Josef Křístek

„Bohužel když Němci to napadli toho 1. září (Polsko), tak ta možnost už přestala, my jsme se museli snažit. A kapitán Divoký zorganizoval, že teprve 3. září v tom Polsku jsme se snažili přesunout k té naší hlavní skupině. Tak to se podařilo, už jsme tam zažili bombardování, jak našich kasáren v těch Brumovicích, ty byly takový dřevěný, i toho nádraží, to bylo už v dost špatným stavu, a vlakem jsme jeli směrem na Lvov, ale v jednom tom úseku to rozbili tak tím bombardováním, že jsme museli vystoupit a šli jsme pěšky. A dostali jsme se na trať, která jela potom směrem na Lublin, ale když jsme vjížděli do Lublina, tak začalo šílený bombardování těch německých stíhaček a bombardérů, ostřelovaly to ty stuky a ten vlak musel vycouvat kus zpátky. My jsme z toho vyskákali, ale dál jsme se nemohli dostat, protože ten Lublin celý hořel, a večer jsme kromě jednoho strážmistra, který tam zemřel, a ještě byli nějaký zranění, tak jsme se v noci přesunovali na další trať, abychom se dostali na ty Baranowicze. Tak jsme se tam dostali, ale přijeli jsme tam, a on tam nikdo jako nebyl. Oni odešli, protože ta situace je tlačila, bylo vidět, že ti Poláci to nezvládnou, a nám nezbyde nic jiného, než z toho prostoru odejít.“

„Každý mohl na dovolenou, tak já jsem si vybral Alexandrii a Kairo, Káhiru. Sám z tý čety naší jsem se přihlásil. Autama nás odvezli na takovou nouzovou trať v tom Egyptě a jeli jsme na tu Alexandrii a v jednom místě se stalo... No, já jsem nejel v tom vlaku sám, (jeli tam vojáci) i z těch ostatních jednotek, Angličani nebo ti Indové i Poláci. My jsme byli vlastně zařazeni tenkrát tam do polský střelecký brigády jakýsi, víte? A v té Alexandrii se stalo, že ten vlak vykolejil, a my jsme jeli, jak jsou ty spojky, aby to nevypadlo... Poněvadž to bylo stavěný jenom na tom písku a tím vedrem možná někde to povolilo. No ale přijel další vlak a dostali jsme se do tý Alexandrie. A mně ten jeden spobujovník, Rak se, myslím, jmenoval, povídá: ,Já tam znám jednoho majitele penzionu, tak se na něj obrať.‘ Je zajímavý, že v tý Alexandrii jsem se natolik orientoval, že jsem tam došel. A on mě do toho penzionu tam dal. Po dlouhý době jsem se zase mohl vyspat v posteli, vykoupat, najíst, člověk nevěděl, na co tu vidličku nebo ten nůž nebo tu lžičku, na co to má. Takže člověk žil nějakou dobu v pohodě. A v tý Alexandrii, samozřejmě že jsem se šel podívat na děvčata někde, ale prohlídnout si taky tu Alexandrii trochu blíž, přestože jsem tam už byl. Už to člověk trošičku znal, tak jsem tam šel si to znovu prohlídnout. A tam odsud jsem jel do tý Káhiry se podívat, okolo, na ty sfingy, na tu Citadelu – bylo to nádherný a dodneška se obdivuju, že jsem to zvládnul. Sám, víte? Protože ono to bylo mezi těma Arabama taky někdy nanicovatý, to člověk nevěděl, kde ho co potká!“

„Nás potom, poněvadž v Sýrii tam byly nepokoje a byl předpoklad, že to tam budou chtít kvůli naftě, která tam byla, obsadit Němci, a ta vichystická vláda, ta celkem sympatizovala, souhlasila by s tím, tak Angličani chtěli tu Sýrii obsadit a my jsme byli tam do toho taky nasazení. To se odehrávalo tenkrát, my jsme aspoň měli to v tom Libanonu okolo Merjaunu a v těch prostorech. Bylo to dost náročný, poněvadž tam byl dost těžký terén horský a my jsme tam byli zrovna vyslaný s četou, to byl poručík Vašica, který byl velitelem, a já jsem byl v družstvu, kde byl četař aspirant Král a zástupce mu dělal četař Tesařík. No a tak na jednom tom autě z tý čety jsme tam jeli v těch libanonských horách. Dokud jsme jeli takhle dole, tak to bylo dobrý, ale když jsme začali stoupat do těch hor, tak to byla propast, skály, vegetace skoro žádná, sem tam nějakej pokroucenej strom. Ale byla tam taková provizorní cesta, kterou jsme se tam hrabali. Ale měli jsme jednou namále, už to vypadalo, že to nezvládne ten řidič, a už jsem se viděl v tý propasti dole. No ale dorazili jsme do takový vesničky, Cheva (?) se to jmenovalo. To jsme byli uplně vykulený z toho, že to měli, dá se říct, vytesaný v těch skalách, to obydlí, a my jsme měli úkol odzbrojit a průzkum udělat, jestli tam někde se neschovávají ty cizinecký legie a ti Arabi, zbraně jestli tam nemaj. Tak my jsme něco zabavili, ale bylo to strašně riskantní, protože kdyby ti Arabi jenom skulili nějaký šutr tam na nás, tak jsme v tý propasti – to bylo dost riskantní. My jsme to zvládli, ale další skupina, která tam byla, tak měli problémy, protože je začali obkličovat, tak tak, že se z toho dostali ven.“

„Naše četa byla ubytovaná v těch bunkrech, velitelství roty bylo ještě od nás asi takových 200 metrů zpět. A my jsme byli v těch bunkrech tam. Taliáni tenkrát vybudovali takovu pevnost okolo toho Tobruku, to bylo takový vádí, taková propast jako, vádí tomu říkali, to když přišly deště anebo něco, tak to tam prostě hučelo, to bylo vymletý. Jinak to byl písek a skaliska. Tak naším úkolem bylo tam prostě dělat průzumy dopředu, co se děje, co Taliáni tam připravujou, a potom přední hlídky a takový ty... Každou noc musely být vysílaný hlídky, anebo kousek v tom vádí jsem jednou taky s jedním spolubojovníkem tam byl - a to jsme se střídali: on měl hodinu nebo dvě a pak zase já, to si lehnul, a tak jsme se střídali. A jednou jsem se probudil a vidím spolubojovníka, jak spí! To bylo dost nebezpečný, protože oni taky dělali průzkumy. A měli tam nějaký ty Senegalce, ten přišel, podříznul, a bylo po legraci. No a tak jsme to jako potom zvládli. To jsem byl taky na tý přední hlídce na druhý straně toho vádí, tam bylo jen takový nizoučký kamení, aby byl (člověk) trošičku krytý, jinak tam bylo všecko na skalisku dělaný. Tak jsme tam měli ještě s jedním spolubojovníkem hlídku jako a oni zrovna, když jsme tam byli, spustili Italové minometnou palbu. To bylo dost špatný a jsme se divili, že jsme se z toho dostali, že jsme nedostali přímej zásah a nezlikvidovali nás tam. A předtím nebo potom, to nevím, zahynul tam Adámek z naší čety.“