Vojtěch Kříž

* 1944

  • „Když bylo 22. srpna, tak ta noční šichta odmítla vyfárat. Bachaři se báli sfárat dolů a taky se báli, aby vězni neotevřeli muniční sklady. Oni házeli dolů, určitě to neznáte – když byl na šachtě poplach, tak se tam naházely ampule, merkaptan se ten plyn jmenoval. Byl to strašný smrad. Stroje v šachtě se poháněly stlačeným plynem. Merkaptan se dával v ampulích do krabic u kompresorů, stlačený vzduch to hnal do šachty a za chvilku to bylo všude cítit. Šachta 16 byla vtažná jáma. Naházeli to tam, a když jsme začali fárat, tak ten merkaptan tam smrděl ještě dlouhou dobu. Také jsem pak viděl, když ti bachaři potrestané vězně pochytali a vodili na povrchu s pouty.“

  • „Ta kasárna, to byla bývalá tabáková továrna v Táboře. Nás tam bylo 120 lidí na pokoji. Byl tam jeden dozorčí. V šest hodin budíček a rozcvička. Kasárna byla do čtverce. Já jsem byl pátá rota, první četa, a byla vždy dvě družstva, áčko a béčko. Ta měla dva velitele, svobodníky. Když nám dali tu rozcvičku do sedmi hodin, tak někteří kluci padali na hubu a měli toho na celý den dost. Pak byla snídaně, vařili nám dobře. V osm hodin nástup a do zaměstnání. My jako tankisté jsme chodili na učebny, kde nás učili teorii, a pak na tankodromy. Říkali nám: 'Za tankem jako v tanku,' byli jsme zabahnění. V poledne nástup na oběd, přišli jsme zamazaní, kanady zabalené do bláta. Museli jsme to vyčistit utěrkou a museli jsme jít čistí a umytí. Tekla tam jen studená voda, akorát jednou za týden, když jsme se sprchovali, v pátek nebo v sobotu, tekla teplá. Vyčistit, umýt a nástup. Po obědě další zaměstnání, tankodrom a učebny. Vycházky jsme měli asi jednou za měsíc. Byla to doopravdy tvrdá vojna.“

  • „Byly tam velké dohady, co se děje, nikdo nevěděl. Nakonec to dopadlo tak, že jsme řekli: ‚Ne, fárat se nebude.‘ Ale co nám zbývalo? Byly tam velké nabíjecí stanice, velké trafo a čerpací stanice. Voda se musela ze šachty čerpat pořád, tak tenkrát nás bylo šest kluků, kteří jsme na ta patra sfárali, jinak nikdo. Sfáralo nás šest, na každé patro dva, vypnout nabíječky, vypnout trafačky a zajistit čerpadla. Jeli jsme dolů a nevěděli, jestli se vrátíme nahoru. Vyfárali jsme a tam byly velké manifestace. Lidé tam stáli a nad tím viselo: ‚Už ani gram uranu,‘ po těch střechách.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    knihovna ZŠ Jiráskovy Sady, Příbram, 23.11.2017

    ()
    délka: 
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Příbram, 10.06.2022

    (audio)
    délka: 01:20:47
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

„Ani gram uranu okupantům!“ bylo heslo ve stávce horníků za sovětské okupace v roce 1968

Základní vojenská služba
Základní vojenská služba
zdroj: archiv pamětníka

Vojtěch Kříž se narodil 2. dubna 1944 v Příbrami do rodiny zemědělce Vojtěcha Kříže a jeho ženy Marty, roz. Novotné. Bydleli v Raděticích. Otce si nepamatuje, protože ten v roce 1945 přišel nešťastnou náhodou (vlastní výstřel z pušky) o život. Když se matka znovu provdala, přivedla na svět další dvě děti. Vojtěch se od otčíma dočkal jen hrubého zacházení, nerad na něj vzpomíná. Od dětství tvrdě pracoval a byl zvyklý na nedostatek. V době kolektivizace vstoupila matka do jednotného zemědělského družstva, Vojtěch jí musel pomáhat v kravíně. V letech 1958–1961 se vyučil důlním elektrozámečníkem v Příbrami, poté nastoupil do dolů jako elektrozámečník – opravoval důlní stroje a vozítka. V letech 1963–1965 absolvoval základní vojenskou službu v Táboře u tankistů a poddůstojnickou školu. Na vojně se nechal přesvědčit ke vstupu do KSČ. V roce 1966 nastoupil do uranových dolů, na šachtu č. 16. Po vstupu vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 se spolu s kolegy účastnil týdenní stávky na protest proti okupaci a dodávání uranu do SSSR. Horníci udržovali důlní zařízení a zajišťovali chod čerpadel, aby se doly nezatopily, ale jinak nepracovali. Vzpomíná na chaos, který okupace vyvolala, na lidi nakupující všemožné zásoby, hesla typu „Už ani gram uranu!“ Po okupaci vystoupil z KSČ. V roce 1969 se oženil a pustil se do stavby rodinného domu. Celkem odfáral 11 let. V roce 1977 se mu přihodil těžký úraz, poté mohl pracovat pouze na povrchu. Má syna a vnoučata. Po revoluci pracoval v rodinném podniku – chovu a prodeji dobytka. Od roku 2012 provádí návštěvníky v Hornickém muzeu v Příbrami – Březových Horách.