Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Krejčová (* 1927)

• narozena 1927 v Kralupech nad Vltavou

• v březnu 1945 zažila bombardování Kralup, během kterého její rodina přišla o dům

• v roce 1947 se účastnila mistrovství světa ve stolním tenise

• vdala se v roce 1949 za Oldřicha Krejčího

• v roce 1954 podepsala spolupráci s StB

• v roce 1957 ukončila kariéru stolní tenistky a začala pracovat v ČSAD Kralupy nad Vltavou

• v roce 1991 zemřel manžel Oldřich Krejčí

Velký kluci se mnou hrát nechtěli

Elišce Krejčové bude letos (2020) v září 93 let. Nejenže je velmi vitální, ale ve svém věku stále závodí ve stolním tenise, který byl její vášní již od dětství. Narodila se 11. září 1927 v Kralupech nad Vltavou pod jménem Fürstová. Měla dva bratry Václava a Josefa, kteří byli o deset a o jedenáct let starší. „Byli o hodně starší a nesměli na mě být zlí. Bratr mě vždycky dostal v kočárku a musel mě vozit. Kamarádi se mu posmívali, že vozí holčičku.“

Eliščin otec Václav byl malíř a lakýrník a maminka Alžběta prodávala přes zimu v jejich domku lahvové pivo. „Od Staropramenu nám ho vozili do sklepa, tam jsme měli necky s ledem.“ Přes léto vařila maminka učedníkům, kteří s jejím mužem jezdili po zakázkách v okolí. Fürstovi bydleli vedle gymnázia a ve svém podkrovním pokoji ubytovávali profesory, kteří tam učili.

Eliščini bratři hráli fotbal a ona občas hrála s nimi. „Tím jsem se dostala k míčovým hrám.“ Tatínek využil dřevěné kozy, které potřeboval na malování, a postavil dětem na dvorku ping-pongový stůl. Kluci si vodili kamarády a hráli stolní tenis. „Tam jsem se jim pletla a tak jsem začala. Většinou se mnou hrál tatínek, nikdo z těch velkých kluků se mnou hrát nechtěl.“

Do obecné školy chodila Eliška v Kralupech na dívčí školu. Na začátku okupace pak nastoupila do měšťanky. Mezitím stále s nadšením hrála stolní tenis doma na dvorku. Když bylo Elišce jedenáct let, tak ji bratr vzal i na trénink do místního ping-pongového klubu, kde se ve sportu ještě víc zdokonalila. Věnovala se i dalším míčovým hrám jako třeba volejbalu nebo házené. „S tou házenou jsme jezdili i závodně po okolí.“ Nejvíc však vynikala Eliška ve stolním tenise, a to tak, že ji pozvali, aby hrála za pražský klub Sparta.

 

Mládí je sobecký

V roce 1941 nastoupila Eliška na dvouletou obchodní školu v Praze a zároveň začala hrát ping-pong za Spartu. Bydlela však stále u rodičů v Kralupech a dojížděla každý den do hlavního města. Vždy o pauzách ve škole chodila trénovat do Černé růže, kde měla Sparta pronajaté dva stoly na stolní tenis. „To už jsem začala vyhrávat.“ Válku prožívala tedy docela poklidně a věnovala se studiu a sportu. „Mládí je sobecký. Věděli jsme, co se tak nějak děje, ale moc jsme to neřešili, chtěli jsme žít.“

Válka se její rodiny dotkla především na začátku a na konci. Nejprve se museli bratři zapojit do mobilizace po podpisu Mnichovské dohody. „Oba moji bráchové museli narukovat. Tenkrát museli všichni na vojnu. Pamatuju si, že za nějaký čas přišli z vojny domů, takže to muselo být, jak Beneš rozhodl, že se nebude válčit.“ Fürstovi ubytovali v podkroví dvě rodiny svých přátel, kteří museli opustit území, jež obsadili Němci. „Když Hitler zabral Sudety, tak oni přijeli k nám se vším, co měli, na nějakém žebřiňáku.“

 

Náš štít tam najednou nebyl

Ke konci války se stalo Československo cílem náletů spojeneckých vojsk. Jeden takový nálet proběhl i na Kralupy nad Vltavou. Eliška v tu dobu pracovala v Kralupech na národním výboru a v době náletů byla zrovna v kanceláři. Jakmile se rozezněly sirény, tak se všichni museli schovat do krytu. „Slyšeli jsme takové dunění, jak padaly ty bomby, a za nějakou půlhodinku se k nám tím průhledem ve zdi probourali sousedi a vyprávěli nám, co kde je rozbitého.“

Z práce se vydala Eliška domů. „Pamatuju si, jak jsem šla pak domů. Šla jsem a už byl vždycky vidět náš štít, a najednou tam nebyl.“ Dům, kde Fürstovi bydleli, dostal hned dvakrát přímý zásah. V tu dobu byli doma Elišky rodiče a jeden bratr. Všichni tři zůstali zavalení v troskách domu. Sousedé několik hodin vyhrabávali její rodinu ze sutin a naštěstí všichni přežili. „Tatínka vynesli asi hodinu po mamince. Ten měl trochu odumřelé nohy. Nejvíc to odnesl bratr, toho vydolovali až v noci, v jednu hodinu. Odumřely mu nervy v noze, pak dostal částečný invalidní důchod.“

Nálet naštěstí celá rodina přežila, ale jejich dům byl naprosto zničený. Na nějakou dobu se tedy přestěhovali k tatínkově sestře, která jim uvolnila jednu místnost. Tak se Fürstovi dočkali konce války. Eliška vzpomíná, že na jaře 1945 přes Kralupy pochodovala německá armáda, která opouštěla Československo. „Přišel takový nějaký pohlavár a ptal se, kde by našel nějakou větší místnost, aby si mohl ten jeho ansámbl odpočinout.“

 

Uvedla jsem se jako venkovský balík

Eliška pracovala na národním výboru na zemědělském oddělení jako telefonistka. Po roce 1945 jí však přišla nabídka, aby šla pracovat do kanceláře pražského klubu Sparta. „Šla jsem na ten národní výbor dát výpověď a oni mi říkali, že jim nemůžu dát výpověď, že by ji museli dát oni mně.“ Nakonec se jí povedlo zaměstnání změnit a nastoupila do práce do Prahy. „Uvedla jsem se na začátku jako venkovský balík. Byly tam telefony a šňůry se válely na zemi a já do nich kopla, aby mi nepřekážely a telefony spadly na zem.“

Práce na ústředí Sparty Elišku moc bavila. „Bylo to všechno o sportu a bylo mi to blízké.“ Bohužel nemohla zůstat ve Spartě dlouho, protože odjela za prací do Litvínova. „Bohužel jsem se nechala utáhnout na vařené nudli. Přišli za mnou, abych šla budovat v tom ping-pongu pohraničí.“ Eliška měla i další, osobní důvody, proč z Prahy odjet. „Můj muž tenkrát chtěl, abychom se vzali a já jsem moc nechtěla, už jsem poznala, že je hrozně žárlivý. Říkala jsem si teda, že půjdu do toho pohraničí a on na mě zapomene. Měla jsem tu smůlu, že on zrovna narukoval do Bečova nad Teplou a to je poměrně blízko od toho Mostu.“

Eliščin tehdejší přítel za ní dojížděl pravidelně do Litvínova a ona nakonec souhlasila, že si ho vezme. Odjela z pohraničí zpět, vdala se a nastoupila jako účetní do prodejny Bratrství. „Pak museli dát nějaké procento lidí do výroby. Tak jsem musela nastoupit do kalírny. Nakonec mě to tam docela bavilo. Člověk získává v životě všelijaké zkušenosti.“ Po nějaké době si Elišku vyžádali z výroby do oddělení plánování a tam zůstala už následujících sedmnáct let.

 

Říkali mi Czech baby

Po návratu z Litvínova už Elišku bohužel nevzali zpět do kanceláře na Spartě. Už za války však začala tento klub velmi úspěšně reprezentovat jako hráčka stolního tenisu. Během války vyhrávala mistrovství Čech a Moravy, kde nakonec získala celkem osm zlatých medailí. V roce 1947 probíhalo Mistrovství světa v Anglii a tam Eliška odjela reprezentovat Československo a její družstvo skončilo na třetím místě. „V tom roce 1947 jsem se dostala do toho světového ping-pongu. Byla jsem v Anglii hodně oblíbená, protože jsem vypadala hodně mladě, jako dítě. Říkali mi tam „Czech baby“.“

Ve stolním tenise byla Eliška velmi úspěšná a díky reprezentaci mohla hodně cestovat. „Svému muži jsem slíbila, že budu hrát do třiceti let. On o to moc nestál, abych byla furt pryč.“ V roce 1957, kdy bylo Elišce třicet let, tedy skutečně na přání manžela s reprezentací přestala. „Na výbor stolního tenisu jsem napsala dopis, že se vzdávám reprezentace.“ Ještě asi půl roku hrála Eliška za Slavoj Praha.

„Tam byli všichni ti na odložení čekající reprezentanti.“ Kariéru zakončila už jen jako hráčka za skupinu v Kralupech nad Vltavou. „Požádali mě, abych hrála s jejich dvěma hráčkami jako třetí v soutěži tříčlenných družstev.“

 

Že jsem hloupá, když jsem nepodepsala

V době, kdy Eliška reprezentovala zemi ve stolním tenise, byla samozřejmě i středem zájmu komunistické strany. Elišce nabízela spolupráci Státní tajná bezpečnost a ona odmítla. „Už mě jednou kdysi taky chtěli, abych to podepsala, když jsme jeli do západního Německa. Já jsem to nepodepsala. To jsme jeli se Spartou a ti Sparťani mi řekli, že jsem hloupá, že to podepsali všichni, tak jsem to měla taky podepsat.“

Na všechny zájezdy s nimi jezdil i někdo, kdo na ně dohlížel a případně informoval StB. Nakonec StB donutila ke spolupráci i Elišku Krejčovou. „Přijela jsem třeba do Kralup, někdo na mě křičel z auta. Myslela jsem, že se chtějí zeptat na cestu a oni mě zatáhli do auta, že se chvíli projedeme, že se na něco chtějí zeptat.“

V autě seděli příslušníci StB a s Eliškou jezdili poměrně dlouhou dobu po kraji. Nakonec auto zastavilo u vily a Elišku odvedli do místnosti se dvěma židlemi a stolem. Na stole byla listina se souhlasem se spoluprací. „Když jsem to nechtěla podepsat, tak oni odešli a nechali mě tam několik hodin. Já jsem měla už hrozný strach, že se bude můj muž bát a oni mi vyhrožovali, že tam budu, dokud to nepodepíšu, tak jsem to podepsala.“

 

Nesměla jsem to říct rodičům

Po podpisu spolupráce Elišku pustili domů. „Pak mi říkali, že o tom nesmím nikomu říct, ani rodičům, ani svému muži. Já jsem byla taková poslušná, tak jsem to opravdu nikomu neřekla, až po té revoluci v roce 1989, když se mě někdo na to ptal, tak jsem to přiznala a dost mě to mrzí. Mrzelo mě, že jsem to nemohla říct rodičům. Tatínek by to tak asi nenechal. Byl sice hodný a mírný, ale po něm mám asi tu míru spravedlnosti. Vždycky za nějakým takovým případem šel až do konce, že to všechno vybojoval.“

Po Elišce pak požadovali, aby jim podávala informace o dalších hráčích a jejich chování na zájezdech. „Ono to tam bylo napsáno tak šikovně, že kdybych viděla nějakou nespravedlnost, tak bych jim to řekla. Já jsem byla vždycky strašně spravedlivá.“ Eliška se tvářila, že neví v klubu o ničem podezřelém. „Oni si hráči nechávali v Anglii vyrábět rakety se svým jménem a přiváželi je sem. Tím asi na StB mysleli tu nespravedlnost. Ty rakety tu pak prodávali. Já jsem o tom nic neříkala.“

 

Cizí dítě si brát nebude

Kariéru ve stolním tenise zakončila Eliška v Kralupech nad Vltavou. „Pak skončila jedna hráčka, takže jsme byly jen dvě a nemohly jsme už hrát, tak jsem skončila už úplně.“ Dál pracovala v Bratrství a s manželem stavěli domek na pozemku s velkou zahradou. Eliška otěhotněla, ale bohužel potratila a znovu už otěhotnět nemohla.

„Tenkrát nebylo žádné umělé oplodnění. Řekli mi, že je naděje tři procenta, že otěhotním. Nabízeli mi děti, co tam měli opuštěné. Já jsem byla nadšená a přišla jsem domů a manžel mi řekl, že žádné cizí dítě si brát nebude.“ Eliška toužila po dítěti, ale manželství zůstalo nakonec bezdětné. „Hrozně jsem se těšila, jak budu vozit kočárek a jak ho budu vychovávat. Už jsem se na to hodně připravovala.“

 

Nechápali jsme, co se děje

V srpnu 1968 pracovala Eliška již v Kralupech. Na 21. srpen si stejně jako většina lidí pamatuje velmi přesně. „To ráno jsme byli s manželem oba v kuchyni. Soused volal, že je okupace, ale to jsme nechápali, co se děje.“ Eliška vyrazila jako normálně do práce, ale tam už bylo jasné, že se děje něco velmi znepokojujícího. „Volali nás, ať se jdeme honem podívat ven, že jedou ruské tanky.“ Spolu s kolegy tedy Eliška pozorovala projíždějící sovětskou armádu. „Jeden z kolegů na ně zahrozil pěstí a jeden z těch vojáků dal pušku do pohotovosti, tak jsme tomu kolegovi nadávali, ať toho nechá, ať nás nepostřílí.“

Za normalizace už se Eliška nevěnovala ping-pongu. S manželem stavěli mnoho let dům a budovali velikou zahradu, takže se věnovala kromě zaměstnání především stavbě. „Na zahradě byla spousta práce, my jsme měli padesát jabloní.“ Do důchodu odešla v roce 1984, když jí bylo 57 let. Ještě další tři roky však chodila pomáhat do práce, než se za ni zaučil náhradník.

 

Seděli ve svetru u piva a kouřili

Na sametovou revoluci 1989 vzpomíná Eliška ráda. Na demonstrace s manželem sice nejezdili, ale sledovali dění v televizi. „Já jsem měla určité obavy, že se to tam všechno řešilo u piva a v divadle, tak že nás tihle lidi budou vést. Myslela jsem na ty politiky za první republiky a tihle tam seděli ve svetru u piva a kouřili. Zvládli to ale dobře!“

V době revoluce už byl Elišky manžel nemocný a zemřel 1. dubna následujícího roku. Na Elišku tak spadla veškerá práce okolo domu a velké zahrady, kterou zastával předtím hodně její muž. „Byla jsem doma a obhospodařovala jsem padesát stromů na naší zahradě. Prodávala jsem jablka a dělala jsem mošt.“

Eliška se naučila pečovat o zahradu a stromy, ale když jí bylo kolem osmdesáti, tak cítila, že už na práci nestačí. „Pak jsem řekla neteři, jestli tam nechce jít některý z jejích synů bydlet a já jsem šla sem.“ V roce 2005 se Eliška přestěhovala do domu s pečovatelskou službou v Kralupech nad Vltavou, kde žije dodnes. „Jsem ráda, že si tady odpočinu a můžu hrát ping-pong.“

 

Slyším, jak Lucerna burácela

Po manželově smrti se Eliška vrátila k hraní stolního tenisu. „Pak pro mě přišli, že jsou nějaké neregistrované soutěže ve Vlašimi, tak jsem hrála za OÚNZ Kralupy.“ Časem se Eliška dozvěděla, že existuje veteránský ping-pong a začala opět hrát závodně. „Pak pro mě přišla ta, co s ní teď hraju, že se sem přistěhovali a hrajou s dcerou a potřebují třetího. Od té doby tady hraju s nimi za veterány.“ Díky veteránskému ping-pongu se Eliška opět dostala na zahraniční turnaje. Navštívila tak například Brazílii nebo Kanadu. „Byla jsem i v Šanghaji. V dětství jsem měla ráda písničku ,Tam je Šanghaj, tam pluje má loď‘, tak jsem byla ráda, že jsem se tam podívala.“

Eliška se ve vzpomínkách vrací ke svým slavným zápasům z mládí. Třeba na turnaj v Polsku: „Tam jsem byla ve finále s Maďarkou Farkašovou, která vyhrála Mistrovství světa v Anglii a já jsem ji porazila.“ V mezistátním utkání mezi Československem a Anglií porazila zase tehdejší britskou jedničku. „Hrálo se to v Lucerně. Lucerna byla narvaná, to dneska by na ping-pong nepřišlo tolik lidí. Pořád slyším, jak ta Lucerna burácela. Tehdy jsem to tak nevnímala, ale teď na to hodně vzpomínám.“ V roce 2012 vyhrála Eliška Mistrovství světa ve veteránském ping-pongu.

 

Zlatou medaili neuznávám

Když šla Eliška do důchodu, tak začala trénovat děti ve stolním tenise. Splnila si tak alespoň v důchodu svůj dřívější sen být učitelkou. „Když mi bylo osmdesát, tak už jsem učit nechtěla.“ Dnes je Elišce přes devadesát let, ale stolní tenis hraje stále. „Pořád za mnou chodí, ať hraju. Já hraju ráda, takže to nedokážu odříct, ale už to tolik nejde, takže musím přiměřeně.“ Elišku trápí zdravotní problémy. V podstatě nevidí na jedno oko a má anginu pectoris. „Už se do toho nemůžu tolik emočně položit.“

Ve veteránském ping-pongu je Eliška dodnes úspěšná a je velmi ráda, že se může věnovat svému milovanému sportu. „V té kategorii nad 90 už jsme tam jenom čtyři. To už skoro neuznávám tu zlatou medaili, když je nás jen tak málo.“ Současné generaci by Eliška Krejčová ráda vzkázala toto: „Vy dneska žijete úplně jinak než my. Hlavně bych vám přála zdraví a nevzdávat se ani ve špatně vypadající situaci.“