Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vít Kremlička (* 1962)

• narodil se 22. října 1962 v Praze

• rodina perzekvována komunistickým režimem

• člen pražského uměleckého undergroundu

• člen disidentské komunity v Ječné 7 v Praze

• signatář Několika vět

• člen kapel Národní třída a His Boys

• laureát Ceny Jiřího Ortena a Ceny Revolver Revue

Přesto, že je teprve dopoledne, v hospodě U Klokoně je plno. Chlapi v montérkách si dávají dopolední svačinu. U jednoho ze stolů sedí šestnáctiletý mladík s dlouhými vlasy. Společnost mu dělají další dva muži v kabátech. „Chtěli mě dostat, získat ke spolupráci. Volali mi domů, občas se objevili i za dveřmi. A v hospodách za mě platili,“ říká básník a spisovatel Vít Kremlička (*1962), vzpomínaje na chvíle, kdy se jej příslušníci komunistické Státní bezpečnosti snažili přemluvit ke spolupráci.

Rodina se neměla s komunisty ráda

Vít se narodil v Praze do rodiny Ladislava a Marty Kremličkových. Že bude jednou členem pražského uměleckého undergroundu, tedy společenstva lidí, které komunistický režim perzekvoval jen proto, že chtěli dělat umění po svém, se dalo čekat. Vztah jeho rodiny ke straně a vládě byl značně pošramocený ještě z dob, kdy děda sedlačil. „Děda Vašek z maminčiny strany byl mlynář a účastník válečného, ovšem nekomunistického odboje. Po uchvácení země komunisty odmítl vstoupit do jednotného zemědělského družstva a brzy nato zemřel. Jeho děti byly následně rozkulačeny a násilím vystěhovány. Jednoho rána přišli policajti a do odpoledne museli všichni odjet,“ líčí Vít Kremlička pohnutý osud své rodiny. Kvůli kulackému původu spadla jeho maminka automaticky do škatulky „třídní nepřítel“. Její bratr a Vítkův strýc Jiří poměry v zemi neunesl a rozhodl se pro emigraci. Protože pracoval jako odborník ve strategickém odvětví výroby polymerů, vynesl ze země tajné pracovní materiály, na jejichž vzniku se sám podílel. „Strýce v jeho nepřítomnosti, to už byl v USA, odsoudili k pětadvaceti letům vězení za velezradu. Lehké to neměl ani táta, který projevil nadšení z toho, že v šestapadesátém roce propuklo v Maďarsku protisovětské povstání, a od té doby si ve svém oboru už neškrtnul a až do své smrti pracoval na podřadných pozicích,“ vysvětluje Vít Kremlička důvody, proč se jeho blízcí příbuzní ocitli v nemilosti režimu.

Konec jara

Vít Kremlička je jedním z mnoha lidí, jejichž dětství v srpnu 1968 poznamenal vpád Sovětů do Československa. Bylo léto a on trávil prázdniny u svých prarodičů. Když se na sklonku léta vrátil do Prahy, spatřil jiné město. „Byli jsme se s tátou projít a viděli jsme ty rozstřílené domy, hlavně Národní muzeum na Václaváku. Protože hlavně tanků na mnoha místech potrhaly dráty, Praha se najednou ocitla bez trolejbusových linek. Z ulic zmizeli koně. A ptáci chocholouši, kterých tam až dosud byla hejna. Nastal totální rozvrat městského života,“ líčí pamětník pražské kulisy září roku 1968. A ještě jedna věc mu uvízla v paměti – neustálé přelety vrtulníků, jež shazovaly prookupační propagandistické informační letáky, zvané tehdy Zprávy. Dětem mohly připadat jako veliké slavnostní konfety. Dospělým docházelo, že nadějeplný příslib svobody zvaný Pražské jaro je u konce a za rohem číhá tuhá zima.

Rudá hvězda pro mne nesvítí

„Pamatuju si, jak jsme jako děti pořád, ve stínu těch okupačních událostí, běhaly po parcích a střílely po sobě ze samopalů. To byly takový dětský samopaly, střílel jsi a ono to dělalo jiskry. Jako by nás už tehdy připravovali na to, že budeme jednou bránit socialistickou vlast proti imperialistickému Západu,“ usmívá se Vít Kremlička, který již jako dítě pochopil, že komunistický režim je pro něj nepřijatelný. Ve škole byl často drzý a stavěl se k odboji – proto jej vyloučili z Jisker (dětská organizace, kam byly děti po nástupu na základní školu automaticky přijaté, po završení třetí třídy následoval přestup do organizace Pionýr) a později i z Pionýru: „Cítil jsem, že být pod rudou hvězdou nebude a není má cesta.“

Setkání s Bratříčkem

Vítek se postupně radikalizoval. Ve svých dvanácti letech objevil tvorbu kytarového truvéra a básníka Karla Kryla, v němž se zhlédl a dodnes jej považuje za jednoho z největších autorů vázané poezie vůbec. Hudební nahrávky se sháněly a šířily pokoutně. Vedle Krylových protestsongů učarovala Vítkovi také západní rocková hudba.

Když nastal pro mnohé slavnostní okamžik – předávání občanských průkazů těm, kteří završili patnáct let života – rozhodl se, že bude akci bojkotovat tím, že nepřinese fotografii, bez níž je doklad neplatný. „Nakonec mi tu občanku vydali někdy až o rok později, když jsem chodil do poslední, deváté třídy,“ usmívá se pamětník.

Namaluj mi továrnu…

„Domů jsem ze školy nosil dvojky z chování. Vždycky byl nějaký průšvih. Nechápal jsem smysl povinných lampionových průvodů [konaly se v den výročí Velké říjnové socialistické revoluce, často při pomnících padlých sovětských hrdinů], a tak jsme s podobně naladěnými kamarády zkoušeli, co ty lampiony vydrží. Těm, co je nesli, navlečení do pionýrských krojů, jsme je například úspěšně zapalovali,“ vzpomíná Vít Kremlička, jemuž během základní školy přišlo nejvíc absurdní povinné malování socialistických továren: „Pokaždý, když bylo nějaký pro komouše důležitý výročí, jsme to museli malovat. Továrna s rudou hvězdou a traktor. Všichni to museli mít stejně – komín, šikmá okna se střechami dílen. Vypadalo to jako nějakej bájnej dinosaurus, to bylo jak ze zlýho snu.“

Mezi svými

Zlomový byl pro něj přechod ze základní školy na gymnázium. Ačkoliv měl kvůli rodinnému zázemí špatný kádrový profil, podařilo se mu dostat se na druhé odvolání na gymnázium Nad Alejí, které v podstatě po sovětské okupaci sloužilo jako odkladiště kantorů nepohodlných režimu. Vít tu potkával profesory, kteří se svým postojem jasně vymezili vůči proběhnuvší „bratrské pomoci“.

Protože odmala hodně četl a k umění se stavěl zvídavě a s náklonností, začal brzy psát své první básně. Jedno staré přísloví mluví o vranách, co k sobě navzájem sedají – posedlost něčím přitahuje pozornost stejně naladěných lidí. „Tohle byla doba, kdy jsem začal víc psát, nechal si narůst dlouhé vlasy, kdy jsem se začal scházet s máničkama a hlavně chodit do Ječné,“ dodává Vít Kremlička.

V Ječné

Ječná… Mezi lidmi, kteří prožili normalizaci v podzemí druhé kultury, je toto místo pojmem. V této pražské ulici ležící v centru města se nacházel byt signatářů Charty 77 – Dany Němcové a jejího muže Jiřího. „Byl to v podstatě komunitní byt, kde se konaly režimem nepovolené bytové semináře, přednášky, kam člověk mohl přijít pro radu nebo jen tak pobýt. Dana [Němcová] tam tomu vládnula jako matka rodu. Všude se válel kouř z cigaret a hodně se tu o všem debatovalo,“ popisuje Vít Kremlička legendární konspirativní byt, kde sám prožil i svoje první zatčení.

„Jednou jsem tam zazvonil a otevřel mi esenbák, vzal mi občanku a posadil mě do kuchyně. Všude byly rozházené knihy, bordel, fízlové obraceli naruby šatníky, koberce. Všichni tam seděli zaražení a oni pak vybírali jednotlivé lidi a vozili je na výslech,“ říká Vít Kremlička, který se tehdy také ocitl „na Barťáku“, jak se přezdívalo vyšetřovně Státní bezpečnosti v Bartolomějské ulici v Praze. Během výslechu platilo pravidlo – mlčet. A pokud už něco říci, tak žádná jména. Vít Kremlička měl už v té době zkušenost s „námluvami“ StB v různých podnicích. Věděl svoje a mlčel. 

Normalizované životy

Podpis Charty 77 mu rozmluvila sama její mluvčí – Vít tehdy ještě navštěvoval gymnázium, když mu Dana Němcová vysvětlila, že jako mladý a dosud nevystudovaný člověk by se jen po hlavě vrhnul do hromady problémů. Chartisté byli režimem tvrdě stíháni, mnozí z nich skončili dokonce za mřížemi. Ovšem Vít po hladkém a normalizovaném životě netoužil. Raději než Dietlovy seriály, jež hltal celý národ, pročítal romány Grahama Greena a další autory režimem považované za nevhodné: „Bylo to pro mne přirozené. Když si vybavím atmosféru těch let, tak osmdesát procent mých vrstevníků mělo jasně nalinkováno, jaká bude jejich kariéra, potažmo celý život. Jenomže vedle toho tu bylo jistý procento lidí, co řekli, že to není jejich cesta.“

Spofa blues

Vít Kremlička během roku 1983 úspěšně odmaturoval a zároveň se přihlásil na pedagogickou nástavbu, kterou dokončil rok nato. Vyšlo mu i přijetí na Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy – ale tu nedokončil. V posledním ročníku jej děkan vyhodil: „Na vysoké začala vojenská katedra. Mně to připadalo nemístné. Pokud chce být někdo vojákem, ať jde na vojenskou školu. Děkan mě z hodiny na hodinu vyrazil, ale předtím mě vyřval na celou chodbu. Hrozná scéna.“

Protože z ničeho nic ztratil studentský status, hrozila mu vojna. Vít tedy, stejně jako mnoho jeho soukmenovců, zvolil cestu honby za vytouženou modrou knížkou, jež by jej nenáviděné povinnosti zbavila. „V podstatě jsem prožil skoro čtyři a půl roku v různých psychiatrických léčebnách. Nevím, zda jsem to ,na něco hrál‘, ono se to ,něco‘ u mne vyvinulo, od neuróz až po depresivní psychózu, a já jsem si řekl, že to prozkoumám, jestli to doopravdy všechno mám,“ upřesňuje pamětník.

Časté hospitalizace, jež propukly ještě v době Vítova studia na gymnáziu, s sebou nesly i konzumaci léků. Amitriptylin, thioridazin, dormogen, meprobamat… To jsou názvy prášků, jež použil Egon Bondy ve svojí básni Spofa blues, kterou zhudebnili a hráli The Plastic People of The Universe: „Já jsem je vyzkoušel skoro všechny.“

Je štěstí v naší zemi žít

Pokud zrovna neoblékal ústavní rubáš či neseděl v nějakém restauračním zařízení s lidmi svého kmene, pracoval. Jako nekvalifikovaný vykonával řadu podřadných povolání. A vedle toho psal, předčítal a účastnil se podzemních kulturních akcí. Jako básníkovi mu ještě za dob normalizace vyšly verše v exilovém Paternosteru a tehdejším Jednou nohou, jež se v roce 1987 přejmenovalo na Revolver Revue. „Taky mi cosi vyšlo někde ve Slovinsku a pak také ve sborníku, co dělal Luděk Marx s Andrejem Stankovičem – Už na to seru, protože to mám za pár,“ upřesňuje pozdější laureát Ceny Revolver Revue a Ceny Jiřího Ortena. Dobu před sametovou revolucí pak minimalisticky přesně charakterizuje epigramem: „Je štěstím/ v naší zemi žít/ a neštěstím/ to štěstí mít.“

Vedle poezie je třeba doříci, že Vít Kremlička působil, od počátku jejího vzniku, jako zpěvák a hráč na trubku v undergroundové Národní třídě a později také v tělese, jež sám založil a vedl – v kapele His Boys.

Palachův týden na psychiatrii

Psal se rok 1989. V Sovětském svazu probíhala perestrojka – politika minimálního potlačování svobody slova a informací. Toto vanutí pronikalo i do tehdejšího Československa. Přesto však silové orgány stále zatýkaly, zastrašovaly a bily. V lednu toho roku proběhl Palachův týden – série brutálně potlačovaných občanských nepokojů, jež proběhly u příležitosti dvacátého výročí sebeupálení Jana Palacha. Pět dní trvající protesty byly tehdy největším projevem občanské nespokojenosti vůči totalitnímu režimu od nástupu normalizace počátkem sedmdesátých let. Vít Kremlička toto dění prožíval za zdmi psychiatrické léčebny: „To jsem byl právě na psychině a bylo to docela dramatický. Estébáci k nám od výslechu přivezli Jirku Gruntoráda, kterej jim ztropil jakousi scénu. Chtěli ho dostat na to, že je blázen. Ale já jsem se zaradoval: ,Hele, mám tu kamaráda!‘“

Rusové, domů!

Obuškům, slznému plynu a davové psychóze však Vít Kremlička nakonec neunikl. Bylo léto 1989, když v Praze proběhly demonstrace jako memento k vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa – lidé během 21. srpna skandovali: „Rusové, domů!“ A silové složky na to byly připraveny. Režim se ještě naposledy nadechl ve snaze hlas demonstrantů zadusat.

„Byl to jeden z posledních mítinků veřejnosti proti komunistickému režimu, který byl policií rozehnán. Lidé byli zatýkáni, biti a objevovala se listopadová hesla,“ vzpomíná na událost disident a pozdější politik Jan Ruml. „Režim vypadal dost zoufale, i když demonstranty brutálně decimoval. Bylo vidět, že je v koncích,“ dodává. Vít Kremlička na situaci vzpomíná takto: „Vždycky vodní děla! Už od začátku stály mezi lidmi hloučky policajtů, přijížděly hlídkové vozy a pohotovostní pluky ,bílých helem‘. Z megafonu znělo: ,Občané, rozejděte se!‘ Ale my jsme se nerozešli, naopak, šli jsme dál. Možná, že si tehdy fízlové nacvičovali manévry na potlačení dalších demonstrací.“

Co znamená točit klikou

Ty na sebe nedaly dlouho čekat. Dne 17. listopadu 1989 bylo režimem brutálně napadeno předem avizované pokojné studentské shromáždění u příležitosti uctění památky zavražděného studenta Jana Opletala, jež během následujících dní vyústilo v pád komunistického režimu v Československu. Vít Kremlička se o událostech na Národní třídě, kde byli studenti zbiti, dozvěděl ještě téhož dne večer: „Volal mi synovec, který tam byl. Okamžitě to ve mně vyvolalo odezvu, bylo mi jasný, že masakr na studentech, to už je moc. Hned druhý den jsme se sešli s tou naší skupinkou z Revolver Revue a začal vznikat Informační servis.“

Informační servis byly první svobodné zprávy o revolučním dění, jež vyšly už 20. listopadu 1989. „Já jsem se do toho zapojil. Měl jsem zkušenosti jako noční hlídač, takže jsem hlídal dveře a točil klikou,“ říká Vít Kremlička. Točit klikou znamenalo obsluhovat cyklostyl – rozmnožovací techniku, díky níž se Informační servis zpočátku, než se přešlo na xerox, mohl dostat mezi československé občany.

Na státnice už jsem byl starej…

Sametový převrat přinesl změny. Tou hlavní byla svoboda nejen slova. A Vít Kremlička konečně, po mnohaleté anabázi, získal modrou knížku. V touze po vědění se znovu přihlásil k vysokoškolskému studiu. „Šel jsem na filozofickou fakultu a vytěžil z toho maximum. Byl jsem tam, dokud to bylo možné, tedy až do roku 1998, ale ke státnicím jsem nešel. Byl jsem spokojený s tím, co jsem se tam naučil, a na nějaké zkoušky jsem si už přišel starej,“ uzavírá Vít Kremlička, který v postkomunistické době svobodně vydal několik sbírek básní, próz či esejistických překladů z bulharštiny, angličtiny a polštiny. Je také laureátem Ceny Jiřího Ortena (1991), Ceny Revolver revue (2010), Ceny studentského listu Babylon (2013) a Ceny nakladatelství Koleno (2013). Zastoupen je v ročence Nejlepší české básně 2013. Je členem Českého centra P.E.N. klubu.