Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Kříž (* 1931  †︎ 2017)

• narozen 25. února 1931 v pražském Karlíně

• 1945–1949 – skautem v oddílu Třináctka

• 25. února 1948 – účastnil se demonstrace vysokoškoláků

• 1950 – maturoval

• přijat na FF UK, obor psychologie, po roce přestoupil a vystudoval medicínu

• 1954 – oženil se

• 1957 – promoval na lékařské fakultě

• po studiích jako lékař do Litomyšle a později do Čáslavi

• od roku 1960 žijí s manželkou v Opařanech, kde oba pracovali v dětské psychiatrické léčebně

• 1968 – obnovil a vedl vodní oddíl Třináctka

• 6. ledna 1990 – návrat Třináctky do obnoveného Junáka

Josef Kříž se narodil a vyrostl v pražském Karlíně. Otec pocházel z prostředí české menšiny v Duchcově, kde převažovali Němci, a mluvil proto skvěle německy, ale také jidiš, díky židovské rodině, u níž se vyučil obchodním příručím. Byl francouzským legionářem z dob první světové války, pracoval za první republiky jako pojišťovací agent u Legiobanky, za války u firmy Siemens a v čase pamětníkových studií jako mistr v továrně. Maminka Alžběta, rozená Švejdová, pracovala jako švadlena, později, když už jí nesloužil tak dobře zrak, jako šatnářka a uklízečka v továrně. Josef Kříž měl o osm let staršího bratra Jiřího, který mu předal vztah ke skautingu. 

Kromě dětských vzpomínek na průmyslový Karlín si vybavuje pohřeb prezidenta Masaryka v roce 1937. Proplétali se davem okolo Wilsonova nádraží. Jako malý kluk toho moc neviděl, ale k matné zářijové vzpomínce si váže Seifertovu báseň k úmrtí prezidenta Osvoboditele: To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě. Vzpomíná i na mobilizaci, kdy jim domovnice klepala v noci na okno, aby se otec šel hlásit do služeb vlasti, ale nakonec se na jeho ročník předvolání nevztahovalo.

Přezdívka od babičky pana Tau 

V roce 1936 byl pamětníkův tehdy třináctiletý bratr Jiří mezi třinácti skauty a vlčaty, kteří se odtrhli od oddílu Foglarovy Dvojky a založili vodácký skautský oddíl Třináctka. „Jako dospělý s nimi byl Ota Dubský s přízviskem Car a Radek Kadlec, který měl později církevní přezdívky. Foglar uměl udělat program pro chlapce, ale když vyrůstali, ne moc dobře snášel, když se zajímali o holky. To mi říkal brácha.“

Za druhé světové války přijelo gestapo Třináctku rozpustit na letní tábor. O pár měsíců později, na podzim 1940, nacisté zrušili skauting úplně. Poté, co zapečetili libeňskou klubovnu, se do ní Jiří Kříž po nocích tajně vloupával a odnášel oddílový inventář. Pamětník ho za to obdivoval. Skauty vzal pod křídla do konce války Klub českých turistů, kam Josef Kříž chodil do roku 1945, kdy se obnovila Třináctka. Základ jeho přezdívky mu dala paní Šimánková, babička Otto Šimánka, představitele pana Tau, která patřila k přátelské rodině karlínských domovníků a na Josefa volávala Pepiťo. Ostatní kluci z toho udělali Tipťop a konečná verze přezdívky Tip zůstala pamětníkovi dodnes. Pravidelné schůzky, dvě výpravy do měsíce, zimní a letní vodácké tábory, tím vším žil oddíl v poválečné euforii, než přišel v roce 1949 další zákaz činnosti, tentokrát od komunistů. Tím v praktické rovině Skaut pro Josefa Kříže skončil až do svého návratu v šedesátých letech. 

Na konci války bylo pamětníkovi čtrnáct let. Byl dost velký na to, aby prahnul po tom, zapojit se do Pražského povstání, ale příliš malý z pohledu dospělých. „Když začalo povstání, byla sobota a z rádia šly výzvy, aby lidi šli na pomoc rozhlasu. U nás na rohu naskakovali chlapi na nákladní auto, že tam jedou, já jsem tam šel taky, ale oni mě vyhodili. Koukli se na mě a řekli: ‚Ty sem nelez!‘“ 

Strach změnu urychloval

Otec měl blízko k národním socialistům, které po válce v roce 1946 volil. Změna, jež se blížila, přišla z pamětníkova pohledu náhle a neúprosně. V den svých sedmnáctých narozenin, 25. února 1948, se připojil k demonstraci vysokoškoláků podporujících demokracii a prezidenta Edvarda Beneše, zatímco se na Václavské náměstí právě z Pražského hradu vrátil Klement Gottwald. 

Komunisté uchvátili moc, utnuli svobodný tisk, prováděli stranické, studijní a další čistky a prověrky a s tím začaly represe a popravy. Nikdo si nemohl být jistý, kdo a kde zaznamená a nahlásí neuváženě vyřčený názor, kádrové profily se plnily udáními. Ačkoli, jak sám Josef Kříž říká, měl třídní původ z hlediska režimních požadavků ideální, a neměl tudíž problém dostat se na školu, i on se takového hlášení dočkal. V roce 1953 pracoval jako brigádník na stavbě Stalinova pomníku na pražské Letné, kde se zastal slabšího kluka před dvěma agresory. Měl však smůlu, že šlo o činovníky KSČ a ROH. Hlášení na filozofickou fakultu na sebe nenechalo dlouho čekat. 

Po gymnáziu začal studovat psychologii na filozofické fakultě v Praze, ale pojetí studia na počátku padesátých let se mu nelíbilo, a proto přestoupil na medicínu. Během studia se oženil se svou láskou ze Skauta Zorou a postupně se jim narodily dvě děti. Po promoci v roce 1957 odešel za prací do Pardubického kraje, kde už jeho žena působila jako zubařka. Zákoník práce v té době neexistoval, lékaře umisťoval po republice distribuční systém, a tak mohli Křížovi považovat za štěstí, že je od sebe dělilo jen sedmdesát kilometrů. Když se ale o tři roky později rozhodli pro přesun do Opařan, kde pro ně vytvořili místo na stomatologii a dětské psychiatrii, bylo nutné zažádat o přeložení a počkat, než za ně najdou náhradu do Pardubického kraje, který opouštěli. Na jedné straně potupná a zdlouhavá procedura, na druhé jim bylo proplaceno stěhování. 

Opařany a obnova Třináctky

Josef Kříž začal v opařanské léčebně jako pediatr a později svůj odborný záběr rozšířil na dětskou psychiatrii, na jejímž oddělení se i jako nestraník stal koncem šedesátých let primářem. Ve stejné době se začal věnovat myšlence na obnovu vodáckého oddílu přímo v Opařanech a v roce 1968 ji spolu s Josefem Maškem uskutečnil. Uspořádali tábor a o rok později už měli vlastní pramice. 

V době sovětské invaze trávil pamětník čas s rodinou v Rakousku, a ač jim z mnoha stran přicházely nabídky, aby zůstali, že se o ně postarají, cítil jako lékař zodpovědnost a do Československa se vrátili. Okupace a její důsledky se nevyhnuly ani skautským organizacím. Pro Třináctku přišlo další rušení činnosti v roce 1970, kdy skauti museli vše předat pionýrům. Pozoruhodnou shodou okolností se však veškerá skautská symbolika oddílu někam zatoulala a nedošlo k jejímu odevzdání, našla se opět – dobře střežená – po roce 1989. Oddíl vodních skautů přešel pod hlavičku Pionýra, ale ponechal si svou původní symboliku názvu, pokřiku a písní. „Tradice zůstala. Chyběla tam ta lilie, ale místo ní tam byla Třináctka. Ta byla zástupná.“ Důležitým pilířem oddílu byla kategorie „blbejch keců“, kterou si Třináctka nesla ještě z dob svých počátků a nadále ji rozšiřovala. Patřily mezi ně univerzální hlášky typu „Máme dost času, můžeme jít zkratkama“ nebo „Určíme dobrovolníky“.

Josef Kříž je na dnešní podobu Třináctky hrdý. V současnosti má jejich Přístav Třináctka Opařany sto osmdesát lidí, v oddílu je třetina dětí z místní školy a dostavují novou klubovnu. Současní vedoucí v oddílu sami vyrostli a pamětník má, jak říká, roli „symbolického dědka“, který vše s radostí a pocitem zadostiučinění sleduje.