Eva Krupičková

„... a bratr se jel dívat ke každému vlaku, jestli nepřijíždím. A já jsem přijela. A teď, já jsem měla plno věcí pro něj, oblékání, boty, a když jsem ho uviděla z okna, že mě hledá, tak jsem zapomněla všechny balíky, co jsem nabrala od Rusů, zapomněla jsem je ve vlaku a utíkala jsem za bratrem. No tak, to se nedá vyslovit, co to je, když jsme se sešli dva z rodiny, to jsme věděli, že rodiče už jsou pryč. No, úžasná radost, ale do našeho bytu jsme zase nemohli, protože Užhorod byl obsazen Rusy, takže náš byt byl taky s nima obsazen – všecko rozebrali...“

[Jak jste zmiňovala toho esesáka, kterého jste „polidšťovaly“ tím zpíváním…] „,Oh, lass das sein, Otto, lass das sein, deine Schläge, Otto.... bis ein‘ - bil nás, bil mladý holky. Když něco se stalo, něco jsme neudělaly, měl hůl a šoupnul nás. Holí. A když měl dobrou náladu, tak jsme to zazpívaly, že ,tvoje bití nám nevadí‘. Ale s ním jsme šly až do konce.“

„No a já jsem říkala: ,Pojďme tam, holky, uvidíme, jestli nás osvobodějí, Američané.‘ No, tak ty hoky neuměly anglicky, protože to bylo sebráno z celý republiky. Tak jsme tam přišly a podívali se na nás, my jsme byly holohlavý. Nás stříhali, abychom neměly vši. Ženský ostříhaný a ti vojáci, důstojníci i vojsko americké, se na nás koukali, co jsme zač. Říkal: ,Do you speak english?‘ Tak jsem se přihlásila, že inglišuju. A on říkal: ,Co jste? Kdo jste, že nemáte vlasy?‘ No a teď už se mi ten krk stahuje a já jsem říkala: ,My jsme heftlingy, to znamená, že jsme zavřené, jsme Židé a Němci nás drží.‘“