Sylvie Krobová

* 1968

  • „Táta jenom říkal jednou, že kdyby opravdu nakonec došlo na slova policajtů, že mě seberou do toho děcáku, tak že by to musel podepsat. Ale udělal by to stejně, jako to udělali jiní kamarádi, kteří přijdou a v té Chartě řeknou: ,Já jsem musel, nebo bych přišel o dceru.‘ A v ten moment, to mi bylo vysvětlené, že můj táta natočil takový dokumentární film o Marečkovi, na kterého se potom zlobili po letech, že něco podepsal, a on právě byl jeden z těch, který přišel na Chartu a řekl, že to musel udělat, že byl zmlácený a že má černou díru. V ten moment se ti lidé zdekovali a nebyli. Takže nebyli k použití. Napsalo se to do Infochu Charty, že je to takhle, a tím byli pro StB úplně znehodnocení. Takže táta říkal, že by to asi pak musel udělat takhle, aby o mě nepřišel. Bylo štěstí, že to bylo jenom výhrůžky.“

  • „Je fakt, že Horský hotel pro mě byl neuvěřitelný. Najednou jsme stáli Na Zábradlí na jevišti, divadlo bylo narvané lidmi. Vašek Havel se přišel potom s námi poklonit a to bylo nádherné, atmosféra byla fantastická. My jsme s Horským hotelem projeli Slovensko, Rimavskou Sobotu, Bratislavu, Brno… Opravdu jsme měli hodně štací s tím představením a bylo to příjemné. Zkoušky s tátou byly dost náročné, protože jsem jeho dcera, ale jinak to byl hezký čas, musím říct. A vlastně na Hrádečku u toho Horského hotelu si pamatuji takovou věc… Tam jsem Olgu [Havlovou] zase viděla, ona tam byla, a bylo tam asi tři sta lidí, bylo tam strašně moc lidí na té zahradě, protože už byli ,prezidentovi‘, tak to samozřejmě naboptnalo, už to nebylo spiklenectví, přátelské setkávání lidí, herců a kulisáků, co hráli v Divadle Na tahu. Najednou tam byla společnost úplně jiná a odevšad. Olga tam tak stála uprostřed zahrady a ten hlouček se jí ptal, jestli bude levnější benzín a jestli támhleto a my jsme tam jenom stáli pod naší třešní. A Olga nás viděla a říkala: ,Prosím vás, jděte všichni pryč, támhle stojí Bilbo se Sylvou a já si s nimi chci chvilku povídat. Konečně tam jenom stojí a nechtějí nic.‘ My jsme tak jako popošli, a než jsme k ní došli, tak tam ten hrozen byl zas.“

  • „A nejhezčí to bylo kolem revoluce, to už bylo v pátém [ročníku], kdy paní profesorka [Pávková]… Tam byly takové blankety, ne v recepci, ale ve vrátnici, kdy jste mohla najednou podepsat v té revoluci cokoliv. To znamená Několik vět, Chartu 77, mohla jste odejít z komunistické strany a rovnou do OF. A teď jsem tam viděla jako člen výboru, tak jsem koukala, kdo tam chodí a co podepisuje. A paní profesorka se z komunistické strany přepsala do OF. To bylo moc zajímavé. Pak tam přišel Daniel Hůlka, který přišel dost pozdě, kdy už jsme byli rozjetý jako skupina, která funguje a pracuje. A on toho moc nenadělal, on tam tak seděl a popíjel a ten podepsal Chartu 77. Tak jsem si říkala: Chlapče, myslím si, že to je teď výborný. Takže to byly takové paradoxy, to člověk koukal do říše podivných věcí. Pak jsem začala teprve chápat, že spravedlnost je jedna věc, ale že lidi fungují nějakým zvláštním způsobem.“

  • „Tady je krásná příhoda, kdy Pavel Landovský často jezdil na Hrádeček a jednou šli do lesa s Vaškem Havlem a našli tam kabel. Tak šli po tom kabelu a došli k takovému kurníku v lese a tam zjistili, že oni to tam nahoře natáčejí a jde to do lesa do toho kurníku a tam sedí někdo a ten to tam přebírá a posílá to na to nějaké hlavní velitelství. Tak ustřihli ten kabel, namotali ho a odnesli ho do sběrných surovin. Pak šli za to na pivo.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Příbram, 17.01.2020

    (audio)
    délka: 38:02
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
  • 2

    Praha, 19.08.2021

    (audio)
    délka: 01:39:32
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha , 06.10.2021

    (audio)
    délka: 01:20:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

V každé době lze žít kvalitní život, hledat dobro a lásku

Sylvie Krobová  2006
Sylvie Krobová 2006
zdroj: Archiv pamětnice

Sylvie Krobová se narodila 14. srpna 1968. Od dvou let byla svěřena do péče otce, režiséra a chartisty Andreje Kroba. Její dětství bylo komplikované, ale zároveň plné inspirativních lidí. Velmi blízký vztah měla s Olgou Havlovou. Toužila stát se operní zpěvačkou a vystudovala Pražskou konzervatoř. Koncem 80. let minulého století se přirozeně přidala k aktivitám rodinných přátel – chodila na demonstrace, hrála v Havlově hře Pokoušení, podepsala Několik vět a s manželem Jiřím Bilbem Reidingerem získávali další podpisy. V době sametové revoluce spoluzakládala studentský stávkový výbor na konzervatoři. Po ukončení školy a narození dcer jí zdravotní potíže na mnoho let nedovolovaly zpívat. Nejvíce času tak trávila a tráví společně se svým manželem v rodinném divadle Bilbo compagnie, které se zaměřuje na tvorbu pro děti i dospělé. Časem se ke zpěvu vrátila, vydala několik CD, píše hudbu i texty. Vyšly jí i dvě sbírky básní. V poslední době se věnuje také muzikoterapii. V době natáčení v roce 2021 bydlela s manželem v Nové Vsi pod Pleší.