Milada Krčmařová

„Ještě večer říkali, že žádná měna nebude. A já jsem si šla druhý den nakoupit. To už jsem čekala dceru. A měla jsem hrozně ráda kedlubny. A tam v zelenině měli dostat ty kedlubny a ta paní zelinářka řekla: ‚Ne, ne, nemůžu vám to prodat.‘ A já říkám: ‚Proč ne?‘ A to bylo ještě všechno na lístky. Lístků jsem měla dost, ale ona mi řekla, že mi to nemůže prodat. To si moc dobře pamatuju. A pak přišel manžel a řekl mi, že je měna. Já jsem tam neměla ani rádio, takže jsem to nevěděla. A on potom, když jsem s ním mluvila, říkal, že je ta měna a že se budou peníze měnit. A protože jsme čekali dceru, tak vím, že jsme si nakoupili fůru cizích šatenek, abychom měli na výbavu, na oblečení pro to dítě. A všechno nám to propadlo.“

„V tom třiapadesátém roku ho konečně pustili v září [domů]. Já jsem psala dopisy na všechny možné strany, i té Anežce Hodinové-Spurné. Oni mi řekli, že až bude manžel převychovaný, tak potom s ním něco udělají, že ho pustí domů. Ale v září už ho potom pustili.“

„To jsme byli ve škole a jenom jsme viděli, jak přijížděli [němečtí vojáci] na bystřický náměstí. Vlastně jsme vůbec nevěděli, co je. Akorát vím, že jsme měli němčinu. Náš pan učitel nás zkoušel a pak se stalo, že už jsme ho neviděli, protože ho asi zatkli. Tak to mám vzpomínku z toho 39. roku.“

„Tchyně byla úžasná, prostě ona to brala, jako že to tak musí být. Ovšem tchán, tož ten to prožíval strašně. Hrozně zestárl. Viděl, že z té jeho práce tam vlastně nic nezůstalo. Ta práce ho tam bavila, a tu mu sebrali. Ale dělal potom v Thonetovce a tam on byl takový dost [užitečný]. Ve všem si věděl rady a udělal tam spoustu zlepšovacích návrhů. Takže se zase dostal trochu do svého, což ho bavilo.“