Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eliška Krejčová (* 1927)

• narozena 1927 v Kralupech nad Vltavou

• v březnu 1945 zažila bombardování Kralup, během kterého její rodina přišla o dům

• v roce 1947 se účastnila mistrovství světa ve stolním tenise

• vdala se v roce 1949 za Oldřicha Krejčího

• v roce 1954 podepsala spolupráci s StB

• v roce 1957 ukončila kariéru stolní tenistky a začala pracovat v ČSAD Kralupy nad Vltavou

• v roce 1991 zemřel manžel Oldřich Krejčí

„Šla jsem přes krátery dál.“ Dnes téměř stoletá Eliška Krejčová s těmito slovy vzpomíná na 22. březen 1945, den, kdy Američané bombardovali její rodné Kralupy nad Vltavou. Tehdy byla ještě mladá dívka. Po náletu vyšla z krytu pod budovou městského úřadu, kde pracovala, a spěchala zkontrolovat své blízké. Když se však blížila k domovu, štíty domů, které byly vždy vidět už z dálky, tam nebyly. Od té doby už nic tak otřesného nezažila. Ještě mnohokrát se však musela proplétat životem dál mezi krátery, které po sobě zanechal nacismus i komunismus.

Na handl do Sudet

Eliška Krejčová se narodila v září roku 1927 v Kralupech nad Vltavou. Její otec Václav Fürst pracoval na živnost jako malíř a lakýrník, matka Alžběta Fürstová byla vyučená švadlena, ale v době, kdy se Eliška Krejčová narodila, byla v domácnosti, aby se starala se o ní a její dva starší bratry, Josefa a Václava. Fürstovi bydleli v Šafaříkově ulici v dvojdomku, který postavil strýc pamětnice. Rodina ho obývala společně s prarodiči z matčiny strany.

V dětství jezdily děti na tzv. handl do Sudet. Rodiče Elišky Krejčové se v Sudetech dříve seznámili s česko-německým manželským párem, ona byla Němka, on Čech. Na prázdniny jejich děti jezdily k Fürstovým do Kralup a Fürstovy děti zase do Sudet, aby se naučily německy. Zprvu na handl jezdili jen starší bratři Elišky Krejčové, později jezdila i ona. „Taky já jsem tam byla, když mi bylo tak deset,“ vzpomíná pamětnice, „šla jsem k nim a ona, jmenovala se Traudl, šla zase k nám.“

V šesti letech nastoupila Eliška Krejčová do dívčí školy v Kralupech nad Vltavou. Školu neměla daleko, ale v první třídě zažila po cestě ze školy nepříjemné setkání. „Šel proti mně takový pán s aktovkou zavřenou na dva řemínky. Ale asi mu nefungoval zámek, zahlídla jsem, že tam má nějaké nože.“ Tašku měl podle Elišky Krejčové na kole a kolo vedl. „Zastavil mě, a jestli bych mu ze stromu, tam bylo takové stromořadí, neutrhla jedno jablíčko až nahoře, že je hezké. Vyzvednul mě, abych mu ho utrhla.“ Pamětnice vypráví, že ji potom muž vyzval, aby se svlékla. V tu chvíli dostala strach, a když ji položil na zem, otočila se a utíkala pryč. Muž ji naštěstí nepronásledoval. „Možná jsem unikla nějakému špatnému člověku, nevím.“

Na podzim roku 1938 Hitler obsadil pohraniční území Sudet. Obyvatelé se museli rozhodnout, zda budou nadále žít na území Německa, nebo se přestěhují do vnitrozemí. Takové rozhodnutí museli udělat i Fürstových kamarádi. „Když zabrali Sudety,“ líčí Eliška Krejčová, „naši známí, ke kterým jsme jezdili na handl, přijeli k nám a bydleli nahoře v podkroví.“

Ty štíty jsem neviděla

V roce 1941 Eliška Krejčová nastoupila na obchodní školu na pražské Vinohrady. Do hlavního města tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava dojížděla denně z Kralup se dvěma spolužačkami. Už asi od deseti let hrála pamětnice stolní tenis v ping-pongovém klubu v Kralupech a v tomto sportu pokračovala i v Praze v klubu Sparta. Ještě během války studium dokončila a potom nastoupila do práce na městský úřad v Kralupech.

22. března 1945 zažila Eliška Krejčová bombardování Kralup americkou armádou. Američané útok cílili na kralupskou rafinerii jako strategický cíl. Během půlhodinového náletu, který probíhal ve dvou vlnách, však zničili i civilní infrastrukturu a zabili přes dvě stovky civilních obyvatel města. Útok začal krátce po poledni. „Kanceláře jsme měli blízko veřejného krytu. Tam jsme se vždycky chodili schovávat.“ Zaměstnanci městského úřadu včetně pamětnice, se tam schovávali i 22. března. Přišla první vlna útoku. Když všechno utichlo, Eliška Krejčová vyšla s kolegy ven, vzpomíná, že byl krásný slunečný den.

Zanedlouho však začal útok nanovo, proto se opět schovali. „Už tam k nám přilézali lidi z vedlejších baráků.“ Eliška Krejčová vysvětluje, že během války nacisté nařídili propojit sklepy pod domy, aby byl každý kryt snáze přístupný i z jiných domů. Společně tedy přečkali v krytu druhou vlnu útoku. Po ní opět vyšli na ulici. „Šla jsem, venku strašný nepořádek, papíry na zemi. Říkala jsem si, co to je, a oni to byly potravinové lístky.“

Po náletu měla Eliška Krejčová v hlavě jedinou myšlenku, musí se dostat domů a zkontrolovat svou rodinu. „Šla jsem, potom jsem musela zabočit napravo.“ Odtamtud už měly být vidět štíty dvojdomku rodiny Fürstových. „Ty štíty jsem neviděla.“ Ještě, než pamětnice přišla k domovu, musela překonat lávku přes potok. „Ten můstek byl samá díra od bomb,“ líčí Eliška Krejčová. Nakonec pochopila, že jejich dům bombardování nepřežil.

Hned se na místě začali shromažďovat lidé, odklízeli suť a hledali zasypané lidi. Jeden z bratrů pamětnice, mladší Josef, už v domě nebydlel, Eliška Krejčová ale věděla, že rodiče i starší bratr Václav musí být někde pod sutinami. Hledání se protahovalo až do večera, proto si pamětnice půjčila reflektory z městského úřadu, aby se mohlo pokračovat i za tmy. Nejprve vyhrabali maminku, ta měla „jen“ škrábance. Tatínka vynesli později na nosítkách, protože nemohl chodit. Bratra našli až v noci, měl poškozený nárt na noze. Všichni ale přežili a Václavova pochroumaná noha byla nakonec jediné trvalé zranění, které členové rodiny utrpěli.

Ještě tu noc odjela Eliška Krejčová k otcově sestře, kde s celou rodinou bezprostředně po náletu nějaký čas bydlela. Na konci války se všichni přestěhovali k bývalým sousedům. Dům v Šafaříkově ulici byl naprosto zničený. Pamětnice se domnívá, že část parcely by se bývala dala zpevnit betonovou injektáží, ale úřady to po válce nedovolily. Město tlačilo na otce, aby celý pozemek prodal. Ten se tomu nejprve bránil, později ale tlaku podlehl. Za pozemek získal asi 60 tisíc korun. Na protest proti vynucenému prodeji alespoň napsal prohlášení, že parcelu prodává z donucení a že si přeje, aby ji využívalo místní gymnázium.

Stolní tenis byl pro mě všechno

Po válce Eliška Krejčová nadále pracovala na městském úřadě, toužila však pracovat pro Spartu jako sekretářka, aby mohla pokračovat ve stolním tenise. Tento sen se ji skutečně splnil a ona se začala věnovat tomuto sportu na profesionální úrovni. V roce 1947 dokonce vyjela na mistrovství světa do Paříže. Její účast na šampionátu však provázela nejistota kvůli jejímu zdravotnímu stavu. „Na soustředění nás prohlížel lékař,“ vypráví Eliška Krejčová, „pan doktor tam řekl, že nemůžu hrát ping-pong, protože mám špatné jedno oko.“ Nakonec se i přes to podařilo prosadit, aby na turnaj mohla vyjet. Jak ale vzpomíná, byly tam další tři zkušenější hráčky a Eliška Krejčová se mistrovství účastnila jen v roli dorostenkyně.

V roce 1949 se vdala za Oldřicha Krejčího. Byl z velké rodiny, měl celkem devět sourozenců a pracoval jako řezník. Nejprve nesouhlasil s tím, aby Eliška Krejčová nadále závodila jako stolní tenistka, pro ni však stolní tenis představoval všechno. Podle vzpomínek pamětnice se celé jejich manželství drželo často pouze v racionální rovině kompromisů, což ovlivnilo mnoho životních rozhodnutí Elišky Krejčové, včetně rozhodnutí o její sportovní kariéře a nakonec i o sňatku samotném. „Nakonec kývnul, zrovna tak jako já kývla na manželství,“ podotýká suše na vysvětlenou.

Sportování za komunismu: oni chtěli něco podepsat

Již před svatbou Elišky a Oldřicha Krejčových se moci v Československu chopili komunisté. I po převratu z roku 1948 pamětnice v závodění pokračovala. Jezdila dokonce na zahraniční závody do Rumunska, Maďarska či Sovětského svazu. V první polovině padesátých let se naskytla příležitost vycestovat i do Západního Německa. „Já jsem tam měla hrát,“ líčí pamětnice. „Oni na mě tenkrát chtěli něco podepsat, že když uvidím nějakou nepravost, tak že to nahlásím.“ Eliška Krejčová podle svých vzpomínek odmítla podepsat, a to i přes nátlak, který na ní vyvíjeli její nadřízení na Spartě.

Vzpomíná však, že jednou po cestě z práce ji zadržela tajná policie. „Když vycházeli lidi z nádraží, tak tam přijelo nějaké auto, jak se říkalo šest set trojka. Myslela jsem, že chtějí někam jet a zeptat se na cestu. A on mě chytnul za ruku a řekl mi, abych šla do toho auta, že se něco chtějí zeptat.“ Eliška Krejčová vypráví, že ji zatáhli do auta a odvezli na nějaké místo, které neznala. Bála se, že když nebude doma z práce včas, manžel bude udivený. Pamětnice s odstupem času neuvedla přesné datum této události. Podle svazku, který je dostupný v Archivu bezpečnostních složek, se tato událost odehrála 25. října 1954. V dokumentu se píše, že „vázání bylo provedeno v konspirační chatě Habry u Říčan“. Z obou zdrojů vyplývá, že byla Elišce Krejčové nabídnuta spolupráce s StB. „Já jsem měla strach z manžela,“ líčí Eliška Krejčová, „protože on byl dost přísný. Bála jsem se ho, že by si myslel, že jsem u nějakého chlapa.“ Rozhodnutí podle jejích vzpomínek nebylo jednoduché. „Nakonec jsem to podepsala.“ V záznamech StB byla vedena jako tzv. informátor pod krycím jménem Eva.

Spolupráce s StB Elišce Krejčové umožnila vyjet do Západního Německa. S příslušníky tajné policie se nesetkala pouze jednou. „Oni mě vždycky někam pozvali,“ vypráví, „já už si to nepamatuju jak. Ale já jsem jim nikdy nic neřekla. Já jsem věděla, že tam byli dva lidi, kteří byli ve straně. Říkala jsem si, oni o nich vědí všechno, když byli ve straně,“ říká s tím, že ona sama do KSČ nikdy nevstoupila. Ve spisech je dále napsáno, že spolupráce s ní byla navázána „za účelem rozpracování a kontroly československých table-tenistů, kteří jsou nepřátelsky zaměřeni proti našemu zřízení.“ Podle její výpovědi, kterou učinila po mnoha letech od těchto událostí, se s příslušníky StB setkala asi třikrát. V dostupném svazku je ve zprávě z roku 1962 napsáno, že schůzek Elišky Krejčové s StB proběhlo celkem osmdesát dva. V téže zprávě je uvedeno i doporučení na ukončení spolupráce z důvodu nízké efektivity této činnosti. Podle tohoto zdroje trvala spolupráce Elišky Krejčové s StB tedy přibližně 8 let.

Již během svého působení na Spartě byla Eliška Krejčová zaměstnaná v podniku Kompresory ČKD. Ve svých 30 letech v roce 1957 se vzdala své kariéry profesionální stolní tenistky na Spartě, později hrála za Slavoj Vyšehrad. Za svou profesionální kariéru získala 28 titulů mistryně Československa a stala se několikanásobnou bronzovou medailistkou na mistrovství světa mezi lety 1947 a 1955. Po ukončení sportovní dráhy změnila práci a nastoupila do skladu náhradních dílů ČSAD Kralupy nad Vltavou, kde už dříve pracoval její bratr. V té době se Eliška Krejčová a její manžel pokoušeli založit rodinu, když se jim to nedařilo, uvažovali o adopci dítěte, nakonec však od toho plánu upustili.

Sametová revoluce

V roce 1984 měla Eliška Krejčová odejít do penze, hned po odchodu z práce ji však volali, jestli by se nechtěla vrátit a ona souhlasila, takže důchod musel ještě počkat. Když se blížily události Sametové revoluce, byl Oldřich Krejčí nemocný. Objížděl nemocnice, léčil infekci v žaludku a později nádorové onemocnění, které lékaři objevili. Pamětnice se proto o politickou situaci v té době moc nezajímala, podle vyprávění jí zaměstnávala péče o manžela, o domácnost a stolní tenis. Oldřich Krejčí zemřel krátce po revoluci v roce 1991.

Eliška Krejčová po revoluci řešila možnost restituce pozemku po vybombardovaném domě v Šafaříkově ulici, ale po smrti manžela už celý problém nechala být. V současné době (2024) žije v pečovatelském domě v Kralupech nad Vltavou. Stále má velký zájem o stolní tenis. Ještě v roce 2017 vyhrála stříbrnou medaili na mistrovství světa veteránů ve dvouhře nad 90 let.