Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Krupičková (* 1927)

• narozena 1. ledna 1927 v Užhorodě jako poslední z šesti dětí manželů Wolfových

• v roce 1944 odvlečena s rodiči a bratrem do Osvětimi

• po šesti týdnech v táboře odvezena do Gelsenkirchenu na nucené práce - odklízení trosek ve vybombardované rafinerii Gelsenberg

• po definitivním zničení rafinerie převezena na práci v podzemní továrně v Sömmerdě poblíž Erfurtu

• v dubnu 1945 se vydala s pochodem smrti na cestu trvající jeden měsíc

• květen 1945 - konec pochodu v Srní u Karlových Varů

• setkání s bratrem a sestrami

Paní Eva Krupičková se narodila 1. ledna 1927 v Užhorodě jako poslední z šesti dětí manželů Wolfových. Otec vedl krámek, ale ten neměl takový výnos, aby mohl zajistit rodině dostatečnou obživu, natožpak vzdělání dětem. Proto se začal věnovat novinařině – vydával užhorodskou mutaci Agrárních novin. Vedení krámu svěřil své ženě. Nejstarší syn byl spisovatel levicového zaměření. Psal divadelní hry, ale existenčně byl stejně závislý na otci. Zemřel roku 1938, tedy před válkou. „On nedělal vysokou školu, byl spisovatel. Psal hry, divadelní hry, básně, prózu. V Užhorodě jsme měli Národní divadlo, on jim ty hry dal k dispozici a hrálo se to.“

Sestry studovaly v Praze práva. Když začalo být zřejmé, jaký osud chystají Němci Židům, rozhodly se sestry i prostřední bratr pro emigraci. Podařilo se jim získat potřebné náležitosti a vycestovali na poslední chvíli. Jedna ze sester se ještě před emigrací provdala, druhá si našla životního partnera během cesty do Británie. Manželé obou sester nastoupili do československých jednotek v Británii. „Oba dva muži mých dvou sester vstoupili do československé armády – automaticky, v Londýně, a jeden byl tankista, ten přijel v pětačtyřicátém roce přes Plzeň… v hodnosti majora.“

Transport do Osvětimi

V roce 1944 byli rodiče se zbytkem rodiny (sedmnáctiletá Eva a nejmladší ze tří bratrů) odvlečeni do Osvětimi. Selekci prováděl osobně dr. Mengele. Rodiče paní Krupičkové byli ihned posláni do plynu, oba sourozenci odveleni do oddělených skupin podle pohlaví. Tím ztratili veškerý kontakt až do konce války.

Na práci do Gelsenkirchenu

Asi po šesti týdnech byla mladičká Eva Wolfová odvezena na práce do Gelsenkirchenu, což byl takzvaný satelitní tábor Buchenwaldu (Aussenlager). Rozloučení s Osvětimí bylo nadějné a hrůzné zároveň: pracovní komando znamenalo příslib svobody, ale poslední noc vězeňkyň byla děsivá. „… bylo to asi šest neděl po tom, co jsme přijeli do Osvětimi, tak nám oznámili, že jedeme do Německa – pracovat. A ty ženy, které s námi pracovaly v tom bloku, tam nás bylo sedm set padesát v jednom bloku, tak nám řekly: ,Máte vyhráno! Jedete pracovat, opustíte Osvětim!‘ Ty ženy byly také vězeňkyně, jako jsem byla já, staraly se o obědy, a tak dále, o čistotu, o vytření a tak. Říkaly: ,Holky, jedete do svobody.‘ My jsme tomu nevěřily. A teď se stalo to, že my, ženy, které měly opustit Osvětim a jet do Německa, jsme se směly vykoupat, osprchovat, my jsme čekaly plyn, pořád jsme byly v napětí, pak přišla voda a my jsme se osprchovaly a nás dali do jednoho extra bloku, abychom... pak jsme se dozvěděly proč: ten blok byl naproti krematoriu. Oni nás… cucali z nás krev, i tím, že nás nechali přespat jednu noc naproti krematoriu a krematorium běželo ještě i v noci, protože ty transporty přicházely i v noci. Nemohly jsme spát, protože jsme čekaly, kdy nás tam hodí do krematoria, jestli to nebylo lhaní, že jdeme na práci. Nespaly jsme, nezavřely jsme oka. Ale ráno pro nás přišli, dali nás do náklaďáků a vezli nás na nádraží a opravdu hodili nás do těch vagonů a jely jsme do Německa na práci, pracovaly jsme tam.“

Podmínky železničního transportu byly nelidské. Zbědované vězeňkyně poté čekal plánovaný cíl cesty: pracovní nasazení. Jednalo se o odklízení trosek ve vybombardované rafinerii syntetického benzinu Gelsenberg Benzin AG. „… když jsme opustily v čtyřicátém čtvrtém Osvětim, tak jsme jely do Německa, ale tam jsme pracovaly ne v té továrně, jak já jsem vám  říkala, byly jsme pod stanem, tři a půl tisíce děvčat, a tam jsme chodily. Gelsenkirchen, Gelsenberg! Teď jsem si vzpomněla, ono se mi to vrací do mozku, a tam jsme pracovaly… tam vyráběli z ropy benzin, to byla velikánská továrna, a když jsme tam přijely, tak jsme odklízely trosky po bombardování.“

Ve dvanáctihodinových směnách tu pracovaly asi tři tisíce vězeňkyň, které byly ubytovány ve stanových hangárech asi po sedmi stech. Spojenci práce sledovali a na zbořeniště a okolí shazovali letáky s varováním, že jakmile bude obnovena výroba, přijde další nálet. To se skutečně stalo dne 11. 9. 1944, v 18:15. Vězeňkyně vyběhly ze stanů na volné prostranství v domnění, že si spíše zachrání život. Ale letci, kteří viděli postavy v šedých pracovních mundúrech s oholenými hlavami, pravděpodobně mysleli, že se jedná o vojáky, a udeřili na ně. O život tak přišlo tragickým omylem velké množství vězeňkyň.

Vězeňkyně Eva Wolfová přečkala nálet v pochybném bezpečí krytu pro jednu osobu. „To je zajímavé, že u nás jednou bombardovali, jednou. Jak jsme se dozvěděly od těch zajatců, oni mysleli, jak se dívali z těch letadel, že jsme vojáci. My jsme totiž měly všechny nějaké ty uniformy a neměly jsme vlasy. A tehdy nás rozsekali a tehdy tam zůstalo těch tisíc pět set holek. Oni nevěděli, kdo jsme a co jsme… A když začali, byli blízko, tak jsme všechny utíkaly do pole, nezůstaly jsme. Nám tehdy řekli Němci, když byl konec bombardování: ,Měly jste zůstat ve stanu, stany by byli nebombardovali.‘ Ale my jsme utíkaly, tam bylo takové pole, já vím to, že jsem se šíleně bála, a byly tam takové bunkry pro jednoho vojáka, ale někdo z nás už vlezl do toho bunkru, tak jsem strčila aspoň hlavu do toho vchodu a myslela jsem, že mě to nechytne. No a nechytlo, protože půl těla jsem měla schovánu, jenom zadní část zůstala venku.“

Nasazení v Sömmerdě

Po definitivním zničení rafinerie byl zbytek vězeňkyň přepraven do dalšího satelitního tábora Buchenwaldu, a to do Sömmerdy poblíž Erfurtu. Tam byly podmínky o dost lepší než v Gelsenkirchenu. Jednalo se o podzemní továrnu Rheinmetall Borsig AG s výrobou leteckých součástek. Ubytování bylo v dřevěných domcích ve městě, vězeňkyně přišly občas do styku s místním obyvatelstvem, které se projevovalo leckdy i soucitně. Mladičká Eva Wolfová se zaučila na soustruhu a tato práce byla již daleko přijatelnější než strašná dřina při vyklízení trosek v Gelsenkirchenu.

Pochod smrti

Když se přiblížila fronta, rozhodli se Němci tábor evakuovat a s vězeňkyněmi se dostat k Američanům. A tak začal strašlivý pochod smrti. Kdo nemohl udržet krok se skupinou, byl zastřelen či ubit. Pochod skončil v obci Boksgrün, dnešním Srní, mezi Jáchymovem a Kláštercem nad Ohří. Ačkoli vzdušná vzdálenost byla pouhých sto padesát či dvě stě kilometrů, pochod kličkoval podle zpráv o poloze spojeneckých armád a celková trasa se tak protáhla asi na tisíc kilometrů. Ty pak urazil pochod za jeden měsíc. To znamenalo, že vyhladovělé a celkově velmi zubožené vězeňkyně ušly s vidinou smrti okolo třiceti kilometrů denně. 

Na desce památníku pochodu smrti v Sömmerdě stojí psáno: „1293 ungarischen jüdischen Frauen und Mädchen des Außenlagers Sömmerda / KZ Buchenwald.“ Maďarsko-židovský původ (ungarisch jüdisch) se týká i paní Krupičkové, neboť za války připadla Podkarpatská Rus Maďarsku. Sömmerda byla, stejně jako Gelsenberg, tzv. satelitem (Aussenlager) koncentračního tábora Buchenwald.

Do Boksgrünu dorazil pochod smrti začátkem května 1944. K pochodu patřila také skupina francouzských válečných zajatců. Poblíž Boksgrünu němečtí vojáci pochod opustili, protože se ke Karlovým Varům blížily sovětské jednotky, a žalostný zbytek vězeňkyň – pouhých sto sedmdesát pět – začal hledat spojenecké vojáky, kteří by se o ně postarali. Američtí vojáci jim vysvětlili, že podle spojeneckých dohod je nemohou osvobodit oni, že to musí nechat na sovětské armádě. Zanedlouho se účastnice pochodu setkaly s dvěma sovětskými vojáky, kteří zprostředkovali přepravu vězeňkyň a Francouzů do Karlových Varů, kde byli ubytováni v luxusním hotelu (pravděpodobně Richmond) po dobu čtrnácti dnů. Přestože Eva nevěděla nic o osudu svého bratra, snažila se pro něj vybrat něco z oblečení, které v hotelu dostali vězni k dispozici, v naději, že se opět setkají.

Po válce

Po ukončení pobytu v hotelu zařídili sovětští vojáci francouzským zajatcům a židovským vězeňkyním přepravu do Prahy na náklaďácích. Tam se na Václavském náměstí Eva náhodně dověděla, že bratr přežil a je nyní v Užhorodu. Vydala se za ním na nákladním vagonu. Po dvanáctihodinové cestě se konečně sourozenci setkali. Na usazení v Užhorodě však nebylo pomyšlení. Starý byt byl obsazen sovětskými vojáky. „… ke každému vlaku jel bratr se dívat, jestli nepřijíždím. A já jsem přijela. Měla jsem plno věcí pro něj, oblékání, boty, a když jsem ho uviděla z okna, že mě hledá, tak jsem zapomněla všechny balíky, co jsem nabrala od Rusů, zapomněla jsem je ve vlaku a utíkala jsem za bratrem. No tak, to se nedá vyslovit, co to je, když jsme se sešli dva z rodiny, to jsme věděli, že rodiče už jsou pryč. No, úžasná radost, ale do našeho bytu jsme zase nemohli, protože Užhorod byl obsazen Rusy, takže náš byt byl taky jimi obsazen – všecko rozebrali…“Po krátkodobém pokusu usadit se v Užhorodu se sourozenci rozhodli vrátit do Prahy.

Mezitím se setkali i s ostatními sourozenci. Jedna sestra absolvovala v Anglii zdravotnický kurz. V Praze získala byt a pak odjela pomáhat do Terezína, kde mezi osvobozenými vězni vypukl tyfus. Druhá sestra dostala byt po rodičích manžela. Ti byli rovněž Židé a skončili v Osvětimi. Eva s nejmladším bratrem žili v podnájmu u sester, přičemž Eva vystudovala střední školu. Po úspěšném složení maturity se zapsala na medicínu, kde studovala pět semestrů. Přestože při studiu pracovala, pro nedostatek peněz byla nucena studia ukončit a najít si práci na plný úvazek. To se jí podařilo, získala místo referentky v osobním oddělení ČKD. Po nějaké době dostala díky jazykovým znalostem místo v právě vzniknuvším PZO Centrotex. Tam pracovala do r. 1956, kdy se provdala za pana Krupičku a dostala práci na ministerstvu financí, rovněž díky znalosti cizích řečí. Zakrátko se jí narodila dcera. Další pracovní příležitost se naskytla někdy okolo roku 1960, když ČSOB potřebovala zapracované lidi z ministerstva financí. Tam už zůstala do důchodu v r. 1981, tedy 23 let. Významná funkce bankovního rady, která jí byla udělena při odchodu, byla nepatrnou náhradou za hrůzy, které za války vytrpěla.

Dalším světlým momentem bylo narození dceřina syna, o kterého se v důchodu starala a od jeho dvou let mu prakticky nahradila zaměstnanou matku a nezodpovědného otce, který v rodičovské funkci zcela zklamal.

Za zmínku stojí případ zázračného přežití nejmladšího bratra. Ten pracoval v dole v Katovicích, nedaleko Osvětimi. Při práci byl zachycen důlním vozíkem, který mu polámal prsty na nohou. Bratrovi se podařilo předstírat lehčí poranění, takže nebyl poslán do plynu, což byla v takových případech běžná praxe, ale jen do nemocnice. Tam se dočkal osvobození Osvětimi. Řízením osudu Němci nezlikvidovali samotnou nemocnici, ačkoli nemocné mimo ni poslali těsně před koncem války na smrt.

Během vyprávění paní Krupičková několikrát zdůraznila, že nikdy nemyslela na odplatu. Zato často hovořila o zmařených životech lidí okolo sebe.