Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Krušina (* 1936  †︎ 2021)

• narozen 18. prosince 1936 v Bakově na Slánsku

• beřovický statek

• sgrafita

• dětství v Beřovicích

• škola ve Slaném

• ČKD Slaný

• učiliště ČKD

• večerní průmyslová škola

• Slánské filharmonické sdružení

• Antonín Leopold – středoškolský profesor

• Ladislav Čepelák – akademický malíř

• Jiří Corvin – akademický malíř

• Lužecké kvarteto

• zemřel v roce 2021

„Moje rodiště je statek v Bakově, na jehož sýpce jsou památkově chráněná, údajně renesanční sgrafita.“ Ves Bakov se připomíná již v roce 1267. V 16. století zde stála kamenná tvrz. V pozdější době bývalé obytné stavení tvrze sloužilo jako sýpka. V polovině roku 1900 byla náhodou po odpadnutí omítky objevena sgrafita v slohu vlašské renesance, snad od neznámého italského autora, který nakreslil sgrafita na zámku v Nelahozevsi. Jednalo se o asi metr vysoké obrazy různých zvířat a rostlinných ornamentů a výjevů z honitby a rybolovu.¹ „Když jsem se v dospělosti jejich vznikem zabýval, ve všech knihách je napsáno, že se jedná o renesanční sgrafita z doby Rudolfa II. Nechtěl jsem tomu věřit, a vyhledal jsem proto knihu Augusta Sedláčka Hrady, zámky a tvrze Království českého v knihovně Národního muzea. Tam je o statku v Bakově poměrně obsáhlá zmínka. V době, kdy sgrafita měla vzniknout, to byl bezvýznamný statek, podřízený pražskému klášteru. Takže jsem přesvědčený, že sgrafita vznikla až později, možná zásluhou hrabat Kinských. Doma mám hezké kresby sgrafit od slánského učitele Jungmana a fotografie pořízené slánským fotografem Kahlerem.“ V současné době se z celého objektu tvrze a hospodářského dvora nic nedochovalo, majitel objektu žádal o vyjmutí z památkově chráněných staveb a po záporném vyřízení byly stavby údajně omylem strženy.

„V období první pozemkové reformy koupili moji prarodiče usedlost v Bakově. Bylo to jejich neštěstí. Obrovsky se zadlužili. V rodině byly dvě děti, přiženil se k nim můj otec, který pocházel z Beřovic. Když to trochu splatili, přišel Hitler a na hospodářství byla uvalena nucená správa. Němci nadělali dluhy, které po válce museli rodiče splácet. Jenom se trochu vzpamatovali, přišel ‚Vítězný únor‘, a nejen že všechno sebrali, ale ještě jsem měl potíže. Z Bakova nás vystěhovali do Slaného, a tak jsem v posledním ročníku chodil do základní školy na Komenského náměstí. Tenkrát se dělaly na konci devátého ročníku závěrečné zkoušky, taková malá maturita. Protože to byla novinka, v komisi zasedali zástupci z patronátního závodu, různí tajemníci. Po zkoušce rozhodli: ‚Poznat dělnické prostředí, do hornictví.‘ Naštěstí se rodičům místo do hornictví podařilo sehnat pro mě učení v ČKD. Řemeslo se mi líbilo. Poznal jsem řadu zajímavých lidí. Po vyučení jsem pracoval u pana Vojtěchovského v údržbě, zůstali jsme přátelé a rád na něho vzpomínám. Po návratu z vojny jsem se zkusil přihlásit na večerní průmyslovku – vzali mě. Byla dvouletá nižší a tříletá nástavba s maturitou. Dvouletou jsem absolvoval bez problémů a hned jsem se přihlásil na nástavbu. Tam jsem poznal profesora Leopolda jako znamenitého profesora češtiny. On učil literaturu. Dal nám diktát, příště to přinesl opravené, upozornil nás na chyby a tím skončil s výukou pravopisu. Všem, co vycházela nějaká známka, změnil klasifikaci o stupeň. Mně se omlouval, že lepší než jednotku nemůžu dostat. Učil nás literaturu a výtvarné umění, byl svérázný a měl rozsáhlé vědomosti, ale bohužel nic nenapsal.“ Profesor Leopold po roce 1968, v době normalizace, nesměl veřejně publikovat a říkal: „Já do šuplíku psát neumím.“

Jak jsem se dostal do Lužeckého kvarteta 

Lužecké kvarteto bylo založeno 13. února 1964 z iniciativy malíře a grafika Ladislava Čepeláka. Členové kvarteta se scházeli v Čepelákově ateliéru nedaleko Královic u Slaného – v Lužeckém mlýně, odtud název souboru. V původním obsazení souboru hrál první housle Ladislav Čepelák, druhé housle František Hofman, violu Václav Šarboch, oba profesoři slánského gymnázia, a violoncello Jaroslav Krušina – nástrojař ČKD. Činnost ukončilo v červnu 1999. Za pětatřicet let Lužecké kvarteto uskutečnilo 612 koncertů v republice i v zahraničí a patřilo mezi neprofesionální tělesa s vynikající interpretační úrovní.

„Když jsem chodil na průmyslovku, docházel jsem po škole hrát do symfonického orchestru. V něm jsem hrál od jeho založení – nejprve se to jmenovalo Slánské filharmonické sdružení a patřilo pod Závodní klub ČKD. Tam jsem chodil asi dvanáct let s přerušením vojny.“ Když profesor Leopold zjistil, že Jaroslav Krušina hraje na violoncello, pozval ho do Čepelákova ateliéru. „Do ‚mlejna‘ jsem zpočátku chodil s Leopoldem a později i sám. Zpravidla cestu vlakem do Královic, večer zpět pěšky přes Otruby a Háje do Slaného. Já pak autobusem do Libušína. Ten tzv. mlejn byl maličký, ke stodole skutečného mlýna přilepený domek, který užívali dva malíři: Ladislav Čepelák a Jiří Corvin.“²

V šedesátých letech docházelo v ČKD z důvodu nedostatku elektrické energie k výpadkům dodávek elektřiny, ačkoliv podnik měl svoji elektrárnu, ale tu musel dodávat do sítě. Pro dělníky to znamenalo zavedení ranních směn od 11 do 18 hodin a nočních od 22 do 6 hodin. „Takže jsem ve škole neměl možnost pokračovat. Pár lidí se za mě sice postavilo, ale nebylo to nic platné, už jsem nedostal ani pololetní vysvědčení. Průmyslovku jsem dokončil až po odchodu z ČKD, kdy jsem se přiženil do Veltrus. Nastoupil jsem do Aera Vodochody a tam jsem školu dokončil bez problémů. Moje přestěhování do Veltrus souviselo i s hraním v Lužeckém kvartetu – Čepelák byl z Veltrus, Corvin dojížděl do Veltrus, seznámil mě s nimi profesor Leopold.“

„Už před více než deseti lety jsem se rozhodl všechno o Lužeckém kvartetu sepsat. Dlouho jsem se nemohl dozvědět, jakou vazbu měl Leopold na Čepeláka. Až potom, když ho Luboš (pozn. jeho syn) dostal do Smečna.“ Smečenský ústav pro seniory měl na profesora Leopolda pozitivní vliv. Ošetřovatelky mají hezké vystupování, „to bylo samé, pane profesore sem, pane profesore tam, a on úplně pookřál.“ Zpočátku, když ještě mohl chodit, pobýval často ve věži, kde dalekohledem byl krásný výhled na Slánsko. „Tam mně vyprávěl, že Čepelák s Corvinem, než přišli do Lužce, měli ateliér v bývalé cihelně v Ješíně. Ve Slaném na konci padesátých let 20. století vedl Antonín Leopold Osvětovou besedu. Tento spolek sídlil na slánském náměstí, v budově bývalého berního úřadu. Tam někdy kolem roku 1959 přišli dva malíři s žádostí, zda by mohli ve Slaném vystavovat. Byli přijati paní Vejvodovou, zastupující zde obec, s otevřenou náručí a výstava se uskutečnila v roce 1960 v městském muzeu.“²

Jedním ze zakládajících členů Lužeckého kvarteta byl Jaroslav Krušina a hrál v něm pět let. Ve Veltrusech ho seznámil Corvin se sestrou své dívky, Marcelou Hodkovou, se kterou se oženil. „Se ženou Marcelou jsme hráli v kralupském Orchestru Dvořákova kraje s dirigentem Vratislavem Šimůnkem. Řeklo by se ideální stav.“² Po čase začínalo být soužití s manželčinými rodiči nevyhovující, a pamětník si proto našel zaměstnání v Abertamech, kam se v roce 1970 odstěhovali. Dostali krásný byt v podkroví s výhledem do kraje. Do kvarteta však dojíždět nemohl. Na jeho místo nastoupil starší pán, se kterým se znal ze Slánského symfonického orchestru, Ladislav Snop. Po smrti manželčiny matky se Jaroslav Krušina s rodinou vrátil do Veltrus. Narodily se jim dvě děti – dcera a syn,ale manželství nakonec skončilo rozvodem. „V době, kdy jsem bydlel ve Veltrusech, navštěvoval Čepelák svoji matku, už to byla stařičká paní. V neděli dopoledne jsme vzali nástroje a šli k němu. Měl dva synovce, a jak dorůstali, začali hrát. Nikdy se nezkoušelo, vytáhly se noty a začalo se hrát.“

V roce 1972 odešel z kvarteta i Ladislav Čepelák. Od původního záměru, kdy se hudebníci scházeli jednou týdně na přátelském posezení: „Často někdo chyběl. Pak se muselo improvizovat nějakými trii nebo nejčastěji hraním Beethovenova Menuetu. Když však přišli, byla krásná pohoda. Hrálo se z listu, co zrovna jsme otevřeli.“² Ladislava Čepeláka nahradil učitel LŠU Antonín Lachman. Stal se uměleckým vedoucím, Václav Šarboch organizačním vedoucím a soubor začal intenzivně nacvičovat a zkoušet. Účinkoval na vernisážích výstav, pořádal samostatné a výchovné koncerty ve Slaném i mimo Slaný, hrál na festivalových koncertech Camera Nova Náchod, Prachatice, na festivalu Antonína Dvořáka ve Zlonicích, Velvarech, Příbrami atd. V roce 1974 vystoupil v rámci Roku české hudby na sedmi koncertech v NDR, v roce 1976 byl hostem III. celoslovenského festivalu komorní hudby v Nitře, vystupoval v soutěži komorních orchestrů na Bertramce nebo soutěži Dvořák – Čajkovskij, pořádané Českou hudební společností v Příbrami. Krajským kulturním střediskem byl vybrán pro mezidružební styky se zeměmi socialistického bloku. Za svoji činnost obdržel Čestné uznání ministra kultury ČR, OV KSČ Kladno k 30. výročí osvobození a k výročí Vítězného února, uznání a plaketu města Slaný za zásluhy o výstavbu či plaketu Bedřicha Smetany.

V době, kdy v kvartetu hrál Ladislav Čepelák, „veřejně nevystupovalo. Jenom jednou dvakrát v roce při nějakých svátcích jsme zajížděli do Vyšínku k Jirkovským. Tam se ovšem sedělo více u plného stolu a povídalo, než hrálo. Jednou jsme na veřejnost museli. Když v roce 1967 dostával ve Slaném čestné občanství profesor V. V. Štech. Ladislav Čepelák a Jiří Corvin byli jeho žáky na AVU.“² Při té příležitosti věnovali V. V. Štechovi své grafiky a Lužecké kvarteto zahrálo 2. větu Dvořákova Amerického kvarteta. Po oficiálním programu byli účinkující pozváni na recepci, ale mezi pozvanými nebyl Jiří Corvin.

Když mezi malíři došlo k osamostatnění – Jiří Corvin si vybudoval ateliér ve statku Dybař u Peruce a Ladislav Čepelák si najal dvě místnosti ve statku v Lidicích u Slaného – patříval rodině matky V. V. Štecha. „Zde také Čepeláka navštívil už stařičký profesor V. V. Štech. Dostalo se mu slavnostního uvítání, nad schody hrál Ladislav na trubku, uvnitř pak nazdobeno, napečeno i nalito.“² Lidice Ladislav Čepelák opustil až koncem sedmdesátých let a přestěhoval se do Svrkyně, kde koupil bývalou faru. „Dlouholetou Čepelákovou vášní bylo houslařství. Po otci, který byl tesařem, si schoval dříví a postupně je zpracovával na housle, později i violy... Postupně si opatřil také řezbářské nářadí... Až sem bylo všechno krásné. Horší to bylo s materiály. Ty byly bohužel vhodné ke všemu, jen ne na nástroje. Proto ani ty krásně postavené housle moc krásně nehrály.“²

V osmdesátých letech žil Jaroslav Krušina sám v Kralupech a intenzivně se věnoval fotografování. „Po letech jsem měl na ně konečně čas i prostor. Času jsem bohatě využíval k cestování po republice s fotoaparáty a pilnou prací potom ve svojí fotografické kuchyni.“³ Absolvoval Pražskou fotografickou školu dr. Vláška a v Kralupech se přihlásil do fotoklubu. V devadesátých letech uspořádal ze svých prací dvě výstavy. Brzy poté došlo v jeho životě ke změně. Při výletu do píseckého kraje se seznámil se svou budoucí manželkou. Po svatbě přesídlil do Prahy, a měl tak možnost častěji se setkávat s Ladislavem Čepelákem, který ho občas pověřoval fotografickými pracemi. Tehdy sedmdesátiletý umělec jako by uklízel. Měl sice ještě výstavu v Betlémské ulici, ale ateliér v Mostecké vyklízel a převážel do Svrkyně. V roce 2000 ve svých šestasedmdesáti letech zemřel.

„Po přestěhování do Prahy jsme manželčin velký byt vyměnili za dvougarsonku a koupili chalupu v Drachkově. Je to krásný lesnatý kraj blízko Konopiště. Z kůlen statečku jsem zřídil dílny. Muzice už se nevěnuji, ztratil jsem cit v prstech, ale o to více se zabývám fotografiemi. Především se snažím o uspořádání archivu z obavy, aby se moje práce dostaly do dobrých rukou, aby to jednou dědicové nespálili. Když jsem hrál ve Veltrusech v kvartetu, jezdili jsme na zájezdy do hudebních škol. V Ledčicích jsem se seznámil s bývalým řídícím učitelem. Po čase mně věnoval noty svého bratra Jaroslava Velimského, primaria Sukova předválečného kvarteta. Rodina je měla na zahradě připraveny ke spálení.“³

¹ Bakov, s. 1–7. In: VELC, Ferdinand: Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu slánském, Praha 1904.

² KRUŠINA, Jaroslav: Ladislav Čepelák, Lužecké kvarteto a události související – soukromý náklad.

³ KRUŠINA, Jaroslav: U Vltavy a nad Zákolanským potokem, Drachkov, náklad – soukromý.