Eliška Krausová-Chavez

* 1946

  • „Protože přišly týdny a měsíce, a on to pak pochopil [manžel Ignacio pochopil její obavy], kdy mně se zdálo o tom, jak se vracím a jak na hranicích za mnou utíkají psi. Nebo se mi zdálo, jak Božena [maminka] na mě čeká na nějakém nádraží, a vždycky je to takové, jak člověk už se chce obejmout – a někdo nás odtrhne. A já vždycky křičela a Ignacio mě budil a říkal: ‚Křičíš, zase se ti něco zdá. Snaž se na to zapomenout…‘ Ta, ta, ta... ‚Vezmi si čaj.‘ To bylo každou chvíli, a pak mně začaly vypadávat hrozně vlasy. Udělaly se mi bílé fleky a jednou jsem si myla vlasy, já měla dlouhé, a on říká: ‚Co to tam máš, to máš nějakou pleš divnou.‘ Tak jsem šla k doktorovi a ten říkal: ‚Tak co se vám stalo, mladá paní, zemřelo vám děcko?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Rozvedla jste se, pohádala?‘ Já říkám: ‚Ne.‘ ‚Tak co, vyprávějte.‘ A to byl kožař. A já začala vyprávět. Že já vlastně jsem odnikud, teď nemám žádné papíry, protože ty kolumbijské jsou, ale provizorní, a že pořád se mi zdá, že se nemůžu vrátit. A co mám tedy dělat, že rodina, a že třeba onemocní a já tam nemůžu jet. Že třeba umřou a já nebudu moct jít na pohřeb. A ten pán… začaly mu téct slzy.“ A já říkám: ‚Je to hrozný. A co mám tedy dělat.‘ On řekl: ‚To tedy jsem ještě neviděl takový případ. Mám pocit, že nic. Možná zůstanete holohlavá.‘“

  • „Já jsem odjela s tím, že budeme nejšťastnější země na světě a že máme dělat to, co říká Dubček: všichni studovat, vrátit se, budovat nový socialismus a tak dále. Takže já byla tenkrát v hotelu Jarky [strýcově], něco bylo, a on utíká a říká: ‚Jsou nějaké divné zprávy.‘ A bylo rádio, nevím, odkud to bylo, myslím přes Paříž nebo odněkud byly mezinárodní zprávy jenom v rádiu, a tam říkali, že ruský, sovětský možná, ne ruský, tanky přijíždějí do Prahy. A my jsme se na sebe dívali a my jsme tomu nerozuměli. Já jsem říkala: ‚Možná je to nějaký film.‘ Já opravdu… mě to ani… Já jsem byla tak naivní, tedy navíc ještě, že mě to nenapadlo. Samozřejmě druhý den i v Kolumbii už toho byly plné noviny, ale nebyla žádná možnost telefonovat, všechno bylo porušené, narušené. Pak se objevovali hlavně v tom hotelu, on měl styky s různými známými lidmi v Bogotě, lidi, kteří měli zprávy od někoho, kdo cestoval blízko nebo tak. To byly takové nepříjemné zprávy. A pak byla jedna zpráva, která mě hodně zarazila, rozrušila, to byla ta, že obsadili Četku [Českou tiskovou kancelář, kde pracoval otec].“

  • „On [civilní zaměstnanec, který vynášel motáky] tam nebyl, tam kde měl být, jak to měli domluvené, a ona vždycky vyprávěla, jak šla k bráně. A cestou… přišla k té bráně a tam řekla, že tam jde navštívit strýčka. Řekla jméno toho civilního zaměstnance. A ona říká, jak se na ni ti dva esesáci v bráně dívali udiveně a říkali: ‚Vy opravdu chcete dovnitř?‘ A ona řekla: ‚Jo, my tam máme schůzku.‘ A oni jí řekli: ‚Aha, tak dobře, tak nám dejte svoje doklady.‘ A ona vytáhla z kabelky ty doklady a říká: ‚A vy mi je zase vrátíte, až půjdu zpátky, že jo.‘ A ten jeden se na ni díval a řekl: ‚To já nevím, jestli vy půjdete někdy zpátky.‘ A v tu chvíli, ona říkala, jaký dostala strašlivý strach, že se jí začaly třást ruce i sukně, schovala zpátky ten doklad a řekla: ‚Tak počkejte, tak já si to promyslím, teď si sním nějaký chleba a za chvilku se vrátím.‘ A říkala, že skoro nemohla chodit, šla dál od té brány, oni nic nedělali, jenom se prý smáli. A v tom viděla, jak jde nějaká esesačka, nebo několik esesaček s vlčáky, a jak jde skupina žen, oholených, v těch pruhovaných mundúrech, ty se vracely z nějaké práce dovnitř, a ona říkala: ‚Když jsem viděla ty jejich oči, úplně vyhaslé, a jak vypadaly, tak jsem se strašně bála a nikdo by ze mě nevydal hlasu. Počkala jsem, až přešly, a utíkala jsem zpátky na vlak a vrátila se.‘ Bohužel bez ničeho, si myslela ona, ale asi se zachránila, protože kdyby tam vešla, tak by ji… Ale tomu prostě lidi nevěřili. I když věděli, že tam se děje něco hrůzného, tak neměli důkazy o tom, co se tam vlastně děje.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 13.07.2022

    (audio)
    délka: 03:44:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Táta by byl spokojený, jeho cíl byl nezapomenout

Eliška Krausová před odjezdem do Kolumbie, Praha, 1968
Eliška Krausová před odjezdem do Kolumbie, Praha, 1968
zdroj: Archiv pamětnice

Eliška Krausová-Chavez se narodila 4. května 1946 v Praze jako druhé dítě Boženy a Oty Krausových. Postupně do rodiny přibyly ještě další tři děti a Eliška s péčí o ně mamince hodně pomáhala. Nevadilo jí to, byla vždycky snaživá a bez problémů zvládala i školu. Vyrůstala jako šťastné poválečné dítě, i když tatínek pocházející ze židovské rodiny měl za sebou několik let v koncentračních táborech i ztrátu svých blízkých. Svůj život zasvětil tomu, aby se na toto černé období nezapomnělo, je spoluautorem jedné z prvních knih o holokaustu Továrna na smrt. Eliška Krausová na otcovo přání po maturitě studovala na filozofické fakultě obor španělština – francouzština. A protože toužila cestovat a dál studovat, využila pozvání matčina bratra žijícího v kolumbijské Bogotě a v červnu 1968 tam odjela. Splnilo se jí přání studovat na Institutu Caro y Cuervo a nakonec se provdala za svého profesora literatury a pozdějšího ředitele institutu Ignacia Chavese. Mezitím došlo v Československu k okupaci vojsky Varšavské smlouvy a v Kolumbii se rozhodla zůstat. Brzy emigrovali i bratři Ivan a Michal a nakonec sestra Kateřina. Všichni byli odsouzeni v nepřítomnosti. Rodina se tak na dlouhé roky prakticky rozpadla a přišla o mnoho společného času. Jejich vztahy však zůstaly velmi blízké a dnes jsou stále v úzkém kontaktu. Eliška Krausová i po smrti manžela v roce 2005 zůstala v Bogotě, kde již od roku 1983 působí na Universidad Pedagogica Nacional; dnes jako profesorka lingvistiky a filozofie. Po zrušení českého velvyslanectví v Bogotě založila v roce 2009 asociaci kolumbijsko-českého přátelství Asočheca a o pět let později získala cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.