Jaromír Krejčíř

„Jak byl chvíli klid, tak jsme utíkali. Ale co se mi v hlavě dlouho drželo, bylo, jak hořely asi čtyři domy. Ale oni to zapalovali proto, protože od Ořechoviček přijížděli Rusové, tak Němci vypalovali domy, protože v nezbořeném domě se jim špatně bojuje. Jak jsme běželi, to sklo křupalo, a to jsem pak slyšel ještě hodně dlouho. Byl oheň. A domy zapalované zevnitř.“

„Chodili jsme po vesnici a přišli ze sousední vesnice a povídají: ‚Ve farském sklepě jsou náboje, špregranáty, pojďme tam!‘ Když byla tma, tak jsme tam zapadli, a sotva jsme tam zapadli, tak se tam zastavil učitel ještě s jedním. Bavili se, bavili a my nemohli vylézt. Až když odešli, jsme si nabrali špregranáty. Asi pět jsem jich měl po kapsách. Rozešli jsme se domů. Nechal jsem si to venku pod keři v takové uličce. A dělali jsme to, že jsem vždycky ráno, když jsme šli do školy, vzal jeden špregranát a za vesnicí, chodil s námi jeden takový pevnější chlapec, a povídám: ‚Na, tady jsou špregranáty. Vyhoď jeden.‘ Jak říkal, dejte pozor, hážu, tak jsme zalezli do příkopu. Vytrhl špregranát, hodil, lehl si, buchlo to a šli jsme do školy. Ale nejhorší bylo to, nad tím jsem přemýšlel, že jeden kamarád ten špregranát vytáhl, když jsme šli ze školy. On vám ho musel mít v kabele.“