Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na učitelky ze Svatobořic nikdy nezapomenu
narodila se 15. dubna 1934
její rodiče František a Milada Hejlovi pomáhali Gabčíkovi a Kubišovi při atentátu na Heydricha
12. července 1942 rodiče zatklo gestapo
po návratu z prázdnin 28. srpna 1942 gestapo odvleklo sestry na Jenerálku
12. května 1945 se Hana a její sestra Eva opět shledaly s prarodiči
Hana Krušinová, rozená Hejlová, se narodila 15. dubna 1934 v Praze do rodiny bankovního úředníka Františka Hejly a Milady Hejlové, která byla v domácnosti. Má o tři roky starší sestru Evu. Z rodinných památek jí mnoho nezbylo, protože o veškerý majetek rodinu připravilo gestapo. Přece jen však jeden rodinný klenot má: album plné fotografií.
Jeho stránky jsou plné snímků, z nichž se smějí dvě blonďaté děti – mladší Hanka a starší Eva, někdy v doprovodu rodičů, jindy bratranců a sestřenic nebo celého příbuzenstva. Fotografie jsou pořízeny v létě, často se objevuje popisek Horní Čermná, místo v Sudetech, kam rodina jezdívala za dědou a babičkou na prázdniny. Není pochyb o tom, že obě dívky prožily krásné dětství. Roky v albu ubíhají, holčičky rostou, ale album končí nekompromisně rokem 1938. Byly to poslední bezstarostné prázdniny, které rodina strávila společně.
Poslední prázdniny s pláčem na krajíčku
O tři roky později, v roce 1942, měly sestry také pěkné prázdniny. Odjely k chůvě Emě na Moravu do Jaroměřic nad Rokytnou. Ačkoli o dívky bylo skvěle postaráno, po celou dobu je svírala úzkost a mnohdy nebylo daleko do pláče. V hlavě měly stále živou vzpomínku, jak gestapo zatýkalo jejich maminku a tátova příchodu z práce se také nedočkaly. Rodiče na prázdninách chyběli a nikdo jim nedokázal říct, co se s nimi stalo.
Milada Hejlová a její manžel František patřili k nejvýznamnějším pomocníkům atentátníků na Heydricha, Jana Kubiše a Josefa Gabčíka ze skupiny Anthropoid. Začali s nimi spolupracovat brzy po jejich příchodu do Prahy a aktivně se účastnili příprav na Heydrichovu likvidaci.
O tom však jejich dcery Hana s Evou neměly ani ponětí. Pamětnice si dlouhá léta dokonce myslela, že ani maminka netušila, co tatínek dělal. Že mu také pomáhala, se dozvěděla od historiků poměrně nedávno.
Jak jsme přišly o rodiče
Matku i otce zatkli 12. července 1942. „Bylo to odpoledne jako každé jiné. Maminka mě poslala na nákup, ale když jsem se vracela, viděla jsem u domu stát vojenský gazík. To ve mně hrklo a letěla jsem domů. Bylo u nás zvykem nechávat klíč v zámku, aby nám maminka nemusela pořád chodit otevírat, když jsme vybíhaly ven. Kdokoli tedy mohl vstoupit bez klepání. Když jsem do domu vstoupila já, viděla jsem maminku, jak stojí u stolu a ruce má spoutané v želízkách.“ Matka poprosila Haničku, aby šla dolů a nechodila tam. Když se vrátila sestra, volala tatínkovi do banky, kde pracoval. Řekli jí, že je na cestě domů. Sestry mu tedy šly naproti k tramvaji, ale čekaly na něj marně. Otec ze žádné nevystoupil. „Až později nám došlo, že nám lhali. Táta se nevracel domů, protože ho právě zatýkali a nechtěli nám to říct.“ Když se dívky bez táty vrátily z tramvajové zastávky domů, nebyla tam už ani maminka. Jejich dům byl zapečetěný a od sousedky se dozvěděly, že matku odvezlo gestapo. Rodiče už nikdy neviděly, dětství skončilo.
Zlato nám gestapáci nedali
O děti, které právě přišly o rodiče i střechu nad hlavou, se postarali sousedé Kadeřábkovi spolu s pražskou babičkou z matčiny strany. Do Horní Čermné k babičce a dědovi je ale poslat nemohli, protože do Sudet se smělo jen na povolení, které měli pouze rodiče. Zkontaktovali tedy bývalou chůvu Emu, která žila na Moravě. Odjet z Prahy mohly dívky pod podmínkou, že dospělí budou gestapu hlásit místo pobytu.
Neměly však žádné věci. „Jeden z gestapáků byl kolaborantský Čech a ten zařídil, abychom si mohly něco ze svého bytu vzít. Otevřel a odpečetil byt a sestra nám tam pod dohledem vzala nějaké věci na sebe. Chtěla také rodinné zlato, ale to jí gestapáci vzít nedovolili. Nabízeli jí album fotek, to ale sestra nervózně strčila zpátky do knihovny.“
Jak se zatýkají děti
Dne 28. srpna 1942 se pamětnice se sestrou Evou vracela vlakem z prázdnin, které dívky strávily u chůvy Emy. Těšily se na babičku, která na ně čekala v Praze na nádraží, a snad i doufaly, že se dočkají rodičů, nastoupí v září do školy a život se vrátí do starých kolejí. Osud byl však krutější, než si zdravý rozum umí představit.
Místo babiččiny náruče je přivítala „náruč“ šedých uniforem. Gestapáci dívky odvedli rovnou z nádraží, posadili je do auta a vezli je neznámo kam.
Do tzv. dětského domova na Jenerálce, zřízeného narychlo z bývalé vojenské invalidovny, sváželi tou dobou i další potomky pozatýkaných odbojářů. Celkem se jich tam sešlo šestačtyřicet, uvádí pamětnice. „První dojmy byly strašné. Všichni jsme seděli někde v koutku a pořád jsme plakali. Ale všichni jsme na tom byli stejně a časem nezbylo než si zvyknout.“ Hana Krušinová vzpomíná, že dny tam byly tak jednotvárné, že se jí slily v pár okamžiků. Pamatuje si, že chodívali pomáhat do kuchyně škrábat brambory, hráli si s nejmenšími dětmi a vyráželi na procházky ven. Nesměli mít knížky, tužky ani papíry. Cílem Němců zjevně bylo děti duševně zdevastovat, a Hana Krušinová s odstupem času mluví dokonce i o tom, že měly být zlikvidovány stejně jako jejich rodiče, ale s blížícím se koncem války si to již Němci nedovolili.
Tehdy osmiletá Hana nevěděla, proč tam je, a myslela si, že ani maminka neví, kde se spolu se sestrou nacházejí. Po válce se dozvěděla, že maminka psala příbuzným, aby se Hany a Evy ujali. Příbuzní se pak od příbuzných uvězněných dětí dozvěděli, že děti jsou pozatýkány a žijí v utajení na Jenerálce.
„Chodívali jsme na procházku ven do areálu Jenerálky, a protože naši příbuzní už věděli, kde jsme, chodívali se na nás dívat. My děti jsme musely dělat, že je nevidíme a že s nimi nemáme nic společného. Jednou se ke mně babička nenápadně přitočila a strčila mi do kapsy pomeranč.“
Ve Svatobořicích na nás dospělým záleželo
Po roce a půl němečtí vojáci naložili děti do autobusů a z Jenerálky je převezli do lágru ve Svatobořicích, určeného pro příbuzné emigrantů. Děti zde měly bydlet v tzv. kinderheimu. Domek byl však pro šestačtyřicet dětí malý, a proto je rozdělili na tři skupiny: chlapce, starší dívky, které se staraly o nejmenší, a mladší dívky. Kvůli věku se musela rozdělit i pamětnice se sestrou Evou. „V kinderheimu zůstaly nejstarší dívky, které pečovaly o nejmladší děti. Moje dvanáctiletá sestra patřila už mezi ty starší a stala se náhradní matkou čtyřleté Alenky Malinové,“ vzpomíná Hana Krušinová. Se sestrou se od nynějška mohla vídat jen při obědě, na který chodily všechny děti společně. Rozluka jí však příliš nevadila, protože děti se za rok a půl už natolik sžily, že si byly navzájem bratry a sestrami.
Osm středně starých dívek, mezi které patřila i tehdy devítiletá Hana, bydlelo v jednom domku četnické stanice a měla je na starost učitelka Mikuláštíková, kterou pro tuto úlohu vybrali Němci z řad vězeňkyň. O kluky se starala vězeňkyně paní Šperlová a další pečovatelkou byla paní profesorka Marková.
Na tyto tři dámy vzpomíná Hana Krušinová nejvíce a s velkou láskou a úctou. Snažily se děti zachránit a něco jim předat, aby se po roce a půl záměrného pustnutí na Jenerálce, kde se nesměly vzdělávat a byly vydány všanc především samy sobě a dvěma německým zdravotním sestrám, jejichž přínos pro děti byl minimální, co nejvíce zocelily. Hana Krušinová vzpomíná, že Vlasta Mikuláštíková byla evangelička a kromě základů psaní a počítání dětem také zpestřovala pobyt nedělní školou. To se pamětnici líbilo, protože byla také evangelička, stejně jako její rodiče. Horní Čermná, z níž pocházel otec, byla evangelická vesnice. „Paní učitelka ale dělala nedělní školu pro všechny, nejen pro evangelíky. Měla i zpěvník a všichni jsme zpívali.“
Po válce navštěvovaly sestry Hana a Eva paní Mikuláštíkovou v jejím bydlišti v Ústí nad Orlicí až do jejích posledních chvil. Zemřela v úctyhodných devětadevadesáti letech. Vztahy přetrvaly i s dalšími. Profesorka Marková je zvala do Dejvic, kde bydlela v Pevnostní ulici. „Bohužel ale ne dlouho, protože pár let po válce se zabila při autonehodě,“ říká Hana Krušinová.
Tentokrát nás z babiččiny náruče nikdo nevyrval
Když se válka chýlila ke konci, děti ze Svatobořic opět čekala cesta. Ovšem nikoli domů, nýbrž do Plané nad Lužnicí, kam byly evakuovány, když Němci ustupovali před frontou z východu. „V Brně na nádraží nás ale zastihly nálety. Měla jsem hrozný strach, všichni jsme se schovávali někde v úkrytu. Bylo to 15. dubna a ten den jsem měla narozeniny.“
V Plané nad Lužnicí je poté zastihl konec války. Do Prahy se děti vrátily 12. května 1945 a tentokrát už na nádraží Hanu a Evu z babiččiny náruče nikdo nevyrval.
Doufaly jsme, že se vrátí
Po válce tak jako většina přeživších doufala Hana Krušinová v návrat svých rodičů. Vězni, kteří se vraceli z koncentračních táborů, byli sváženi k lékařskému domu v Praze 2 Na Bojišti. Dívky se chodily dívat, zda se mezi vyhublými a zbědovanými lidmi neobjeví i rodiče. „Když už to trvalo moc dlouho, babička nakonec vytáhla úmrtní listy a ukázala nám je. I ona doufala do poslední chvíle, že se třeba vrátí. Říkala, že občas se vrátil i někdo, kdo měl vystavený úmrtní list. Maminka byla popravena 24. října 1942. Z tatínka prý chtěli ještě něco vytřískat, a tak ho popravili později, 26. ledna 1943. Ta pravda byla strašlivá, plakaly jsme ještě hodně dlouho.“
V jedenácti do druhé třídy
Po návratu ze Svatobořic šly dívky ještě v květnu do školy. Měly co dohánět. Pamětnici bylo jedenáct let, přesto nastoupila do druhé třídy. Vzpomíná, jak udělala při diktátu hrubku a učitelka jí vynadala: „V takovém věku by sis takovou hrubku neměla dovolit...“ Rozplakala se, a když děti paní učitelce vysvětlily, že byla celou válku zavřená, omluvila se jí. Učivo doháněla pamětnice postupně a za cenu velkého odříkání. „Moje dětství skončilo. Stále jsem se jen učila,“ říká Hana Krušinová. Nakonec vychodila dvouletou obchodní školu a nastoupila do kanceláře družstva Bratrství. Poté pracovala na ministerstvu hutního průmyslu a rudných dolů ve Slezské ulici. Vdala se v roce 1956, ve svých dvaadvaceti letech, a vychovala syna a dceru.
Zachráněné album
Album, které v červenci 1942 sestra Eva zastrčila zpět do knihovny a zůstalo v zapečetěném domě, na ně po válce čekalo u sousedů Kadeřábkových jako jedna z mála zachráněných věcí. „Vlezli prý ten večer do bytu okénkem, které v koupelně gestapáci nezavřeli, alba vytahali a zachránili je. Možná to byli oni, kdo také našel prstýnky po mamince, to už si nevzpomínám. Ale jeden prstýnek mám dodnes já a jeden sestra.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Veronika Stehlíková)