Jiřina Kroutilová

„A vůbec než ta válka skončila, tak k nám chodili – na Sibiři, v Rusku, byl strašný hlad. Tam prostě – tam neměli lidi vůbec co jíst, ruská armáda bojovala já nevím kde na západě a lidi tam chodili na Volyň žebrat chleba, jo. To si pamatuju, přišli do kuchyně a říkali: ‚Paže podaritě kusok chleba.‘ Hrozné, to je úplně na brečení. A už si jim nemohlo víc dávat, jenom ten kus toho chleba, protože za chvíli bychom neměli sami co jíst. A když jsme – přespat taky mohli v těchhle rodinách – takže my jsme se sbalili večer do ložnice a v kuchyni jsme přinesli otýpku slámy a tam se rozestlala na zem ta sláma a tam spali ti žebráci, kteří šli z toho hlubokého Ruska žebrat a měli pytel chleba, kterej si – všude dostali kus chleba – a ten si v těch rodinách, kde přenocovali, na kamnech sušili, aby jim nezplesnivěl, a pak vezli domů do Ruska, tisíce kilometrů, ruksak suchý – víš, co ten ruský národ utrpěl, to si nikdo neumí představit. A oni jeli pak domů s ruksakem plným suchého chleba, aby jim tam děti neumřely hlady.“