Marie Kroupová

* 1950

  • Vnučka: "A tak celkově, z čeho jsi měla největší strach?" – "No, že Dana zavřou, že když Dan někam šel, tak jsem vždycky měla hrozný strach, aby se vrátil. Protože když chodil k Havlům, tak tam nikdy člověk nevěděl, jestli se vrátí, jestli to vyberou, nebo nevyberou. Když chodil na ty semináře, všechny možné přednášky, a to jsem taky nikdy nevěděla, jestli se vrátí, nebo nevrátí. No a o děti jsem měla hrozný strach." Paní učitelka: "A vyhrožovali vám nějakým způsobem, třeba že vám ty děti seberou?" – "Manželovi, vždycky u všech výslechů, to bylo takové, že: 'Pane Kroupa, nemyslete si, vedle v místnosti sedí vaše žena, děti jsme rozvezli po dětských domovech.' – Paní učitelka: "Takhle mu lhali." – Vnučka: "A co to vlastně bylo – bytové semináře?" – "To bylo... ty vysoké školy sice byly v určitém směru docela dobré, ale to, co by měly vyučovat, tak to nevyučovaly. Takže takoví lidé, kterým šlo o něco, zvlášť filozofové nebo historici nebo ty humanitní vědy, protože ty se dají učit tím, že si to lidé vypráví nebo čtou... tak si vlastně založili takové domácí vyučovací semináře. U nás běžely dokonce dva, a to bylo dva dny v týdnu. Každý týden, a my jsme ty studenty, kteří k nám chodili, tak my jsme je opravdu vybírali, bylo to vždycky na doporučení někoho. Nebo to byli taky z velké části děti disidentů, dospívající. Nebo [ti,] kteří se nedostali do školy. Disidentské děti – většina z nich se potom na vysoké nedostala. Janek třeba byl vlastně poslední, jeden z posledních, který se nedostal na gymnázium. Janek dělal zkoušky na gymnázium a nedostal se. Teda dostal se, dostali jsme papír, že je přijatý, že zkoušky měl dobré a že ho přijali, a za týden nato přišlo, že bohužel došlo k omylu a že přijatý není. A protože jsem znala toho pana ředitele, protože to byl katolík a byl to hodný člověk, tak nám zavolal a řekl: 'Hele, já nemůžu dělat vůbec nic, prostě přišel příkaz, my Janka vzít nemůžeme.' A dal mi všechny papíry a já jsem potom telefonovala po všech možných školách a nakonec jsme Janka dostali na chemickou průmyslovku. Protože ty průmyslovky byly v tomhle vlastně trošku snadnější, takže Janek první ročník chodil na chemickou průmyslovku, byl tam úplně zoufalý a nešťastný, ale za rok naštěstí přišla revoluce a Janek se vrátil na gymnázium."

  • "To udělali, že oni přišli, já jsem řekla, že manžel není doma, že je v práci. A s dětmi jsme vyrazili a mazala jsem do budky, zavolala jsem z budky manželovi do vodárny, protože tenkrát byl ve vodárně jako strojník, že na něj čekají a že si pro něj přišli. A on řekl: 'Tak jo, tak já přijedu autem, ale přijedu dozadu na dvůr.' Protože ten barák byl takhle do ulice a byla to taková nudle, několik vchodů to mělo. Novodobý cihlový panelák, vestavěný do proluky. Tam byla taková obrovská vrata, kterými se vjíždělo dozadu do dvora a za tím barákem byly garáže, vjezdy do garáží. A my jsme měli úplně na kraji k našemu bytu do třetího patra ten vjezd na ten dvůr, byl na druhé straně toho dlouhého baráku. Tak jsem řekla: 'Prima.' Manžel mi říkal: 'Budu tam tak za půl hodiny.' Tak když vjel do toho dvora, já jsem poslala Janka, ať se jde podívat, jestli už táta přijel. Koukali jsme z balkónu, čekali jsme na něj. A jakmile jsem viděla, že Dan s fiátkem přijel na ten dvůr, tak postupně děti chodily a nosily batůžky s věcmi, nanosily to do toho fiátka, Dan je nastrkal do auta. Poslední jsem šla já s malým Martinem. Sedli jsme do auta a prostě jsme jim ujeli. Viděli jsme, jak tam ti policajti sedí v autě, čekají na Dana, a my vesele a šťastně ujeli na Cholín. Děti byly úplně bez sebe štěstím."

  • "Protože já jsem se vlastně neustále o děti strašně bála. Hrozně. Vlastně celou tu dobu po Chartě. Jako nejhorší... nic nebylo tak strašlivé jako takový ten tichý strach, ten strach, který je pořád a pořád. O Dana, o děti, protože stát se mohlo kdykoliv cokoliv. A to jsme nebyli jenom my. To měli všichni. Jenom lidi, kteří měli pocit, že neukážou, co si myslí, nebo se trošku jako chránili, jeli s tím davem a nic, tak je tohle mohlo potkat kdykoliv. Kdykoliv se kdokoliv znelíbil, tak se vždycky něco našlo." – Paní učitelka: "Takže vy jste nebyla postavená do té situace, že byste musela být s dětmi sama?" – "Nebyla, já jsem Chartu nepodepsala a Dana nikdy nezavřeli, jenom vlastně dvakrát byly takové opravdu ošklivé situace. Jedna byla, kdy oni vždycky když zatýkali, tak chodili tak v pět ráno. Strašlivé kopání a bušení do dveří. My jsme oba vylítli, no a to byla hrozná legrace, musím říct. Oni přijeli s dvěma auty, pro jednoho chlapíka. Dvě auta, která stála před barákem. Jeden policajt stál dole, dva v mezipatrech a tři nám bušili na dveře. No a když jsem otevřela, tak na mě začali ječet, ať se okamžitě manžel... že chtějí, aby manžel šel s nimi. Já jsem říkala: 'Proč?' a oni říkali, že to se dozvíme. A já jsem chtěla zabouchnout dveře a oni mi tam strčili nohu mezi dveře. Strašný randál v tom baráku, v pět hodin ráno. Ale nakonec já jsem teda zuřivě... protože já jsem vlastně v tuhle chvíli nikdy neměla strach. Já jsem se strašně naštvala, ale hrozně. Teď tam byly mrňavé děti, no byla jsem strašně vzteklá. A Dan pak vylezl, vzal si kartáček na zuby, trenýrky, ponožky a odešel."

  • "Měla jsem malinké miminko a přišel k nám večer Martin Palouš a přinesl Chartu. A táta to podepsal s tím, že jsme si teda řekli, že já nepodepíšu nic, měla jsem už tři miminka, teda tři děti. Jankovi bylo dva a půl roku, Mikulášovi rok a půl a Martin byl novorozeně." – Paní učitelka: "Co myslíte, že by se stalo, kdybyste to bývala podepsala? Nebo čeho jste se obávala?" – "No, nejen že by mě otravovali, ale prostě jsme si řekli, že jeden z nás musí u těch dětí být. Když máme tři děti, to už je takový počet, že už by to člověk neriskoval. Já teda ne, já jsem to neuměla a nikdy jsem zvlášť statečná nebyla. Táta byl." – Vnučka: "A souhlasila jsi, když děda podepisoval tu Chartu?" – "To víš že jsem souhlasila. To on by nikdy neudělal, kdybych to nechtěla." – Paní učitelka: "I když jste tušili, co bude následovat? Dalo se to vůbec odhadnout, co se potom stane?" – "Trochu ano, ale z velké části ne. Takový humbuk, co okolo udělali ze začátku, v podstatě si způsobili trošku sami. To, že ta Charta dostala takovou publicitu a takové řádění okolo. Podepisovala se Anticharta, do toho nutili hromadu lidí, kteří to v životě neviděli, v životě to nečetli a podepisovali papír, o kterém nic nevěděli. A nebyli to hlupáci, byli to chytří lidé. A tak jim samozřejmě přišlo, že to je nepřirozené, hloupé." – Paní učitelka: "Máte jim to třeba za zlé, že podepsali tu Antichartu? Nebo myslíte, že je možné, že to někdo podepsal jenom proto, že musel z nějakého důvodu?" – "To si myslím, že to musel. Spíš jsem měla pocit, že jsem se styděla za lidi, kteří potom řekli, že vlastně za to nemohli, že nevěděli, co podepisují. Určitě věděli." – Paní učitelka: "Protože někteří tvrdili, že si mysleli, že podepisují nějakou prezenční listinu nebo co." – "To si myslím, že není pravda. Myslím, že to není možné, že tenkrát to lidé věděli."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.11.2018

    (audio)
    délka: 01:00:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Ten tichý strach, který je s vámi pořád

Maminka pamětnice Hana Prošková s malou Marií
Maminka pamětnice Hana Prošková s malou Marií
zdroj: Marie Kroupová

Marie Kroupová, rozená Prošková, se narodila 13. října 1950 v Praze. Má dvě sestry – Magdalénu a Kateřinu. Maminka Hana Prošková byla spisovatelka detektivních románů, otec rodinu opustil. Vystudovala vysokou školu se zaměřením na chemii. Vzdělávala se na bytových seminářích u profesorky Růženy Vackové. Na semináři se seznámila se svým manželem, Danielem Kroupou. Mají pět synů a jednu dceru. V lednu roku 1977 podepsal Daniel Kroupa Chartu 77, rodina se tak ocitla v hledáčku Státní bezpečnosti (StB). Marie Kroupová se celý život věnovala péči o svoji velkou rodinu a dnes (2020) pracuje na Hudební akademii múzických umění v Praze.