Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Krejsa (* 1941)

• narodil se 28. února 1941 v Měcholupech

• ve svém rodišti prožil druhou světovou válku i následné osvobození

• vystudoval filmovou školu

• na počátku 60. let absolvoval vojenskou službu

• pracoval jako podnikový fotograf pro společnost FOMA v Hradci Králové

• v srpnu 1968 fotografoval invazi vojsk Varšavské smlouvy v Hradci Králové

• rozdával protiokupační trikolóry, vyslýchala ho Státní bezpečnost

• na konci roku 1989 fotografoval návštěvu Václava Havla v Hradci Králové

• po roce 1989 začal jako fotograf podnikat

• roku 2024 žil v Hradci Králové

Josef Krejsa se narodil v roce 1941. Byl velmi malým chlapcem, když skončila druhá světová válka. I přesto si však pamatuje období, kdy došlo k osvobození Československa, vzpomíná i na potravinovou pomoc UNRRA či na zážitky spojené s vystěhováním Němců. Vystudoval filmovou školu, která sídlila v zabaveném schwarzenbergském zámku. Posléze pracoval jako podnikový fotograf. Na svých snímcích zachytil důležité dějinné okamžiky, jako byla invaze vojsk Varšavské smlouvy nebo události z konce roku 1989.

Po válce pomáhala UNRRA

Josef Krejsa se narodil 28. února 1941 v Měcholupech. Jeho rodiče, tatínek Jan a maminka Františka, zde před jeho narozením žili již několik let. Otec malého Josefa pocítil na vlastní kůži krizi 30. let, v roce 1936 však začal pracovat jako sklář právě v Měcholupech. Kousek od Prahy prožil pamětník část svého dětství včetně konce druhé světové války a květnového osvobození. Zprostředkovaně ze vzpomínek svých rodičů zná vyprávění o tom, jak se tanky hrnuly od Říčan do Prahy. Sám pak v dobrém vzpomíná na pomoc UNRRA, tedy Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu, což byla mezinárodní organizace, mezi jejíž úkoly patřilo zajištění pomoci obětem druhé světové války. „Tehdy jsme se u kamarádů chlubili, co každý někde sehnal. Od UNRRA to byly velké plechové krabice a v tom byla nashromážděná čokoláda, sušené mléko, kakao, káva. To všechno bylo k dispozici,“ uvádí.

Němci museli do odsunu

V roce 1946 se Krejsovi odstěhovali do Chuděřic, když otec získal místo ve sklárnách Sklo Union. Zde rodina strávila necelé dva roky. Posléze přesídlili do Kryr, kam byl otec převeden do místní sklárny. Zůstali až do roku 1952. Otcovým úkolem zde bylo zlepšit sklářskou výrobu.

Díky přestěhování na sever měl Josef Krejsa možnost setkat se zblízka s osudy Němců, kteří byli nuceni se z tehdejšího Československa odstěhovat. Mezi Němci si Krejsovi našli známé. „Byli nuceni – i přes své stáří, kdy jim bylo už určitě přes šedesát – museli odejít. Nabízeli našim všechno možné. Keramiku, vše, co by se hodilo do domácnosti. Věnovali nám taky kozu,“ vzpomíná pamětník.

Léta školní docházky byla pro malého Josefa spojená také se starostí o rodinné hospodářství a o domácí zvířata. „Chovali jsme králíky, slepice, husy. O to jsem se musel starat. Takže rovnou ze školy ke zvířatům. Všechno vyčistit, pro trávu a vyhnat dobytek,“ líčí Josef Krejsa svoje dětská léta.

Schwarzenberský zámek sloužil studentům filmové školy

Konec povinné školní docházky přišel v roce 1955. Tehdy nastoupil na filmovou školu. Zajímavostí této školy byl fakt, že studenti bydleli v zámku, který dříve patřil rodu Schwarzenbergů. „Karel Schwarzenberg v Čimelicích chodil do obecní školy. V osmačtyřicátém nebo v následujících letech ho odtamtud pak vylifrovali. Když jsme s ním později mluvili, říkal, že naložili vagony věcí, které měly přijít do Vídně, ale přijela tak třetina, jinak všechno bylo rozkradené,“ vzpomíná pamětník na schwarzenbergský zámek, kde měli nejen učebny, ale i pokoje pro studenty.

Padesátá léta se stala pro tehdejší Československo dobou utužování komunistického režimu, pro kterou byly specifické velké politické procesy nebo pokus o stabilizaci koruny prostřednictvím měnové reformy. Jedním z velkých procesů, který se tehdy konal, byl ten s Rudolfem Slánským. Ač sám příslušník komunistické strany, dostal se do hledáčku režimu a skončil před soudem. Jako i řada dalších procesů z této doby, byl i tento vykonstruovaný, měl za cíl plnit vůli Moskvy. Pamětník vzpomíná nejen na to, jak jeho otci bylo těžko uvěřit, že se něco takového může stát, ale také na to, jak v rádiu poslouchali samotný proces: „Pamatuju si, jak v rozhlase křičel Urválek, to bylo hrozné.“ 

Pamětník si vzpomíná, že o měnové reformě šla šuškanda, ale jeho otec nechtěl uvěřit, že se to skutečně stane. Důvěřoval prezidentu Zápotockému, který tvrdil, že žádná nebude. O to větší rozčarování poté přišlo.

„Ve sklárně, kde táta pracoval, působil i sovětský poradce. Táta s ním moc dobře nevycházel. Po profesní stránce dělal spoustu chyb. Kolegové však tátovi říkali, ať je s ním zadobře, abych mohl v klidu dostudovat,“ vzpomíná Josef Krejsa, který nakonec svá studia úspěšně dokončil. Po škole získal umístěnku v Československé televizi, kde však strávil pouze krátký čas. Nechtěl se přestěhovat do Ostravy, a tak tam jeho působení skončilo.

MiG-21 aneb když se nesmí mluvit o vojenské službě

Chvíli pracoval pamětník u otce ve sklárně jako brigádník a nakonec získal práci v Hradci Králové ve hvězdárně. Tam nastoupil v roce 1959, ale již za rok musel na vojnu. První polovinu strávil na Slovensku u dělostřelectva, druhý rok poté v Čechách. Konec jeho vojenské služby se shoduje s datem Karibské krize. Jednalo se o mezinárodní politickou krizi, která hrozila přerůst v jaderný konflikt. Důvodem jejího vzniku bylo rozmístění sovětských raket středního doletu na Kubě. Na to však reagovaly Spojené státy americké, a to blokádou Kuby, která měla zabránit tomu, aby byly na Kubu dopraveny další rakety. V rámci své vojenské služby se ocitl i na sovětské základně. „Když jsem byl první rok na Slovensku, tak jsme jezdili na cvičení na letiště a tam jsem najednou viděl ruský MiG-21. To byla ruská základna. Nikdo o tom nevěděl, o tom se nesmělo mluvit. A i v Žatci byla ruská základna,“ vzpomíná.

Stál tam jeden tank vedle druhého

Po splnění vojenské služby se Josef Krejsa vrátil do Hradce Králové a začal pracovat jako fotograf pro společnost FOMA, která měla monopol na barevnou fotografii. Jezdil po podnicích po celé republice a fotil vše, co firmy potřebovaly pro svoji propagaci. Uvolněnější atmosféru, která v tehdejším Československu panovala kolem poloviny šedesátých let, utnula invaze vojsk Varšavské smlouvy, která se odehrála v noci z 20. na 21. srpna 1968.

Josefa Krejsu tyto události zastihly na služební cestě. „Z Blanska jsme se vraceli do Hradce. Kolegyně slavila padesáté narozeniny a pozvala nás ještě k sobě domů na oslavu. Do Hradce jsme se vrátili v jedenáct večer. Ráno jdu do práce, měl jsem pružnou pracovní dobu, potkával jsem lidi, kteří se mě ptali, kam jdu, že je okupace. Lidi šli z fabrik, že si musí rychle něco koupit. Došel jsem do práce, napakoval se filmy, foťáky a vyrazil jsem do ulic. Tady byli Poláci, těžká technika, tanky. V okolí Hradce bylo narváno. Jak je Aldis, tak to byl jeden tank vedle druhého,“ uvádí pamětník. Vzpomíná i na pokusy vyfotit samotné vojáky: „Nechtěli se fotit, jak jsem někde trošku namířil foťák, tak to hned na vás automaty. Měl jsem foťák v brašně, tam byla taková malá díra, takže přes tenhle otvor jsem to víceméně fotil. A nebo bylo malinko deštivé počasí, tak se mou chodila jedna taková známá holčina. Držela deštník a já zpoza deštníku fotil.“

Pořízené fotografie ale bylo možné zveřejnit až po pádu komunistického režimu v devadesátých letech. V reakci na okupaci se pamětník rozhodl pomoci s rozdáváním trikolory s textem: „Čest Čechům a Slovákům padlým při okupaci naší vlasti armádami Varšavské smlouvy srpen 1968“.  

Díky tomu se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), které musel trikoloru odevzdat. „Zatloukal jsem, co se dalo,“ uvádí ke svému setkání s tajnou policií ohledně pořizovaní fotografií a roznášení trikolory. Přišlo se na něho díky grafické značce, kterou objevil jeden z jeho nadřízených na obrázku s trikolorou, a následně to oznámil na StB. Události ze srpna 1968 nebyly jediné, které Josef Krejsa zdokumentoval. Další taková velká dějinná příležitost se vyskytla ke konci roku 1989.

Lidé se tlačili, aby viděli Václava Havla

Po více jak dvaceti letech normalizace, které pamětník strávil fotografováním, jachtingem a s rodinou přišla sametová revoluce. Na fotografiích z té doby tak zachytil nejen okamžiky z FOMY, ale i z Velkého náměstí, kde promlouval Václav Havel. „Přijel se svojí Olgou a s Věrkou Čáslavskou. Celé dění se odehrávalo v Katedrále Sv. Ducha. Na Velkém náměstí byla obrovská tlačenice,“ vzpomíná pamětník.

Pád komunistického režimu znamenal pro tehdejší Československo změnu jak politického, tak hospodářského systému. Jedním z důsledků této změny se stala možnost podnikání, které využil i Josef Krejsa. Zpětně vnímá příležitost kladně, a to i přes digitalizaci, která fotografickou činnost velmi proměnila a podnikání v tomto oboru ztížila. Paralelu událostí ze srpna 1968 vidí v současné době, v situaci na Ukrajině: „Východu nevěřím a nevěřil jsem nikdy, jsou to agresoři. Na Ukrajině je to dobře vidět.“