Jarmila Kročková

„Určitě jsem byla strašně nadšená, když byl zvolený prezidentem. Byl velice respektovaný v zahraničí. Bohužel tady tak respektovaný nebyl. Ale jako každý člověk dělal chyby. To byl jednoznačně, jednoznačně nejlepší prezident, jakého jsme měli. Byl to noblesní pán, vzdělaný, bylo vidět, že je to umělec, takže spousta takových těch uměleckých licencí tam v jeho projevu byla. Bez diskusí prostě, respektovaná osoba. Bohužel byl více respektovaný v zahraničí než u nás. Tady spousta lidí nebyla připravená na takovouto změnu. Já jsem sama samozřejmě o jeho existenci věděla. Byla jsem trochu v kontaktu s chartisty, ale velmi málo (...) Tady se bohužel vytratila taková ta tolerance. Mezi lidmi je strašně moc zloby, vypichují taková ta negativa. Já si myslím, že ten život není černobílý, život je prostě pestrý. I ten Havel nebyl černobílý, byl to člověk, jako jsme všichni, to znamená člověk chybující. Ale ve své podstatě je to osoba hodná obdivu, že do toho šel. Já jsem si velmi vážila jeho ženy. Olga Havlová byla velice skromná, ale taková úderná, takový ten její sarkastický přístup, že se z toho nepodělají. Byla taková živelná, což potom se u toho Havla... ale ono je to těžký říct, že se to vytratilo. Taky se pohyboval v určitém prostředí, takže strašně těžko může člověk jednoznačně říct – tohle neměl udělat nebo tohle měl udělat. Vůbec bych si netroufla něco posuzovat, protože v tom prostředí jsme se nikdo nepohybovali. Každopádně to byl čestný člověk, myslel to dobře. Snažil se obklopovat lidmi, kteří byli v rámci možností slušní... ne vždycky se to povede, o tom žádná...“

„Pak přišla 50. léta, kdy byl otec odsouzen na patnáct let za vlastizradu a já nevím za co ještě. V té době, myslím, že tři dny poté, co zatkli mého otce, aniž by tušil cokoliv – odjel do Prahy na nějaké jednání a už se nevrátil. Tři dny poté zatkli moji matku. A z vyprávění vím, že to pro ni bylo strašné. Ona nevěděla, co je s otcem, nevěděla, co se stalo. Vůbec netušila. Zatkli ji, nás vzali také a někde cestou nás od mámy oddělili. Mámu odvezli jedním autem a nás odvezli druhým autem, to vím také z vyprávění. Bratr skončil v dětském domově v Budišově, což je na Ostravsku. Mně bylo tenkrát tři a půl roku, ani ne tři a půl, protože mámu zavřeli v lednu a já jsem listopadová, takže tři a kousek. Mě odvezli do Beskyd k estébákům. Byl to takový starší manželský pár. Přejmenovali mě, jmenovala jsem se Jarmila Nevludová. Přestože sestra mojí mámy, ta žila v Košicích, a sestra otce, která bydlela v Teplicích s manželem, synem a dcerou, pátraly po tom, kde jsme, co je s námi, tak jim žádné informace nebyly poskytnuty. Mámu zavřeli, bylo jí šestatřicet. Odcházela jako krásná černovlasá žena a za dva roky, byla tedy jenom dva roky ve vazbě, nebyla nikdy odsouzená, vyšla jako bílá paní. Nikdy jsem ji už nezažila, nikdy neviděla v těch černých vlasech. Ty znám jen z fotek. Vím také z vyprávění, že po dobu těch dvou let, kdy už tedy probíhaly ty procesy, ji několikrát vybízeli, aby se s manželem rozvedla, že ji propustí a že ji pustí za dětmi. A že když se rozvede a zřekne se ho, tak že zase všechno může být jako... Musím říct, že máma byla statečná, nepřistoupila na to. A také z vyprávění vím, že jí estébáci diktovali dopisy, kdy jí diktovali, co dělám já, co dělá brácha, a ty dopisy posílali (otci). Víme to i s bráchou, že ty dopisy existovaly. O tom nám máma vyprávěla, že jí skutečně diktovali, že já si hraji na písku a já nevím co a brácha něco, a ona přitom nevěděla, kde jsme. To muselo být šílený, to si vůbec nedovedu představit! Ale z vyprávění vím, že něco takového bylo, protože oni vyvíjeli na otce velký psychický tlak. Vymýšleli konstrukce, aby se doznal, tak prostě, takový ten... od těch esesáků se toho hodně naučili, nebo já nevím, kdo od koho...“