Jiří Krotil

„V Regensburgu v Goethe Schule jsem potkal člověka, kterého jsem znal od vidění ještě z Československa. Oba jsme totiž běhali Velkou kunratickou. Byl to Ota Rambousek. On byl také v Sokole, ovšem už mezi muži, zatímco já byl ještě dorostenec. Tak jsme se dali dohromady a celou dobu drželi spolu. A muselo to být těsně před Vánoci 1948, kdy Ota začal ‚chodit‘. A první jeho cesta vedla mimo jiné k mojí rodině. Zapojil do práce mého druhého švagra Svatopluka Lacinu. Pokud vím, mělo se jednat o obstarávání čistých dokladů, případně razítek. Ota o tom všem z pochopitelných důvodů mnoho nemluvil. Kudy chodí, kam… Jen třeba řekl: ‚Pozdravují tě z domova, doma je to tak a tak…‘“

„5. července 1948 jsme sedli na vlak a odjeli do Chodova. Nebo Trhanova, to už si přesně nepamatuji. Ukázalo se, že Václav Široký je nemocný a zůstal na hotelu. Takže jsme šli jen já a Rudolf Bláha, zvaný Ruďka. Nejdřív na Pec pod Čerchovem a potom ‚starou pecáckou cestou‘ nahoru na Čerchov. Tam jsme vylezli na Kurzovu rozhlednu obhlédnout terén. Waldmünchen, do kterého jsme potom přišli, odtud ale vidět nebyl. Při naší cestě k hranici nám pomohl Josef Mráz, zvaný Baron, dorostenec domažlického Sokola. Jestli se nemýlím, jeho otec byl u finanční stráže, takže nám vysvětlil, jak ta hranice vede. Po menších zmatcích jsme již zanedlouho lesní cestou sestupovali dolů do Bavor. Brzy nám přišel vstříc německý finančník. Tomu bylo hned jasné, o co jde. Zavedl nás na finanční úřad, kde jsme vypověděli, co bylo, a museli jsme odevzdat peníze, které jsme měli. Byl tam člověk, který mluvil polsky i česky, tak nás vyslechli. Potom jsme byli posláni do jedné vily k dalšímu výslechu. Později se ukázalo, že to byla CIC. Ti měli také tlumočníka. Ovšem záhy viděli, že žádné zvláštní zprávy pro ně nemáme, tak to tím skončilo.“