Hana Krušinová

„Když jsme se vrátily domů po válce, šly jsme k babičce. Tenkrát sváželi vězně k lékařskému domu na Vinohradech. To bylo na Bojišti. A my jsme tam pořád chodily se koukat, jestli nepřijedou rodiče. A když už to trvalo dlouho, tak babička vyndala úmrtní listy, které dostala, a dala nám je. Sama si myslela, že by se mohli vrátit. Říkala, že v první světové válce přišly úmrtní listy, ale ti lidé se pak vrátili. Tak si třeba babička taky myslela, že se vrátí. Ale tak to nebylo. Bylo to hrozný, moc dlouho jsme plakaly.“

„Maminka mě poslala na nákup, tam kousek od nás byl obchod, koloniál, tak jsem tam šla, a když jsem se vracela, tak jsem viděla vojenského gazíka před domem, a to ve mně cuklo, letěla jsem domů... a přišla jsem a maminka stála u stolu, ruce v želízkách, a říkala mně, abych šla dolů a abych tam nechodila. No ale přesto, potom sestra říká: ‚Jdi se tam podívat.‘ No tak jsem ještě šla a to už pak maminka říkala: ‚Haničko, nechoď sem...‘“