Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Krupica (* 1947)

• narozen 22. ledna 1947 v Kněžicích na Vysočině

• jeho rodina hospodařila asi na devíti hektarech půdy

• po komunistickém převratu rodiče vstoupili pod tlakem do jednotného zemědělského družstva (JZD)

• v Třebíči se pamětník vyučil zedníkem pro JZD

• v letech 1966–1968 byl vojákem základní vojenské služby

• působil v Brně u armádní autoškoly a poté v Mošnově u odmořovačů

• invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil ve službě v Mošnově

• po odchodu do civilu se věnoval zedničině

• sametovou revoluci prožil v Kněžicích, kde žil i v roce 2024

Invazi vojsk Varšavské smlouvy prožil v době, kdy už na vojně stříhal metr. Okupace Josefu Krupicovi o pár dní prodloužila dvouletou základní vojenskou službu. To mu ale příliš nevadilo, v té době totiž sám uvažoval, že by se stal vojákem z povolání. Vojenské prostředí mu bylo blízké – měl rád, když mu někdo jasně řekl, co má dělat, a on to splnil. Od svého rozhodnutí ale nakonec upustil.

Pole jsme museli odevzdat

Josef Krupica se narodil 22. ledna 1947 v Kněžicích na Vysočině, kde prožil v podstatě celý svůj život. Na svět přišel do rodiny zedníka, který mimo jiné hospodařil asi na devíti hektarech půdy. Pamětník měl pět sourozenců, z nichž nejstarší sestru, která předčasně zemřela roku 1945, ani nezažil. V prvních letech jeho života rodiče vstoupili pod tlakem do jednotného zemědělského družstva (JZD). „Otec jednou přišel a řekl matce: ,Tak jsem jim to podepsal,‘“ vypráví pamětník. Hospodářství ale naštěstí nebylo hlavní obživou rodiny – otec tedy dál pracoval jako zedník a podařilo se mu rodinu uživit.

Josef Krupica prožil v podstatě normální dětství. Chodil na základní i měšťanskou školu do Kněžic. Poté se vyučil zedníkem pro JZD v Třebíči. Následně pro místní JZD pracoval. Roku 1966 nastoupil na povinnou základní službu. Nejprve byl v přijímači v Dolní Suché u Ostravy. Jeho velitelé sháněli někoho do vojenské autoškoly. „Měl jsem řidičák na motorku, tak mě vzali,“ vypráví. Nějakou dobu proto strávil v Brně u armádní autoškoly. Poté ho přemístili do Mošnova. „Byl jsem u odmořovačů. Jezdil jsem s cisternou a uklízel v chemickém skladu,“ vzpomíná.

Vojáci za pět, chemici za čtyři

Vojnu prožíval bez větších problémů. Pokoj sdílel s vojáky průzkumného praporu, se kterými měl dobrý vztah. Od jara do podzimu pod záminkou chemického výcviku jezdili po okolí na koupaliště, kde si užívali volné chvíle. „Problém byl, když si nás jednou pozvali, abychom jim předvedli, co jsme se na tak častých výcvicích naučili. Nestihli jsme si včas nasadit plynovou masku – ostatní vojáci to dokázali za pět sekund a my jsme to jako chemici měli zvládnout za čtyři,“ vypráví pamětník. Nakonec předešli problémům a přípravu na chemické zamoření doladili do dokonalosti.

Na vojně se také musel účastnit politických školení, která podle jeho slov nikdo nebral moc vážně. „Devadesát procent z nás vědělo, že to jsou jen kecy. Neposlouchali jsme to. Byly to samé řeči o Sovětském svazu a taky jsme měli zdravotní přípravu,“ říká Josef Krupica.

Zlom v prozatím pohodové službě nastal jen pár týdnů před jeho odchodem do civilu. Večer 20. srpna 1968 mu zavolal jeden plukovník. „Ležel jsem tam na kavalci, protože už jsem byl stará máza, a kluci museli skákat. A že prej mě chce dévéťák, no tak jsem musel vzít telefon a on mi říká: ,Na polský hranici se organizuje ruská armáda. Vypadá to, že půjdou přes hranice do Československa.‘ Prej připravte se na to, no, na co se může člověk připravit, když nikde nic? Tak jsem to položil a říkám to klukům a oni říkali, že prý chlastá a jak je ve službě, tak je vždycky ožralej,“ vypráví. Josef Krupica si tedy myslel, že jde pouze o nějaký opilecký výstřelek, a ne o vážnou informaci. Lehl si a spal dál. „Najednou v noci taková silná ruka se mnou třepe, otevřu oči a velitel praporu, plukovník Pojezný. Tak mě vzbudil a že prej abych už radši nespal, abych hlídal kluky, protože to byli samí holubi,“ popisuje pamětník.

Tehdy už slyšel hukot letadel, což nebylo běžné. „V noci se u nás nelítalo, a najednou se zem třásla. Když se rozednilo, viděl jsem, že na letišti přistály ruský letadla,“ vzpomíná Josef Krupica. Ta na mošnovské letiště usedla už ve tři hodiny ráno.[1]

Řekli nám, že Rusům se nic nedá

Odpoledne pak proběhlo v místním kině setkání vojáků základní služby.  „Byla to přednáška, takový nějaký kecy o tom, že Rusům se nic nedá, že nemůžou z Mošnova vyletět, protože ty letadla samy bez pozemní podpory prostě nemohly vystartovat,“ říká. Jak Josef Krupica vzpomíná, panovalo přesvědčení, že se okupačním vojákům nesmí dát voda ani potraviny. Od velení dostali příkaz, že pouze pokud by vyhrožovali hrubou silou, mají se prý podvolit. Tohle přesvědčení ale Josef Krupica nechápal. „Byli to přece taky lidi,“ vysvětluje svůj postoj.

V následujících hodinách přijeli okupanti k jedné jednotce a požadovali po nich vodu. „Oni jim ji nedali. Pak přijeli znovu s tankem a řekli, že vystřílejí budovu. Takže nakonec ustoupili,“ vypráví. Vojáků, kteří podle jeho slov často nevěděli, kde jsou, mu bylo líto. Neuměl si představit, že by je nechal bez jídla a pití, proto jim pomáhal a nosil jim alespoň nějaké potraviny. Josef Krupica na situaci nenahlížel jako většina obyvatel, vojáky vnímal jako jednotlivce, nikoliv jako součást okupačních sil.

Následující dny strávil na stráži. Do civilu odešel kvůli invazi o pár dní později, 23. září. Ještě předtím ale uvažoval o tom, že by se namísto zedničině věnoval kariéře vojáka z povolání. „Tam nebyly žádný starosti, tam vám všechno poručili, co se má udělat, a to bylo vždycky na hodinu nebo dvě za den. To nebyl žádnej problém, já jsem byl zvyklej dělat vždycky pořádně. A taky jsem si říkal, že to by se naučilo, to jejich kecání,“ vysvětluje. Na otázku, jestli by byl ochotný vstoupit do strany, odpovídá, že členství v komunistické straně podle něj nebylo nutností. „O příslušnictví ke straně nebo k něčemu, to jsem nikdy neslyšel. Akorát do ROH, tak tam se platilo, myslím, korunu měsíčně, to byl pakatel. A jako nějaký ty agitace, to vůbec ne.“

Nakonec se ale vrátil do svého civilního života. Se svou ženou si postavili dům v Kněžicích a bezprostředně poté se jim narodil syn. I nadále pracoval jako zedník při JZD, od roku 1981 byl asi čtyři roky zaměstnán jako zedník ve Svazu požární ochrany (SPO) České socialistické republiky v Třebíči.

Sametovou revoluci prožil Josef Krupica v Kněžicích, konkrétní vzpomínky na tamní dění ale nemá. V roce 2024 žil v Kněžicích.

 

[1] Chronologie událostí 20. a 21. srpna 1968. Online. Ústav pro studium totalitních režimů. Dostupné z: https://www.ustrcr.cz/uvod/rok-1968-na-webu-ustr/srpen-1968/srpen-1968-chronologie/. [cit. 2024-10-07].