Západě, však není s podivem, že v tehdejší době vydržel na škole jen dva semestry. Pavel Krátký ještě nebyl připraven na to, aby šel pracovat, a tak se zapsal na obchodní akademii v Resslově ulici na jednoroční vyšší družstevní kurz. Ten měl pobočku v Chrudimi, a tak přestoupil blíže k domovu.

V pomocných technických praporech

Po absolvování kurzu v Chrudimi byl pamětník odveden na vojnu. Protože se v mládí věnoval parkuru, sloužil krátkou chvíli v jezdeckém pluku v Dašicích. Pak se však armáda dozvěděla o jeho původu, a on proto musel odejít k 51. pomocnému technickému praporu do Mimoně.

„S ozbrojenou stráží nás odvezli do Mimoně. Kdepak by mě napadlo, že existuje nějaký vojenský tábor nucených prací.“ Do Mimoně přijeli noví pétépáci jednoho listopadového večera roku 1950. Byla tma a nic nebylo vidět. Dostali vybavení, které pamatovalo ještě německou armádu. Nastoupili a vyšli na pochod. „Nevědělo se kam, to nikdo neřekl, nikdo se ani se neptal.“

Po necelé hodině dorazili do Hvězdnova. „Vím, že tam byla brána, pak byla ještě jedna brána, tam byl ostnatý drát.“ Vojáci nastoupili před velitelskou budovu, kde čekali více než půl hodiny. Poté přišel velitel útvaru, nechvalně proslulý major Žížala, a pétépákům vysvětlil, co je čeká. Pavel Krátký shrnuje důvody pro službu v PTP takto: „Vzhledem ke svým kádrovým profilům nám nebyla svěřena obrana vlasti ani vydána zbraň. Pracující lid nás bude v těch útvarech sledovat, kde budeme prací moct přesvědčit pracující třídu, že si zasloužíme, aby k nám byla shovívavější.“ Major Žížala nakonec uvedl, že v případě neposlušnosti může nechat vojáky postřílet. „To bylo silné kafe. Musím říct, že jsem z toho byl dost vyděšený.“ Kromě Mimoně sloužil pamětník krátce ve Šternberku, v lomech v Lešanech a nakonec v pražských Střešovicích, kde stavěl pavilony místní vojenské nemocnice.

Práce však nebyla pro Pavla Krátkého v jeho mladém věku těžká a limity pro něho nebyl problém plnit. Zkraje služby v PTP se ale dostal na práci, kvůli které dokonce uvažoval o tom, že by raději šel dělat do dolů. V Mimoni se účastnil stavby nového letiště. Kvůli tomu bylo potřeba vykácet les. Práce probíhaly v prosinci a v lednu, kdy bylo sněhu po kolena. „Byla tvrdá norma, pokácet, odvětvit, oloupat, spálit to.“ Mokré věci se sušit nedaly, a pamětník tak nastydl. „Onuce jsme tenkrát nemohli osušit, protože tam v osm hodin muselo být v kamnech tma.“ Mokré oblečení sušil v posteli vlastním teplem. Jak uvádí, tehdy si říkal, že v dolech by alespoň bylo teplo.

Velitelé a instruktoři se k pétépákům nechovali nejlépe. Takto na ně Pavel Krátký vzpomíná: „Instruktor byl prostě blbeček, který přijel z Čuvačských hor. Možná poprvé jel vlakem, když jel na vojnu, a teď mu někdo dá moc a řekne: ‚Budeš tam mít doktory, vysokoškoláky. Neser se s nima, buzeruj to.‘ Tak on to podle toho dělal. Někteří borci, co tam byli, hlavně z východu, ti se v tom vyloženě vyžívali.“

Chování velitelů a důstojníků vůči pétépákům se však lišilo místo od místa. „To, co si mohl dovolit pétépák v Praze, to by si nedovolil nikde jinde. Důstojníci se báli vystoupit před veřejností s tak tvrdým vystupováním, jaké měli třeba v Mimoni. Jak bylo to pracoviště odloučené, tak to byli buzeranti, jak má vypadat.“

Do pomocných technických praporů přicházeli kriminálníci, bohoslovci, kopečkáři nebo vojáci z wehrmachtu. Ve Střešovicích a Lešanech se Pavel Krátký setkal se studenty náboženských seminářů či mladými faráři. „Oni je separovali, nepustili je. Měli svou ubytovnu, jinak bylo všechno společné. V Praze dokonce mohli v neděli na mši.“ Z kolegů Pavel Krátký vzpomíná především na Karla Motyčku, kriminálníka, který měl potetované celé tělo a ve vězení strávil před příchodem do PTP sedm let. Živil se jako pokrývač a přitom vykrádal byty. Dalším zajímavým kolegou byl Walter Giesel, rodák ze smíšeného manželství od Karlových Varů, který za války sloužil jako pilot v Luftwaffe. Po návratu z britského zajetí musel narukovat do PTP.

Celkově hodnotí Pavel Krátký svou službu v pomocných technických praporech takto: „Systém byl nastaven tak, že musí dojít k likvidaci těch třídně nespolehlivých nebo odlišných lidí. Jenomže ono to dopadlo tak, že oni nás vlastně sjednotili.“ Vztah, který si ke svým kamarádům z PTP vybudoval, přirovnává k soudružnosti mezi legionáři za první republiky.

Po odchodu do civilu

Pamětník předpokládal, že ho nečeká nic jiného než práce u lopaty, a proto, aby se dostal dříve z PTP (někteří kolegové sloužili až 38 měsíců), se upsal na tři roky do vojenských staveb Severostav Liberec v Hradci Králové. Z PTP tak byl propuštěn na konci roku 1952. V Severostavu Liberec ale nevydržel dlouho. „Na příkaz strany a vlády všichni lidé, kteří měli zemědělské vzdělání, museli do zemědělství.“ Přes svoji ženu našel práci zootechnika ve velkovýkrmně v Čepí. Zde působil až do odchodu do důchodu v roce 1989. V současné době je předsedou okresního klubu Svazu PTP v Pardubicích.