„25. února jsou moje narozeniny, to mi bylo sedmnáct. Jel jsem tramvají přes Karlovo náměstí, kde se shromažďovali vysokoškolští studenti, tak jsem se k nim připojil a šel jsem s těma tisícema študentů na Hrad nahoru Nerudovkou. Tam nás zastavili policajti, samopalama nás tloukli a tlačili zpátky, posílali autobusy, které tam projížděly, a my jsme neměli kam uhnout, někteří kluci vylomili výklady. Dokonce jsem byl nedaleko od jediného výstřelu Února – to vyšlo omylem, někomu to prostřelilo nohu. Pak jsme utekli na náměstí před kostel svatého Mikuláše a křičeli jsme: ‚Nechte je střílet!‘ Potom se policajti rozběhli a mlátili nás.“
„My jsme přeci věděli, že je to falešný, že Slánský není zrádce. Že to není trockisticko-titovská banda špionů a zrádců, jak bylo v té příručce o procesu se Slánským. Pak nám tam vadil antisemitismus. Stálo tam: Slánský, židovské národnosti. Je o tom povídka od Oty Pavla… Já jsem žil ve společnosti lidí, kde jsme věděli, že je to švindl, a už jsme věděli, že ty předválečné procesy v Rusku byly to samé.“
„Měl jsem spíš pocit, že jsme tam třeba. Hned jsem šel za ředitelem jako lékař, který tou dobou dělal hlavně somatiku. Vybavil jsem ošetřovnu, sál, kdyby se něco dělo, věci na poskytnutí pomoci. Léčebna byla podle CO plánů rezervní nemocnicí. Byla určená k tomu, kdyby se něco dělo, nemocnice v Táboře byla třeba vybombardovaná. Sjednotili jsme se. Když přišli, byli jsme hrozně naštvaný. To nejhorší o Rusácích. My jsme ještě z generace, kteří pamatujou, jak nás osvobodili. V pětačtyřicátým jsem měl Rusáky rád, vylezl jsem na tank a jel jsem s nima směrem k Václaváku. Jak seděli u Invalidovny u ohňů, tak jsem tam s nimi byl, ochutnal jsem pohankovou kaši. Nepůjčovali jsme jim kola, protože ty oni nevraceli, a viděl jsem, jak měli takhle hodinky, co posbírali bůhvíjak. Jak byli srdečný a jak byli ožralý, prostě jsem se mezi nima motal jako čtrnáctiletej kluk a v podstatě mi byli sympatický, byl konec války.“
Josef Kříž se narodil 25. února 1931 v Praze Josefu a Alžbětě Křížovým. Jeho starší bratr Jiří ho přivedl ke skautingu a otec mu předal vztah k republice. Jako dítě zažil pohřeb prezidenta Masaryka, mobilizaci, odvody Židů do transportů i zrušení Skauta. Když byl Skaut po válce obnoven, vstoupil pamětník do vodního oddílu Třináctka, který jeho bratr založil s ostatními skauty, s nimiž se v roce 1936 odtrhl od Foglarovy Pražské Dvojky. V den svých sedmnáctých narozenin se účastnil pochodu studentů Nerudovou ulicí na Pražský hrad, demonstrujících na podporu prezidenta Beneše a zachování demokracie. Po maturitě byl Josef Kříž přijat ke studiu psychologie na pražskou filozofickou fakultu, po roce přestoupil a vystudoval medicínu, obor pediatrie. Během studií se oženil, s manželkou Zorou se jim narodila dcera Jana a syn Jakub. Nejdříve působili se ženou jako lékaři v Pardubickém kraji a od roku 1960 žijí v jihočeských Opařanech, kde Josef Kříž pracoval v léčebně jako pediatr, dětský psychiatr a od roku 1967 jako primář. Do KSČ nikdy nevstoupil. V roce 1968 obnovili v Opařanech společně s Josefem Maškem a manželkami činnost vodního oddílu Třináctka. Fungoval i v časech normalizace pod hlavičkou Pionýra, ale uchovával si podstatnou část své skautské symboliky. Dnes má Přístav Třináctka Opařany kolem sto sedmdesáti členů.
