Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Krčmář (* 1941)

• narodil se 24. října 1941 v České Rybné

• dětství na rodinném hospodářství

• po roce 1948 otec označen za kulaka, začátek komunistické šikany

• 1953 – otec odsouzen za pobuřování

• 1956 – otec odsouzen za nedodávky

• vynucený vstup do družstva

• vyhození ze školy a začátek odbojových aktivit

• 1960 – odsouzen za záškodnictví a poškozování socialistického majetku, tři a půl roku v Příbrami na dolech

• 1964 – pokus o útěk na Západ, 22 měsíců v Ostrově nad Ohří

• po návratu z vězení práce v Žamberku, svatba a děti

• po roce 1990 člen a předseda Konfederace politických vězňů v okrese Rychnov nad Kněžnou

Dětství

Jiří Krčmář se narodil 24. října 1941 v malé obci Česká Rybná nedaleko Žamberka. Rodina zde vlastnila rozsáhlé hospodářství, které čítalo asi 15 hektarů orné půdy a pět hektarů luk. „Náš rod tam byl 200 let.“

Otec Jiřího Krčmáře vystudoval hospodářskou školu a ve třicátých letech se začal starat o rodinné pozemky. Do začátku si musel půjčit a za protektorátu byla obživa složitá, ale po válce začalo hospodaření konečně prosperovat. Jiří vzpomíná, že tatínek byl velmi sečtělý člověk a stále přicházel s novými metodami práce na poli. Jako jedni z prvních sedláků v okolí tak používali sečku na setí obilí či sekačku úrody. V roce 1947 dokonce otec pořídil i nový traktor. Na poli pracovali oba rodiče a vypomáhat musel i Jiří, jeho dva bratři a sestra.

Na konci čtyřicátých let začali komunisté dávat jasně najevo, jaké bude další směřování Československa. Nedlouho po roce 1948 byl otec označen za kulaka, tedy sedláka poškozujícího státní zájmy. A právě tehdy začal nelehký osud Jiřího Krčmáře i jeho rodiny. „Tatínek říkával: ‚To jsem zvědavej, jak to jednou s naším hospodářstvím skončí.‘“

Komunisté od počátku zatěžovali rodinu požadavky na nesmyslně vysoké dodávky plodin. Pokud nebyly naplněny, přišly na řadu sankce. „Přijeli, dali nám nějakej papír a traktor sebrali. To bylo v létě. Před žněma nám sebrali traktor. (...) Komunisti ho pak zničili, v zimě stál na poli a nikdo se o něj nestaral.“ Další dodávky už museli plnit bez mechanizace.

Když na to měl věk, začal Jiří Krčmář navštěvovat měšťanku v Kostelci. Otec si přál, aby alespoň jedno z dětí mělo vzdělání. Po vychození měšťanky nastoupil do gymnázia v Žamberku.

Tatínkův soud

Otec Jiřího Krčmáře byl vzdělaný a přátelský člověk, vážený člen komunity, který vedl obecní kroniku. V České Rybné nebyla farnost, a tak se často stávalo, že promlouval na pohřbech. Jednoho dne, při loučení se svým kamarádem a sousedem, pronesl několik slov o stavu vesnického zemědělství. „Už ve starém Římě veškerou zemědělskou práci a starost o obživu národa přenechali otrokům. A to byl jejich konec. ,A dneska,‘ řekl v takovým jinotaji, ,to začíná být podobné.‘“ Tuto narážku na nesouhlas s likvidací soukromých zemědělců bohužel zaslechl i předseda výboru, přesvědčený komunista. Ten poté proti otci svědčil u lidového soudu. „Dosvědčoval, že i když to tatínek neřek’ napřímo, o těch otrocích, tak si to lidi mohli vykládat tak, jako že je to otroctví a že je nabádá, aby nevstupovali do družstva.“

V roce 1953 byl otec Jiřího Krčmáře odsouzen za pobuřování. Soud mu vyměřil osmiměsíční trest, statní prokurátor se však odvolal a k trestu vymohl rok navíc. Krátce nato vyhodili sestru z hospodářské školy v Žamberku a musela nastoupit do průmyslu. Staršího bratra pak ke studiu nepustili vůbec, dostal pouze na výběr, zda chce pracovat v těžkém průmyslu nebo v dole.

Bez otce byla práce na polích náročnou zkouškou. Aby o pozemky nepřišli, museli dál plnit dodávky. „Vzpomínám ty pytle obilí a brambor, s bratrem jsme to nakládali a vozili do Žamberka koňma.“ V této těžké době si uvědomil, jak pracovitá a obětavá žena je jeho maminka. „Kolikrát jsem si říkal, jak to všechno stíhá. Byly jsme čtyři děti a bylo tam patnáct kusů dobytka. O všecko se musela postarat. Uvařit a vyžehlit.“

Když se otec po necelých dvou letech vrátil, snažil se hospodářství postavit zpět na nohy. Po roce ho ovšem odsoudili znovu, tentokrát za nedodávky. „Tatínek z toho byl dost špatnej.“

Sestra už byla vdaná, a tak starost o pole zbyla jen na mamince, Jiřím a jeho starším bratrovi. Všichni z rodiny komunistickou šikanu a nespravedlnosti nesli velmi těžce. „Celej ten můj postoj k bolševismu a tak dále, to vlastně, todle všecko, si zavinili komunisti. Ty si mě vychovali sami proti sobě.“

Zanedlouho byla udělena amnestie a otec se mohl vrátit domů.

Kolektivizace

Dodávky se s obtížemi dařilo plnit, ale pro rodinu toho z úrody mnoho nezůstávalo. „Třeba jsme sázeli hektar a půl jenom bramboru, abysme mohli pokrejt tu dodávku a zbylo něco nám, plus na krmení.“

Jiří Krčmář vzpomíná, že atmosféra na vesnici začínala houstnout. Lidé se báli mluvit jeden s druhým. „Už tenkrát jste ani těm sousedům nemohl věřit. (...) Tatínek u výslechu zjistil, že na něj nějací sousedi donášeli.“ Od domu k domu chodili komunističtí agitátoři a snažili se každého osobně přesvědčit o své pravdě. „Rychle jsem to oběhl a snažil jsem se poslouchat (...) argumentovali tak, jak se vždycky argumentovalo. Budete se mít lepší a práce zmizí. Když to nešlo po dobrém, tak přitlačili.“

Podmínky pro soukromé hospodaření se stávaly neúnosnými a komunisté byli ve svých požadavcích radikálnější. Rodina Krčmářových tak žila v atmosféře strachu a stupňujícího se nátlaku. V roce 1957, jako jeden z posledních, vstoupil otec do družstva. Velmi těžce to nesl. „Táta byl prostě táta. Od malička sedlák.“

Na mladého Jiřího těžce dopadlo otcovo věznění i komunistická šikana. Pod tlakem neodmaturoval a z gymnázia ho vyhodili. „Chtěl jsem bojovat za změnu, ne věnovat se studiu.“

Odboj

Po vyhození ze školy začal Jiří Krčmář s protikomunistickými aktivitami. Když pracoval v družstvu, snažil se o sabotáže. „Třeba jsem dvakrát třikrát naboural traktor.“ Ve volném čase pak vyráběl protirežimní letáky. „Měl jsem normální kus papíru, černou uhel a tím jsem psal. Žádný tisknutí. Takhle jsem psal letáky. Ty jsem si normálně napsal a pak rozvážel.“ Na vše byl sám a téměř nikomu se nesvěřoval. Nechtěl svou rodinu ani kamarády vystavit možnému postihu.

V roce 1960 nastoupil do Tábora na vojenskou službu. Přibližně po měsíci si pro něj přijeli příslušníci Státní bezpečnosti z Hradce Králové. Své první zatčení má stále v živé paměti. „Normálně jsem byl na světnici. Najednou přišel nějakej ten dozorčí a říká: ‚Vojín Krčmář, hlaste se okamžitě u velitele roty.‘ Tak jsem tam šel a jak jsem vstoupil dovnitř, tak jsem ani nestihnul zvednout ruku a už jsem je měl. Želízka.“

Tři a půl roku v Příbrami

Následovala vazba v Hradci Králové a dlouhé dny výslechů. Soudní proces proběhl na základě svědectví jeho přítelkyně, ale nikdy jí to neměl za zlé. Věděl, že by na něj komunisté dříve nebo později něco našli. „Proč bych jí to vyčítal. To přeci nebylo kvůli ní.“

Jiří Krčmář byl souzen jako mladistvý, přesto dostal tři a půl roku za záškodnictví a poškozování socialistického majetku. Na výkon trestu byl poslán do nápravného zařízení v Příbrami, které oficiálně sloužilo k „potlačování a izolaci třídních nepřátel“.

Po celý svůj pobyt pracoval s ostatními vězni na šachtě. „Fárali jsme, vrtali, odstřelovali.“ Každý z nich musel za směnu splnit svůj úkol. Za odvedenou práci pak dostávali jednu, dvě, nebo tři stravenky. „Na tu jednu, to byly dva malý knedlíčky. Za tři už se dalo najíst.“ Práci se dařilo plnit podle toho, jaká parta se zrovna sešla. „Celkem dobře se dělalo s lidma, co byli zavřený z politickejch důvodů. To byli lidi soudržný, věděli, proč tam jsou, za co tam jsou. Těm to šlo. Horší, když parta byla nesourodá. Nemakačenkové nebo trestní odsouzenci.“

Jiří Krčmář vzpomíná, jak na jaře roku 1962 zažil propad sousedního uranového dolu Bytíz. „My jsme tenkrát dělali na čtyři směny po šesti hodinách. Byli jsme na šichtě od šesti do půlnoci. A někdy kolem jedenácté, před koncem šichty, prolítl hroznej průvan šachtou.“ Když vylezli ven, zjistili, že došlo k propadu povrchu nad blízkým dolem. V padesátimetrovém kráteru zmizela kuchyň, kulturní dům i část kotelny. Z ohrožených ubikací v okolí byli vězni dočasně přestěhováni jinam. „Můžu říct, že se tam pak docela dobře žilo. Nefáralo se. (...) Asi tak tejden, než to dali zase do pořádku.“

Po více než třech letech v dole dostal Jiří Krčmář tuberkulózu a byl převezen do vězeňské nemocnice. Tam v přísném nemocničním režimu strávil poslední měsíce svého trestu.

Po jeho uplynutí, v polovině roku 1963, se konečně mohl vrátit domů. „Doma mě přijali dobře, maminka byla ráda.“ Krátce po návratu z vězení přišlo předvolání na vojnu, protože Jiřímu Krčmářovi ještě nebylo 25 let. Posudkový lékař naštěstí, vzhledem k nedávno prodělané nemoci, nedoporučil výkon vojenské služby. „Dostal jsem modrou knížku a na vojnu jsem nešel.“

Útěk na Západ

Krátce poté nastoupil Jiří Krčmář do automobilky v Kvasinách. Tam nějaký čas pracoval, ale stále přemýšlel, že když systém v Československu neumožňuje svobodný život, bude lepší pokusit se utéct na Západ. „Když to tady takhle vypadá, radši půjdu přes hranice.“

Od spoluvězňů z lágru věděl, že přímo západní hranici přejít nelze. Jedinou možností tak bylo překročit hranici s východním Německem a na Západ se dostat v Berlíně. Pokud by se vše podařilo, měl poté Jiří v plánu odcestovat k sestřenici, která bydlela v Paříži. „Jednou jsme o tom hovořili, když tady byli v létě. Že kdybych se tam náhodou někdy objevil, tak mi pomůže.“

Rozhodování nezabralo příliš času a Jiří Krčmář v roce 1964 vyrazil na cestu za svobodou. S sebou si nevzal žádné věci, které by ho mohly zpomalovat. Měl pouze výstřižek mapy s vyznačenou hranicí a pár marek, které z dovolených v NDR přivezli kolegové z Kvasin.

Hranici se rozhodl přejít v Krušných horách, za obcí Kraslice. Den před tím si v Sokolově koupil skřípací kleště a omotal je izolačkou. To pro případ, že by v drátech byla elektřina. V noci dorazil k zátarasům oddělujícím oba státy. Nikdo ho naštěstí neviděl, tak dráty rychle přestříhal a pokračoval do německého Klingenthalu. Za první noc urazil 50 km. Přes den se snažil zůstat mimo zastavěné území, ale cesta byla dlouhá. „Pokoušel jsem se stopovat, i když jsem německy neuměl nic.“ Nakonec mu zastavila dodávka a řidič souhlasil, že ho vezme do Berlína. Po ujetí pár kilometrů je ale zastavila policejní kontrola. A to byl pro Jiřího, který byl bez dokladů, konec. „Dostal jsem se opravdu až k Berlínu. Tam už teda o mně věděli a už mě tam naháněli. Až mě nahnali. Nezvládl jsem to.“

Jiřího Krčmáře odvezli zpátky do Československa, do Kraslic na posádku. Tam následoval dlouhý výslech. Pohraničníci nemohli přijít na to, jak se dostal k zátarasu. „Šel jsem přes pole pozpátku, na to nemohli přijít.“ Po rekonstrukci útěku ho odvezli do vazby v Hradci Králové. Podruhé.

Následoval lidový soud, který ho poslal na dvaadvacet měsíců do věznice v Ostrově nad Ohří. Tam většinu času pracoval v zemědělství nebo na stavbě v Chodově. Ztráta svobody bolela stejně jako při prvním odsouzení, podmínky ve vězení ale byly o mnoho lepší. „Už to nebylo takový drastický.“

Civilní život

Po návratu z výkonu trestu dostal příkaz nastoupit do fabriky v Žamberku. Tak ho komunisté mohli mít pod stálým dohledem. „Potom jsem se oženil a začal jsem žít v tom našem socialistickým Československu. Musel jsem to tady přežít.“

Po svatbě přišly na řadu děti. Jiří Krčmář měl obavy, že zažijí podobné perzekuce ze strany komunistického režimu jako on. „Naštěstí je moc netrestali za to, že jsem byl mukl.“

Manželka byla dcerou potštejnského starosty, významného člena KSČ. To však Jiří Krčmář při seznámení netušil. Nakonec si ho ale oblíbil. „Byl to milionovej člověk, ten tchán (...). Strašně nám do začátku pomohl a nikdy nikomu neublížil.“ Tchán o Jiřího minulosti věděl a neodsuzoval ho. „Tak jsme se párkrát bavili o politice, až potom tchyně říkala: ‚Už toho nechte, děda se z toho vždycky rozčílí a je z toho na infarkt.‘“ O politice se dál nebavili. Jiří Krčmář ale zůstal přesvědčen, že komunismus nemůže vydržet a jednou padne. „A zaplať pánbůh, že jsme se dočkali.“

Po revoluci se Jiří stal jedním ze zakládajících členů pobočky Konfederace politických vězňů v okresu Rychnov nad Kněžnou. Nyní působí jako její předseda a dle svých slov naplňuje účel KPV. „Pomoci společnosti nezapomenout a bojovat proti nebezpečí komunismu.“