„Moje rodiště je statek v Bakově, na jehož sýpce jsou památkově chráněná, údajně renesanční sgrafita. Když jsem se v dospělosti jejich vznikem zabýval, ve všech knihách je napsáno, že se jedná o renesanční sgrafita z doby Rudolfa II. Nechtěl jsem tomu věřit, vyhledal jsem knihu Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého v knihovně Národního muzea. Tam je o statku v Bakově poměrně obsáhlá zmínka. V době, kdy sgrafita měla vzniknout, to byl bezvýznamný statek, podřízený pražskému klášteru. Takže jsem přesvědčený, že sgrafita vznikly až později, možná zásluhou hrabat Kinských. Doma mám hezké kresby sgrafit od slánského učitele Jungmana a fotografie pořízené slánským fotografem Kahlerem. Koupě usedlosti v Bakově byla neštěstím mých prarodičů. Statek koupili v době první pozemkové reformy a obrovsky se zadlužili. V rodině byly dvě děti, přiženil se k nim můj otec, pocházel z chalupy v Beřovicích. Když to trochu splatili, přišel Hitler a na hospodářství byla uvalena nucená správa. Němci nadělali dluhy, po válce to museli rodiče splácet. Jenom se trochu vzpamatovali, přišel ‚Vítězný únor‘, nejen že všechno sebrali, ale ještě jsem měl potíže.“
„Lužecké kvarteto bylo založeno 13. února 1964. V době, když jsem chodil na průmyslovku, docházel jsem po škole hrát do symfonického orchestru. V něm jsem hrál od jeho založení – nejprve se jmenovalo Slánské filharmonické sdružení a patřilo pod Závodní klub ČKD. Tam jsem chodil asi dvanáct let s přerušením vojny. Jsem vlastně zakládající člen, i když jsem byl nejmladší. Vydržel jsem tam pět let. Nahradil mě Láďa Snop. Byl to starší pán, znali jsme se z orchestru. Druhý houslista byl František Hofman, ale ten odešel ještě přede mnou. Potom se omluvil s tím, že má moc práce, i Ladislav Čepelák. Toho vyměnili za Tondu Lachmana. Když dostal V. V. Štech čestné občanství, kvarteto mu hrálo. Napřed při slavnostním ceremoniálu jsme hráli v sále na pódiu. Potom byla v předsálí uspořádaná recepce. Byl tam velký stůl, pan profesor seděl v čele, kvarteto bylo po jeho levici a hráli jsme mu do ouška. Starý pán dostal od Čepeláka velkou grafiku, Corvin udělal diplom s nápisem, také na něm bylo město Slaný, ale pořadatelé zapomněli Corvina pozvat.“
„Před více než deseti lety jsem začal sepisovat všechny události. Dlouho jsem pátral, jak profesor Leopold navázal přátelství s oběma malíři. Kolega Leopolda profesor Hofman se domníval, že je seznámil profesor V. V. Štech. Teprve, když Luboš svého otce dostal na Smečno. Měl tam klid, pečovatelky se k němu chovaly velice hezky a v době, kdy ještě mohl chodit, trávil hodně času ve věži, kde dalekohledem pozoroval Slánsko. Tam mně vyprávěl, že Čepelák s Corvinem, než přišli do Lužce, měli ateliér v bývalé cihelně v Ješíně. Ve Slaném na konci padesátých let 20. století vedl Antonín Leopold Osvětovou besedu, která sídlila na náměstí. Tam oba malíři přišli a byli přijati paní Vejvodovou. Později i ona chodila do mlýna na návštěvy. Často jsem s ní a profesorem Leopoldem chodíval pěšky z Královic do Slaného. Byly to krásné procházky, dobře jsme se bavili a dozvěděl jsem se spoustu věcí.“
Jaroslav Krušina se narodil 18. prosince 1936 v Bakově na Slánsku. Rodiče vlastnili hospodářství, které jim bylo po roce 1948 vyvlastněno, a statek musela rodina opustit. Po ukončení základní školy ve Slaném nemohl pokračovat ve studiu a bylo mu doporučeno: ‚Poznat dělnické prostředí, do hornictví.‘ Rodičům se však místo do hornictví podařilo sehnat pro něho učení v ČKD. Po vyučení absolvoval večerní průmyslovou školu. Jeho zálibou byla hudba a fotografování. Hrál dvanáct let ve Slánském filharmonickém sdružení a prostřednictvím svého profesora z průmyslové školy se seznámil s malířem Ladislavem Čepelákem. Pět let docházel do jeho ateliéru a stal se jedním z členů Lužeckého kvarteta. Oženil se s Marcelou Hodkovou a odstěhoval se do Veltrus, odešel z ČKD a nastoupil v Aeru Vodochody. Má dvě děti - syna a dceru, ale manželství se rozpadlo. V 80. letech žil v Kralupech, stále hrál v několika orchestrech, ale intenzivně se věnoval fotografování. Absolvoval Pražskou fotografickou školu dr. Vláška a uspořádal i několik výstav. Znovu se oženil, po svatbě se odstěhoval do Prahy, a měl tak možnost častějšího setkání s Ladislavem Čepelákem, který ho občas pověřoval fotografickými pracemi. S manželkou koupili chalupu v Drachkově. Z kůlen statečku zřídil dílny. Muzice už se nevěnoval, ale zabýval se fotografiemi, hlavně uspořádáním archivu. Zemřel v roce 2021.
