Jindřich Krepindl

* 1948

  • „Vrchol byl, že pořád jsme jim nemohli utéct, bylo to pořád o gól. Pak jsme ujeli na 12:10. A musím připomenout, stalo se, že jsme nesměli házet dlouhé přihrávky do trháku, protože jejich dva poslední beci, co se vraceli, měli dva metry pět, dva deset. Jeden střelec vystřelil strašlivou dělovku, práskla do tyče, měli jsme štěstí, odrazilo se to ke mně do ruky. Viděl jsem Láďu Jarého, jak hraje na hrotu vepředu, jak vypálil k protiútoku, už byl s těmi dvěma dlouhými za půlkou. Měl jsem míč v ruce a viděl jsem ho, už jsem to tam chtěl hodit, a Vícha zařval od střídačky: ‚Neházej to!‘ Takže jsem to vzal a hodil. Ono to ty dva přelízlo přes prsty, spadlo to Láďovi do ruky před devítkou. Láďa to vzal a bylo to o tři. To už byl velký náskok. A jásot. Najednou se ozvalo ze střídačky, Vícha: ‚Jindro, tak pojď!‘ Šel jsem si sednout na střídačku, protože jsem nedodržel herní disciplínu, že se to nesmí házet do trháku. A nezahrál jsem si do konce zápasu. Bral jsem to, protože jsem porušil to, co jsem neměl dělat. Ale dopadlo to dobře. Nezlobil jsem se na ně. Vedli jsme o tři, oni měli ještě dvě sedmičky, a jak už byli rozklepaní, šel tam Petr Pospíšil, který byl na poslední chvíli nominovaný na olympiádu jako brankář. Postavil se tam a chytil dvě sedmičky ještě. Dohrávali jsme závěr naprosto, ne v pohodě, ale v bojovné náladě. A bavili jsme se ještě tím, že jejich trenér Jevtušenko, někomu se něco nepovedlo, vystřídal ho, dal ho na střídačku a normálně k němu přišel a zkopal ho tam, nohama do něj kopal, jak už byli totálně zlikvidovaní. Byl to neskutečně vybojovaný zápas a dostali jsme se do čela skupiny.“

  • „Musím říct, že takové nasazení, bojovnost a takovou bratrskost, kdy hrál jeden za druhého, jsme... to jsem ještě nikdy nezažil. Trošku výhoda byla, že jeden z jejich klíčových hráčů Maximov si udělal něco s kotníkem. Adidas mu ušil přes noc speciální botu na nohu, on s ní nastoupil, ale viditelně hrát nemohl. Ale jeden Maximov když není, tak na jeho místě nastoupí za něj čtyři, stejně dobří. Měli výběr neskutečný a bylo jedno, jestli tam byl, nebo nebyl. V první řadě musím říci, že Rusové nás podcenili. Přišli do šatny s taškami z obchoďáků, někteří svědkové tvrdili, že je viděli běhat po Mnichově a nakupovat dárky, nakupovali celé odpoledne, a přímo pak přišli na zápas. Mysleli si, že nás přejedou, že nás mají na tuty, že je to jasné. Během poločasu zjistili, že to tak snadné nebude, že to bude s námi houževnaté, a jak se převalil, bylo to pořád nerozhodně. Uteklo se jen o gól, bylo to těžké. Viděli, že nevedou, udělali chybu, hodili si blbě přihrávku. A vyvrcholilo to tím, že potom nedali nějakou sedmičku. Bylo to dané tím, že na rozbojovanou a rozjetou mašinu, kterou jsme představovali my, že už na nás nemůžou.“

  • „To byl zase ďábelský mistrovský tah trenéra Víchy. Protože když je olympiáda a je tam člověk prvně, všechno je nové. Je toho moc, co je třeba vidět a co by člověk chtěl. A Vícha to věděl. Byly čtyři skupiny a zápasy ve skupinách se nehrály v olympijské hale v Mnichově, ale hrály se v různých městech okolo Mnichova. Hráli jsme v Ulmu, Göppingenu a v Augsburgu, vždycky tak sto kilometrů od Mnichova. Samozřejmě pro hru je důležité, když člověk ví, jak vypadá hala a jak vypadá hřiště. Sice rozměrově je to stejné, ale někde je hala, kde je volno za čarami a diváci jsou čtyři metry za čarami. Je to jiné, než je člověk zvyklý. A jinde jsou zase haly, kde jsou diváci natěsnaní úplně na čarách. Vícha to věděl a naplánoval turné, bylo to v dubnu. Prohlédli jsme si dva dny olympijskou vesnici, olympijský stadion, všechno bylo těsně před dokončením. Viděli jsme blok, kde budeme bydlet, věděli jsme, kudy budeme chodit na atletický stadion, a před ním byla velká olympijská hala, a když se dohrály skupiny, hrálo se všechno tam. To jsme si taky prohlídli, potom jsme každý den vyjížděli k těžkým utkáním s klubovým mančaftem, jak do haly do Ulmu, tak do Göppingenu a Augsburgu. Prohlédli jsme si haly, zahráli jsme si v nich, viděli jsme, jak vypadají, a už jsme měli před ostatními foršus, jako že jsme trošku před nimi. Když jsme potom jeli na olympiádu, už jsme věděli, ve kterých halách hrajeme, kde jsme ubytovaní a jak vypadá olympijská vesnice. Nebylo toho na nás moc, věděli jsme, do čeho jdeme, a to bylo velice důležité.“

  • „Samozřejmě, že když jsou chlapi čtrnáct dní pohromadě a jenom se trénuje, je to pořád dokola a ponorková nemoc se projeví. Tak jsme si odtrénovali, co jsme si odtrénovali, a občas se šlo individuálně na procházku a sešli jsme se na pivu, řekli jsme si, co jsme si jindy neřekli. Probrali jsme si tam všechno, což bylo taky dobré. Vyjasnili jsme si nějaké věci: ‚Ty mi nepřihráváš, když tamhle jdu.‘ U piva jsme si všechno vysvětlili a hotovo. Když trenéři viděli, že někam jdeme, taky to neviděli rádi, ale když se to nepřehánělo… Proto když jsme někam šli, nenápadně za námi vyrazili, a tak jsme začali chodit na druhou stranu Nymburka, do Chvalovic. Tam to neznali, to byla vesnice Chvalovice. Byli jsme tam dvakrát třikrát, domácí si nás oblíbili. Byli jsme taková veselá kopa, tak jsme s nimi poseděli a utužili jsme kolektiv.“

  • „Nemohlo se trénovat, všechno se zastavilo, byli jsme jenom v kasárnách. Chodili jsme jen na stravu. O to to bylo horší, že nám povolili nějaký den jít na Julisku na trénink, zadní cestou, devadesát šest schodů. Okolo celé cesty byli ruští vojáci s tanky, neměli kam chodit na záchod, tak to tam vypadalo... Byla jich tam strašná kvanta, měli hlad, lidi se s nimi bavili, chápali, že tam nejsou dobře. Po týdnu je údajně vyměnili, protože byli naočkovaní, že není dobře, že jsou tady. Byla to neskutečná doba zklamání, hodně dlouho jsme se z toho dostávali, hodně dlouho.“

  • „Stalo se to, no, prostě český člověk. Lidi žijou tady a někdo si v Německu přilepší. Problémy byly během prvního roku, kdy jsem si to neuvědomil. Pak jsme byli opatrnější, přijel jsem z Německa po čtrnácti dnech domů, doma byly dvě děti, osm a dvanáct let. Říkal jsem si: Koupím něco dětem. Přivezl jsem banány, mandarinky, nějakou čokoládu. Děti šly do školy a vzaly si ke svačině banán, což je teď naprosto normální, jenže tenkrát banány nebyly. A jedno Sdružení rodičů a přátel školy řešilo problém, jak to, že Krepindlovic dítě si může vzít do školy banán, a ostatní ne. To byla diskuse neskutečná, tak jsme jim přestali dávat do školy banány. Nebo jsme dohráli v Německu v devět v půl desáté večer a cesta trvala pět hodin. Přijedu ve dvě domů a tchán mi ráno říká: ‚Ty jsi píchnul?‘ Ne, normálně jsem přijel. Na autě byla probodnutá guma, v pondělí jsem se potřeboval vrátit, v neděli jsem lítal, aby mi to někdo spravil, místo abych byl s rodinou. Stalo se mi to třikrát. Nebo jsem jednou koupil, máme dlouhou zahrádku, tak jsem koupil takovou ošatku holandských tulipánů, aby si to tam ženské zasázely. Tulipány krásně vylezly, rozkvetly. A zase v týdnu říká manželka: ‚Hele, jsem venku, ty jsi stříhal ty tulipány?‘ Někdo přišel a ustříhal je, všechno bylo oholené.“

  • „Za olympijské stříbro nás pozvali do Hrzánského paláce k předsedovi vlády Štrougalovi. Kromě pohoštění dával za zlatou medaili po 30 000 korunách, za stříbrnou byla odměna 10 000 – ať jednotlivci, nebo pro lidi v družstvu. A v hotovosti. Paklíky po stokorunách, dalo se to dát do kapsy, horší bylo, když si Ludva Daněk vzal tři sta stokorun, měl nadité sako. Od předsedy vlády nás převáželi na ROH, na ředitelství, Karel Hoffmann byl předseda.“ – „Ústřední rada odborů to byla...“ – „Ano. Kdo měl stříbro, mohl si vybrat dvoutýdenní tuzemskou rekreaci. Kdo měl zlato, tak Bulharsko. Jeli jsme s manželkou do Tater, do Tatranské Lomnice, tak jsme si užívali.“ – „Co fanoušci doma?“ – „Ježíš, ti nám nadávali, byli údajně nadržení, protože jsme dostali po Rusku neskutečné množství telegramů, které nás povzbuzovaly. Ale zápas s Rusáky u nás do televize nedali, dali nás až na finále. Mělo se hrát v neděli, ale olympiáda byla posunutá kvůli tryzně, tak se hrálo v pondělí ve čtvrt na dvanáct v noci. Slyšel jsem od svých známých, říkali: ‚Čekali jsme, jak budete hrát, zápas skončil v jednu a v půl druhé s ceremoniálem, nevyspali jsme se, a ještě jste hráli tak blbě.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 13.04.2023

    (audio)
    délka: 02:29:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ukázali okupantům, co je bratrství. A ruský trenér zkopal hráče

Jindřich Krepindl v roce 1967 na vojně v Dukle Praha
Jindřich Krepindl v roce 1967 na vojně v Dukle Praha
zdroj: archiv pamětníka

Jindřich Krepindl se narodil 6. července 1948 ve Šťáhlavech na Plzeňsku. Měl dva starší bratry. Maminka pracovala v zahradnictví na zámku, tatínek jako slévač a dílovedoucí v plzeňské Škodovce. Když bylo Jindřichu Krepindlovi dvanáct let, otec zemřel při úniku kysličníku uhelnatého ve Škodovce. Jindřich Krepindl hrál házenou od osmi let, druhou ligu ve Šťáhlavech pak od svých šestnácti let. Vystudoval strojní průmyslovku a v osmnácti letech se dostal do juniorské reprezentace. V červenci 1967 nastoupil na vojnu do Dukly Praha, kde hrál dva roky v jednom týmu s mistry světa. Dvacátého prvního srpna 1968 zažil v kasárnách Dukly na Julisce okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. S ostatními armádními sportovci sundávali u ulic cedule s názvy, aby zmátli okupanty. V roce 1969 přešel do Škody Plzeň, se kterou získal v roce 1974 titul mistra republiky v házené. V roce 1972 vybojoval s národním týmem stříbrné medaile na letních olympijských hrách v Mnichově. V semifinále porazili Sovětský svaz a vrátili mu alespoň na sportovním poli okupaci z roku 1968. V roce 1974 získal s reprezentací na mistrovství světa šesté místo, na olympiádě v roce 1976 v Montrealu sedmé místo. Pamětník vystudoval trenéřinu na FTVS, v roce 1983 odešel trénovat a hrát do západoněmeckého Bad Neustadtu, kde strávil tři roky. Po roce 1989 dělal manažera plzeňských házenkářů, trenéra reprezentace do 21 let, hrál a trénoval ještě ve Spolkové republice Německo a v Plzni měl obchod se sportovním zbožím. S manželkou vychovali dva syny. V roce 2023 žil v Třemošné.