Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Kroupová (* 1950)

• narodila se 13. října 1950 v Praze

• maminka byla spisovatelka Hana Prošková

• vystudovala vysokou školu se zaměřením na chemii

• navštěvovala bytové semináře profesorky Růženy Vackové

• jejím manželem je Daniel Kroupa, signatář Charty 77

• vychovali šest dětí

• v roce 2020 pracovala na Hudební akademii múzických umění v Praze

Ženy disidentů většinou stojí trochu v pozadí příběhů, které se obvykle vypráví. Jejich role přitom byla často velmi zásadní pro fungování rodin, které se postavily totalitnímu režimu. Marie Kroupová vzpomíná, že pražská disidentská scéna fungovala jako komunita, která si pomáhala a navzájem se podporovala. Často to byly právě ženy, které si vypomáhaly v náročných chvílích, kdy byli jejich partneři ve vězení či u výslechů. Marie Kroupová popisuje všudypřítomný pocit strachu, který je opustil až s pádem komunistického režimu.

Ve školním rozhlase hlásili, že máme rodiče tmáře

Narodila se v Praze v roce 1950. Rodiče se rozvedli, když jí byly tři roky. Otec s ní i jejími sestrami brzy přerušil kontakt kvůli nové rodině, kterou založil. Maminka Hana Prošková byla spisovatelkou, psala oblíbené detektivní příběhy. „Máma se vždycky zavřela do pokoje, jedla jen suchý chleba a pila vodu a za čtyři dny napsala celou detektivku.“

Maminka pocházela z rodiny pražského stavitele, který měl osm dětí. Aby udržel své nejbližší pohromadě, koupil za Prahou statek, kde se mohli všichni setkávat. Jeho potomci se v osadě Cholín na břehu Slapské přehrady scházejí dodnes. „Kolik nás je celkem, nevím, nikdy jsme se nedopočítali, ale je to přibližně 200 lidí, nejspíš i více.“

Maminka i s dcerami chodila do kostela, což sice nebylo v padesátých a šedesátých letech přímo zakázané, ale ten, kdo navštěvoval bohoslužby, se vystavoval zájmu soudruhů všeho druhu. „Kostel byl naproti škole, tak nás školník hlásil, že jsme byli v kostele.“ Když byla ve škole zrušena povinná výuka náboženství, maminka Marii i sestry na hodiny přesto přihlásila. „Pak nás jmenovali ve školním rozhlase, že máme rodiče tmáře, když nás přihlásili na náboženství.“ Tou dobou už věděla, že to, co jim říkají ve škole, nemusí být vždycky pravda a že existují dva rozdílné světy – jeden skutečný, doma, a druhý ve škole, kde si musí dávat pozor na to, co říká.

Marie chodila s mladší sestrou na neoficiální bytové přednášky k profesorce Růženě Vackové, kunsthistoričce a dlouholeté politické vězeňkyni. „Když jste se tenkrát chtěli něco dozvědět, museli jste buď zvolit samostudium, nebo se bavit s chytrými lidmi, ve škole jste se nedozvěděli skoro nic.“ Na přednáškách se seznámila se svým budoucím manželem, Danielem Kroupou.

Tři děti, to už byl závazek

Její ambice stát se novinářkou narazila hned při pokusu přihlásit se na příslušnou vysokou školu. Špatný kádrový profil znamenal víc než skutečné znalosti a vědomosti. Jediná škola, kam se mohla úspěšně zapsat, byla v oboru chemie. Dobu studií si o hodně prodloužila. Ve druhém ročníku se jí narodil první syn, další děti přišly na svět hned krátce po sobě. Celkem mají Kroupovi šest potomků.

„Když se narodil třetí syn, v prosinci roku 1976, přišel k nám krátce nato v lednu Martin Palouš a přinesl Chartu 77.“ Kroupovi se rozhodli, že Chartu podepíše jen manžel Daniel. „Tři děti už byl závazek, který jsme neuměli a nechtěli riskovat.“ To, že budou následovat určité represe, už tak trochu tušili. O tom, jak velký kolotoč režim kolem Charty 77 roztočí, se jim ale ani nesnilo.

„Nutili podepsat Antichartu lidi, kteří ani Chartu neviděli, nevěděli, co se v ní píše.“ K těm, kteří oficiální prohlášení loajality k režimu podepsali, má paní Kroupová smířlivý postoj. „Podepsali, protože mysleli, že musí. Spíš jsem se styděla za ty, kteří později říkali, že za to nemohli nebo že nevěděli, co podepisují. Prý mysleli, že je to nějaká prezenční listina. Určitě to tenkrát věděli. Já bych po nikom nechtěla, aby prokazoval, jak byl statečný. Soudit člověk asi moc nemá smysl, strach je lidský, to jde odpustit.“

Daniel Kroupa byl vyloučen ze studia vysoké školy a dál se dovzdělával pomocí bytových seminářů a přednášek. Sám pak u sebe doma pořádal podobné přednášky pro studenty, kteří často pocházeli z disidentských rodin a studium vysokých škol jim režim odpíral. Marie Kroupová rychle pochopila, že hrozba manželova uvěznění pro ni znamená nutnost dokončit studia, aby byla případně schopna rodinu uživit sama. „Ten obor mě nebavil, ale měla jsem fajn profesory, kteří se za mě postavili, když mě chtěli z fakulty vyhodit.“ Vysokou školu po narození čtvrtého syna dostudovala dálkově.

Přijeli v pět ráno, dvě auta, pět policajtů

V době po manželově podpisu Charty 77 se do jejího života vplížil neodbytný a neustálý strach. „Ten tichý strach, který je pořád. Strach o Dana, o děti. Ten strach měli všichni, kteří nešli s proudem, protože kdykoliv se kdokoliv znelíbil, tak se vždycky něco našlo. U výslechů třeba Danovi říkali, že já jsem ve vedlejší místnosti a děti rozvezli do dětských domovů.“

Daniel Kroupa byl zatčen několikrát. Většinou si pro něj přijeli v brzkých ranních hodinách. „Přijeli v pět ráno, dvě auta, pět policajtů. Kopali do dveří a bušili, randál na celý barák. Když jsem otevřela, tak ječeli, aby šel manžel s nimi.“ V ten moment ji strach opustil a dokázala se spravedlivě naštvat. „Křičeli jsme na sebe, já se jim pokusila zabouchnout dveře a oni tam strčili nohu.“

Z plánovaného soudního procesu tehdy sešlo a Daniel Kroupa se vězení vyhnul. Ze zatýkání se po čase stala pro rodinu Kroupových součást jejich života. V době významných výročí se režim bál demonstrací a protestů a většinu disidentů v tom období zatýkali řadoví policisté z okrsků, drželi je na služebně několik hodin a pak je propustili.

To zvedne ze židle i ty, co mlčí

O studentské demonstraci, nahlášené na 17. listopad, věděla dopředu od studentů, kteří k nim docházeli na bytové semináře. „Jela jsem se s mladšími dětmi podívat do města, co se děje. Viděla jsem policisty na Karlově náměstí, a pak hodně studentů na Albertově, tam to zatím nevypadalo, že by se k něčemu schylovalo. Nemám ráda davy, tak jsem vzala děti a jeli jsme domů.“

Šok přišel večer, kdy se u Kroupů objevilo pár studentů, kteří byli zbiti na Národní třídě a vyprávěli, jak tam situace vypadá. Poslední kapkou byla zpráva o zabitém studentovi. „Říkali jsme si, že to je něco tak příšerného, že to zvedne ze židle i ty lidi, co mlčí. A taky se to stalo. Přitom to nebyla pravda, žádný student zabit nebyl.“

Dny následující po 17. listopadu popisuje jako hektické, manžel Daniel se okamžitě zapojil do revolučního dění. Když bylo jasné, že pád komunismu už je nevyhnutelný, konečně ji opustil ten tíživý tichý strach.

Marie Kroupová své vyprávění několikrát komentuje větou, že jí se přece nic moc nedělo, že jiné ženy disidentů na tom byly mnohem hůř. Zejména zmiňuje osudy mimopražských signatářů Charty 77, kteří neměli oporu mezi nejbližšími přáteli. Ke zvládnutí životních peripetií pomáhá Marii Kroupové její optimistická povaha a názor, že všechno ošklivé má i dobrou stránku.