Marie Kroupová

"To udělali, že oni přišli, já jsem řekla, že manžel není doma, že je v práci. A s dětmi jsme vyrazili a mazala jsem do budky, zavolala jsem z budky manželovi do vodárny, protože tenkrát byl ve vodárně jako strojník, že na něj čekají a že si pro něj přišli. A on řekl: 'Tak jo, tak já přijedu autem, ale přijedu dozadu na dvůr.' Protože ten barák byl takhle do ulice a byla to taková nudle, několik vchodů to mělo. Novodobý cihlový panelák, vestavěný do proluky. Tam byla taková obrovská vrata, kterými se vjíždělo dozadu do dvora a za tím barákem byly garáže, vjezdy do garáží. A my jsme měli úplně na kraji k našemu bytu do třetího patra ten vjezd na ten dvůr, byl na druhé straně toho dlouhého baráku. Tak jsem řekla: 'Prima.' Manžel mi říkal: 'Budu tam tak za půl hodiny.' Tak když vjel do toho dvora, já jsem poslala Janka, ať se jde podívat, jestli už táta přijel. Koukali jsme z balkónu, čekali jsme na něj. A jakmile jsem viděla, že Dan s fiátkem přijel na ten dvůr, tak postupně děti chodily a nosily batůžky s věcmi, nanosily to do toho fiátka, Dan je nastrkal do auta. Poslední jsem šla já s malým Martinem. Sedli jsme do auta a prostě jsme jim ujeli. Viděli jsme, jak tam ti policajti sedí v autě, čekají na Dana, a my vesele a šťastně ujeli na Cholín. Děti byly úplně bez sebe štěstím."

"Protože já jsem se vlastně neustále o děti strašně bála. Hrozně. Vlastně celou tu dobu po Chartě. Jako nejhorší... nic nebylo tak strašlivé jako takový ten tichý strach, ten strach, který je pořád a pořád. O Dana, o děti, protože stát se mohlo kdykoliv cokoliv. A to jsme nebyli jenom my. To měli všichni. Jenom lidi, kteří měli pocit, že neukážou, co si myslí, nebo se trošku jako chránili, jeli s tím davem a nic, tak je tohle mohlo potkat kdykoliv. Kdykoliv se kdokoliv znelíbil, tak se vždycky něco našlo." – Paní učitelka: "Takže vy jste nebyla postavená do té situace, že byste musela být s dětmi sama?" – "Nebyla, já jsem Chartu nepodepsala a Dana nikdy nezavřeli, jenom vlastně dvakrát byly takové opravdu ošklivé situace. Jedna byla, kdy oni vždycky když zatýkali, tak chodili tak v pět ráno. Strašlivé kopání a bušení do dveří. My jsme oba vylítli, no a to byla hrozná legrace, musím říct. Oni přijeli s dvěma auty, pro jednoho chlapíka. Dvě auta, která stála před barákem. Jeden policajt stál dole, dva v mezipatrech a tři nám bušili na dveře. No a když jsem otevřela, tak na mě začali ječet, ať se okamžitě manžel... že chtějí, aby manžel šel s nimi. Já jsem říkala: 'Proč?' a oni říkali, že to se dozvíme. A já jsem chtěla zabouchnout dveře a oni mi tam strčili nohu mezi dveře. Strašný randál v tom baráku, v pět hodin ráno. Ale nakonec já jsem teda zuřivě... protože já jsem vlastně v tuhle chvíli nikdy neměla strach. Já jsem se strašně naštvala, ale hrozně. Teď tam byly mrňavé děti, no byla jsem strašně vzteklá. A Dan pak vylezl, vzal si kartáček na zuby, trenýrky, ponožky a odešel."

"Měla jsem malinké miminko a přišel k nám večer Martin Palouš a přinesl Chartu. A táta to podepsal s tím, že jsme si teda řekli, že já nepodepíšu nic, měla jsem už tři miminka, teda tři děti. Jankovi bylo dva a půl roku, Mikulášovi rok a půl a Martin byl novorozeně." – Paní učitelka: "Co myslíte, že by se stalo, kdybyste to bývala podepsala? Nebo čeho jste se obávala?" – "No, nejen že by mě otravovali, ale prostě jsme si řekli, že jeden z nás musí u těch dětí být. Když máme tři děti, to už je takový počet, že už by to člověk neriskoval. Já teda ne, já jsem to neuměla a nikdy jsem zvlášť statečná nebyla. Táta byl." – Vnučka: "A souhlasila jsi, když děda podepisoval tu Chartu?" – "To víš že jsem souhlasila. To on by nikdy neudělal, kdybych to nechtěla." – Paní učitelka: "I když jste tušili, co bude následovat? Dalo se to vůbec odhadnout, co se potom stane?" – "Trochu ano, ale z velké části ne. Takový humbuk, co okolo udělali ze začátku, v podstatě si způsobili trošku sami. To, že ta Charta dostala takovou publicitu a takové řádění okolo. Podepisovala se Anticharta, do toho nutili hromadu lidí, kteří to v životě neviděli, v životě to nečetli a podepisovali papír, o kterém nic nevěděli. A nebyli to hlupáci, byli to chytří lidé. A tak jim samozřejmě přišlo, že to je nepřirozené, hloupé." – Paní učitelka: "Máte jim to třeba za zlé, že podepsali tu Antichartu? Nebo myslíte, že je možné, že to někdo podepsal jenom proto, že musel z nějakého důvodu?" – "To si myslím, že to musel. Spíš jsem měla pocit, že jsem se styděla za lidi, kteří potom řekli, že vlastně za to nemohli, že nevěděli, co podepisují. Určitě věděli." – Paní učitelka: "Protože někteří tvrdili, že si mysleli, že podepisují nějakou prezenční listinu nebo co." – "To si myslím, že není pravda. Myslím, že to není možné, že tenkrát to lidé věděli."