Eliška Krausová-Chavez

„Já jsem odjela s tím, že budeme nejšťastnější země na světě a že máme dělat to, co říká Dubček: všichni studovat, vrátit se, budovat nový socialismus a tak dále. Takže já byla tenkrát v hotelu Jarky [strýcově], něco bylo, a on utíká a říká: ‚Jsou nějaké divné zprávy.‘ A bylo rádio, nevím, odkud to bylo, myslím přes Paříž nebo odněkud byly mezinárodní zprávy jenom v rádiu, a tam říkali, že ruský, sovětský možná, ne ruský, tanky přijíždějí do Prahy. A my jsme se na sebe dívali a my jsme tomu nerozuměli. Já jsem říkala: ‚Možná je to nějaký film.‘ Já opravdu… mě to ani… Já jsem byla tak naivní, tedy navíc ještě, že mě to nenapadlo. Samozřejmě druhý den i v Kolumbii už toho byly plné noviny, ale nebyla žádná možnost telefonovat, všechno bylo porušené, narušené. Pak se objevovali hlavně v tom hotelu, on měl styky s různými známými lidmi v Bogotě, lidi, kteří měli zprávy od někoho, kdo cestoval blízko nebo tak. To byly takové nepříjemné zprávy. A pak byla jedna zpráva, která mě hodně zarazila, rozrušila, to byla ta, že obsadili Četku [Českou tiskovou kancelář, kde pracoval otec].“

„On [civilní zaměstnanec, který vynášel motáky] tam nebyl, tam kde měl být, jak to měli domluvené, a ona vždycky vyprávěla, jak šla k bráně. A cestou… přišla k té bráně a tam řekla, že tam jde navštívit strýčka. Řekla jméno toho civilního zaměstnance. A ona říká, jak se na ni ti dva esesáci v bráně dívali udiveně a říkali: ‚Vy opravdu chcete dovnitř?‘ A ona řekla: ‚Jo, my tam máme schůzku.‘ A oni jí řekli: ‚Aha, tak dobře, tak nám dejte svoje doklady.‘ A ona vytáhla z kabelky ty doklady a říká: ‚A vy mi je zase vrátíte, až půjdu zpátky, že jo.‘ A ten jeden se na ni díval a řekl: ‚To já nevím, jestli vy půjdete někdy zpátky.‘ A v tu chvíli, ona říkala, jaký dostala strašlivý strach, že se jí začaly třást ruce i sukně, schovala zpátky ten doklad a řekla: ‚Tak počkejte, tak já si to promyslím, teď si sním nějaký chleba a za chvilku se vrátím.‘ A říkala, že skoro nemohla chodit, šla dál od té brány, oni nic nedělali, jenom se prý smáli. A v tom viděla, jak jde nějaká esesačka, nebo několik esesaček s vlčáky, a jak jde skupina žen, oholených, v těch pruhovaných mundúrech, ty se vracely z nějaké práce dovnitř, a ona říkala: ‚Když jsem viděla ty jejich oči, úplně vyhaslé, a jak vypadaly, tak jsem se strašně bála a nikdo by ze mě nevydal hlasu. Počkala jsem, až přešly, a utíkala jsem zpátky na vlak a vrátila se.‘ Bohužel bez ničeho, si myslela ona, ale asi se zachránila, protože kdyby tam vešla, tak by ji… Ale tomu prostě lidi nevěřili. I když věděli, že tam se děje něco hrůzného, tak neměli důkazy o tom, co se tam vlastně děje.“