Na Národní jsem si prožila, že je konec. Že nás všechny normálně povraždí
Novinářka, dramaturgyně a producentka Věra Krincvajová se narodila 31. března 1969 v Brně. Část dětství prožila s rodinou v Libyi a už odtamtud posílala do dětského časopisu své první reportáže. Po maturitě na pardubickém gymnáziu nastoupila v roce 1987 na fakultu žurnalistiky v Praze. V té době zažila formující se nezávislé studentské hnutí. Se spolužáky si půjčovali zakázanou literaturu, chodili na protirežimní demonstrace a podepisovali petice. Začali překračovat propast mezi šedou zónou a disentem. V létě roku 1989 je na chmelové brigádě kvůli „filozofování v hospodě” vyslýchala Státní bezpečnost. V říjnu 1989 Věra Krincvajová s kamarádkou Klárou Pospíšilovou propašovaly dopis Václavu Havlovi do Nemocnice Na Františku, kde se skrýval před zatčením, a domluvily s ním rozhovor do plánovaných Studentských listů. Dne 17. listopadu 1989 Věra Krincvajová zažila policejní masakr pokojné studentské demonstrace v Praze na Národní třídě. Působivě líčí dramatické chvíle, kdy se obávala o svůj život, i to, jak ji „krvavou uličkou”, tedy kordonem příslušníků v průchodu do Mikulandské, protáhl neznámý zachránce. Šokované brutalitou zásahu se s Klárou hned druhý den vydaly za tehdejším komunistickým premiérem Ladislavem Adamcem, aby mu ukázaly, že nejsou „živlové”, ale obyčejné studentky. Daly mu pocítit naštvanost studentů, čímž zřejmě přispěly k tomu, že se Adamec následně rozhodl vyjednávat s opozicí. Věra Krincvajová se pak stala redaktorkou nově vzniklých Studentských listů. První zásadní reportáž napsala opět spolu s Klárou z Litvy, bojující o nezávislost na Sovětském svazu. Společně také absolvovaly půlroční žurnalistickou stáž na University of Georgia v USA. V roce 1991 Věra Krincvajová odjela jako válečná reportérka do bývalé Jugoslávie a téměř rok psala reportáže z balkánských front. Byla tiskovou mluvčí protidrogové komise a jako dramaturgyně působila na Nově i v České televizi.