„My jsme měli s sebou nějaké kuchyňské nářadí, rozřízli jsme prkýnko na maso, takhle... A do toho jsme nacpali strašně marek a zase jsme to prkýnko tlustší zalepili, zarestaurovali, zašmirglovali. A tam jsme hned to prkýnko rozloupli, ubytovali se, odpočinuli pár dní a rozhodli se, že pěšky to přejdeme jenom s baťůžky. Koupili jsme mapy padesátky okolí Mariboru. Že prý se to tam sleduje a nesmíme být s krosnami nápadní. Takže jenom s baťůžky, děti taky baťůžky. Všechno jsme nechali na ubytovně v Mariboru. Zamčené nebo já nevím, prostě tam to po nás zůstalo. Veškerý náš majetek. V odpoledních hodinách jsme z Mariboru našli spoj, kde nejblíž je to na vrcholovku k rakouským hranicím, a že tamtudy půjdeme. Po obědě jsme vyjeli, vystoupili jsme, už jsme měli najitou trasu. Bylo to kousek za Mariborem, ne moc daleko, prostě to se už blížilo k rakouským hranicím. My jsme nenápadně vystoupili, nikdo se na nás nekoukal, nehlídal, byli jsme hrozně nenápadní. Hned jsme po té cestě od silnice zahnuli. To bylo kopcovité, to šlo do kopců do Rakouska, a šli jsme prakticky to odpoledne po nějaké značené cestě, pak jsme se doškrábali na nějakou vrcholovou a to už začínal být večer. Byli jsme už pěkně unavení a hranice už daleko nebyly, ale museli jsme dát děti odpočinout. Někdy se musely chvilku nosit, ty malé, ale i ty starší byly unavené. Takže to byla se čtyřmi dětmi, tahleta emigrace... Šeřilo se. ‚Musíme tu někde přespat.‘ Hledali jsme a měli jsme štěstí, že tam byla na kraji někde v lese nebo kousek od vesnice – jak se dělaly seníky nebo nějaké stodoly.“
„Přišly tam posily a ty nás obušky – ty chlapy – mlátily, že nás vytlučou. Byl to masakr! Děti to samozřejmě viděly. My s Blankou jsme děsně ječely, ale naschvál, abychom upozornily, že se něco děje. Teď se začali scházet lidi z těch vagónů, venku na peróně, tam se shlukovali všichni lidi, co se děje. Taková zvláštní vzpomínka nebo dojem: oni tam byli mezi námi dva policajti, kteří nás mydlili, a jak to tam bylo malé, tak ten policajt se opřel o mé nohy. Ale ten se takhle třásl, co s námi dělali. To byl tak strašný strach nebo nepříjemný, pro ně. Ti se třásli víc než my. Takže se jim to nepodařilo. Tak vzali naše krosny a otevřeli okno a všechny věci nám vyházeli ven. A počítali s tím, že my taky vylezeme. A my jsme nevylezli! A protože jsme byli v posledním voze, oni odpojili poslední vůz, všichni cestující si museli z toho zadního vozu přestoupit do předních, protože už ten vlak měl zdržení, už musel odjíždět z toho Mariboru.“
„Těch důvodů bylo asi vícero. Nebyly to ekonomické důvody. To říkám jako první, protože jsme opravdu měli – díky tomu, že jsem dokončila školu – obrovské množství práce, hezké práce, restaurování. Takže jsme se měli dobře, mohli jsme si koupit i domeček, který jsme splatili, dluhy, než jsme emigrovali, aby to na nikoho tady neviselo, ta naše půjčka. Ale asi to bylo hlavně z důvodů, že manžel tady necítil svobodu ke své tvorbě. On se považoval za sochaře, ale byl úžasně šikovný ve všech řemeslech, takže hlavní důvod byla vlastně manželova nespokojenost, nenaplnění. A navíc to bylo ještě, že druhá rodina, to byl ten jeho nejlepší kamarád z gymnázia – taky se svou rodinou – se rozhodli, že budou taky emigrovat. Takže to byla taková vzájemná podpora těch dvou rodin. My s dvěma dětmi, a ta druhá rodina, dokonce se třemi dětmi.“
Markéta Krouzová, rodným příjmením Kloužková, se narodila 29. ledna 1952 do rodiny s výrazným výtvarným talentem sahajícím k několika předchozím generacím. Vystudovala střední výtvarnou školu a po maturitě pokračovala na Akademii výtvarných umění, obor restaurování. S mužem Jaroslavem, který také pocházel z výtvarně nadané rodiny, ale opakovaně se mu nepodařilo na Akademii dostat, se rozhodli v roce 1984 emigrovat. Po značně dramatickém útěku přes Jugoslávii se jim – i se dvěma malými dětmi – podařilo dostat do Spojených států. Poblíž San Fancisca, v Oaklandu, založili výtvarný ateliér a pracovali úspěšně na restaurování oltářů, nástěnných maleb, rámů a drobnějších objektů. Nepotřebovali předkládat diplomy a ukázky prací z Československa, stačily kontakty a pověst o kvalitně odvedené práci, která je provázela. Ke dvěma dětem se v Kalifornii narodil další syn. Sledovali dění doma, reagovali výtvarně i angažováním ve veřejném prostoru ohledně událostí roku 1989. S Československem neztratili kontakt a byla jen otázka času, kdy se vrátí. V roce 1993 se vypravili zpátky, neboť politické důvody k emigraci pominuly. Usadili se ve vesnici poblíž Trutnova, dál se věnovali restaurování především okolních kostelů. Rozhodli se vzít si do pěstounské péče dceru, která dnes (2024) také úspěšně pracuje v ateliéru. Ačkoli je Markéta Krouzová již v důchodu, nadále restauruje a často spolupracuje s nejstarším synem, rovněž restaurátorem.
