Josef Krupica

* 1947

  • „Tam nebyly žádný starosti, tam vám všechno poručili, co se má udělat, a to bylo vždycky na hodinu nebo dvě za den. To nebyl žádnej problém, já jsem byl zvyklej dělat vždycky pořádně. A tady jsem si říkal, to by se naučilo, to jejich kecání. O příslušnictví ke straně nebo k něčemu, to jsem nikdy neslyšel, a to nebylo ani v učení, ani nikde. Akorát do ROH, tak tam se platilo, myslím korunu měsíčně, to byl pakatel. A jako nějaký ty agitace, vůbec ne.“

  • „Když mě teda vzbudil, tak vylezu ven a lítaly letadla, to u nás jako nebylo moc běžný, že by se lítalo v noci. Lítaly v noci, ostrá hotovost, protože tam jsme drželi čtyři letadla, tam byly na ostrý, ty první dvě měly, myslím si, že normu čtyři minuty a musely být ve vzduchu. Ty byly celou noc a vrčely, byly nastartovaný. Vyhřátá kabina, všechno připojený, agregáty k tomu, jak houkla siréna, tak vyletěli kluci. Odpojovali to všechno od toho a přišel tam pilot a už letěl. To bylo pěkný... Oni to na plnou forsáž, co se dalo, a v noci, když byl... byla tma, ten plamen z toho letěl, tak to byly zážitky. Jen se zem třásla. A ráno se začalo rozednívat a teda už přistávaly ruský letadla na letišti na Mošnově, oni v první chvíli měli strach. Pak tam prvně přijely nějaký auta, který vyčistily letiště, abysme tam nic neměli. Protože v Čáslavi jim tam natahali techniku nějakou na letiště a oni přiletěli s letadlama a nemohli přistát, tak potom přiletěli taky na Mošnov, protože tam je nechali přistát. A odpoledne potom, no, tak to tam teda nalítalo. Pak jezdily už za chvíli auta a odpoledne byla v kinosále, řekl bych, přednáška, takový nějaký kecy. O tom, že Rusům se nic nedá, že nemůžou z Mošnova vyletět, protože ty letadla samy bez pozemní podpory prostě nemohly vystartovat.“

  • „Tak jsem šel do parku, bylo ale osm hodin, byla skoro tma, ale ještě bylo světlo. A telefon a kluk to vzal, co tam byl strážnej, protože přece já jsem už byl stará máza a nebudu sedět u stolku. Tak jsem ležel tam na kavalci, stejně tam byl jen jeden, a kluci museli skákat. A že prej mě chce dévéťák, no tak jsem musel vzít telefon a on mi říká: ,Na polský hranici se organizuje ruská armáda,‘ nebo teda sovětská, oni to nemohli říct... sovětská armáda. ,Vypadá to, že půjdou přes hranice do Česka.‘ Já povídám: ,Dobrý, no.‘ Prej připravte se na to, no, na co se může člověk připravit, když nikde nic? Tak jsem to položil a říkám to klukům, některý tam byl od nich z roty, a on prej chlastá a on, jak je ve službě, tak je vždycky ožralej. Tak já jsem si znovu lehl, aby to nebylo zrovna jednoduchý, tak jsem hnedky usnul. A najednou v noci taková silná ruka se mnou třepe, otevřu oči a je to velitel praporu, plukovník Pojezný. Určitě už to slyšel a oni i v tý první chvíli to byli velicí kamarádi, ti lampasáci, oni doslova a do písmene nevěděli, na který noze mají stát, protože nevěděli, vlastně opravdu nevěděli, co bude. Tak mě vzbudil a že prej abych už radši nespal, abych hlídal kluky tam, protože to byli samí holubi, co tam byli strážní, a oni, ti blbečci, pouštěli auta, který jely pro ně, pro ty lampasáky, a nemohli mě vzbudit, nechali mě klidně, i když věděli, že tam za pár minut jsou.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Jihlava, 27.09.2024

    (audio)
    délka: 02:22:53
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Vysočina
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na Rusy se nadávalo, ale byli to taky lidi

Josef Krupica během vojny, 1967
Josef Krupica během vojny, 1967
zdroj: Archiv pamětníka

Josef Krupica se narodil 22. ledna 1947 v Kněžicích na Vysočině, kde prožil celý svůj život. Na svět přišel do rodiny zedníka, který mimo jiné hospodařil na asi devíti hektarech půdy. Po komunistickém převratu rodiče vstoupili pod tlakem do jednotného zemědělského družstva (JZD). Chodil na základní i měšťanskou školu do Kněžic. Poté se vyučil zedníkem pro JZD v Třebíči. Následně pro místní zemědělské družstvo pracoval. Roku 1966 nastoupil na povinnou základní službu. Nejprve byl v přijímači v Dolní Suché u Ostravy. Poté působil v Brně u armádní autoškoly. Zbytek vojenské služby strávil v Mošnově u odmořovačů, kde prožil i invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Mezi vojáky panovalo přesvědčení, že okupačním vojákům se nesmí dát voda ani potraviny. Josef Krupica na situaci nahlížel jinak a přítomné vojáky cizích armád vnímal jako jednotlivce, nikoliv jako součást okupačních sil. Proto jim nosil jídlo. Do civilu odešel kvůli invazi o pár dní později, 23. září. Se svou ženou si postavili dům v Kněžicích a bezprostředně poté se jim narodil syn. Nadále pracoval jako zedník. Sametovou revoluci prožil v Kněžicích, kde žil i v roce 2024.